4. Streamovací služby kina vážně nezabijí
Budu volně navazovat na předchozí bod. V dubnu 2021 jsem napsal článek s názvem: Hollywoodské blockbustery míří expresně na streamy. Rozebíral jsem v něm fakt, že především kvůli vše měnícímu covidu padne dlouholeté nepsané pravidlo hovořící o tom, že filmy v kinech mají 90denní exkluzivitu a až potom zamíří na PVOD, streamy, domácí nosiče a další.

Především kvůli nástupu studiových streamů se měla doba zkrátit na 30–45 dní. V případě Universalů mnohdy dokonce na pouhých 17 dní. Varoval jsem, nelíbilo se mi to. V diskuzi pod odkazovaným článkem jsem dostal (ne poprvé) sodu. Zmiňovali jste především dobře známý fakt, že skoro všechny filmy v kinech vydělají většinu chechtáků první dva týdny promítání a udržovat v dnešní době 90denní status quo je předpotopní názor.

Vůbec přece nejde o to, že bijáky trhnou většinu tržeb první dva týdny. Dramaticky se změní návyky diváků a nebude důvod chodit do kina, když se za měsíc zjeví film na streamu, říkal jsem tehdy skoro osamocen. Samochvála sice smrdí, ale měl jsem se svým sýčkováním pravdu, nebo ne?

Důvod, proč došlo ke zkracování exkluzivního kinookna, je jasný. Studia žila zlatou streamovací horečkou a snažila se marně dohnat Netflix. Dlouho jim bylo skoro fuk, že jejich streamy prodělávají miliardy. Hlavně že Disney mohl hlásit do světa, že v rekordní době překonal 100 milionů předplatitelů.

Nikoho tenkrát nezajímalo, že to bylo jenom díky dumpingovým cenám, a tím pádem i obrovským ztrátám. Respektive třeba Disney dlouhá léta upokojoval akcionáře, že ještě pár let a konečně budou v plusu. Inu, dnes už se za počty předplatitelů nikdo nežene. Heslem dne je šetřit na každém kroku, zdražovat předplatné (případně ceny držet, ale přidávat reklamy), znovu licencovat ještě před rokem exkluzivní obsah a doufat, že předplatitelé nebudou houfně rušit služby, kde je za rok asi stejné množství novinek jako na tom Netflixu za měsíc. Jen tak mimochodem – všimněte si, jak se nenápadně vracíme zpátky k těm (po covidu rušeným) 90 dnům kinoexkluzivity.

V případě největších hitů jako Barbie (ale ani Oppie na streamy samozřejmě nepospíchal) už tam vlastně jsme. Jasně, především Universal i letos blázní a je opravdu schopný poslat úspěšný film v Americe „ven“ už dva–tři týdny po kinopremiéře, ale to nehovoříme o SVOD – streamech jako takových. Hovoříme o PVOD, tedy o navazujícím prodeji a půjčování za poplatek na iTunes, Google Play a dalších. Tedy o jistém mezikroku.

Co se streamů týče, tak standardem je nyní spíše 60 a více dní. Jasně, je to příklad od příkladu a většinou platí přímá úměra, že čím je film v kinech úspěšnější, tím déle tam vydrží. Ale v jednu chvíli to prostě u všech filmů Warnerů, Disneyho a Paramountu bylo 30-45 dní a pak stream. To už neplatí. Hollywoodská studia holt zjišťují, že love leží především v kinech. Streamy jsou v první řadě na seriálech závislý doplněk těžící z toho, že se na něm časem objeví hitovka, na kterou lidé mířili (ideálně opakovaně) do multiplexů a chtějí doma nášup. Otázkou samozřejmě je, jestli už není příliš pozdě a divácké návyky nebyly krátkým streamovacím blázněním nadobro změněny. Kinaři každopádně onen pomalý a rozhodně ne samospásný návrat k delší exkluzivitě jistě vidí rádi.

3. Eventy, eventy, eventy
Možná mírně matoucí podnadpis. Nebudu psát o Barbenheimeru, který bezesporu eventem par excellence byl. Vrátím se teď spíše k Taylor Swift a jejímu koncertnímu filmu, který minulý podzim naznačil možnou budoucnost kin. Jasně, Taylor je jenom jedna. V Česku navíc návštěvnost koncertu rekordy netrhala (derniéra divadelní hry Ucpanej systém Dejvického divadla zvládla minulý duben za jediný den nalákat do 130 kin více diváků než měsíční víkendové promítání Taylor).

Navíc je asi naivní očekávat, že se v budoucnu každých pár měsíců zjeví záznam nějaké opulentní show, která zachrání v době sucha kina po celém světě od nejhoršího a přiláká do kin desítky milionů divaček a diváků.

Jednosálovky nejenom v tuzemsku samozřejmě spoléhají na záznamy koncertů, divadelních představení a dalších už velmi dlouho. Ale právě minulý rok se v plné nahotě ukázalo, že to může být i budoucnost multiplexů. Loni jsem právě v souvislosti s promítáním záznamu The Eras Tour oslovil Michaelu Hubálkovou z Aerofilms. Ta má u distribučky na starosti alternativní obsah, tedy ono „event cinema“.

Mimo jiné mi řekla: „Jde i o obecnější trend, kdy event cinema je oproti běžné distribuci na dost slušném vzestupu. Takže nabídnout nějakou specialitku (ať už se jedná o koncertní film anebo filmové legendy) v časově omezeném období je něco, co diváky vyburcuje do kina přijít.“

Těch možností, jak se posunout dál, mají multiplexy mnoho. A dost možná jim nezbyde nic jiného, než nově sázet na ještě více koncertních záznamů, sportovních přenosů (když jim práva nevyfoukne Netflix) a klidně i e-sportů, které jsou po celém světě na vzestupu.

Teď si sice těžko představím, že bych cáloval dvě stovky za vstupenku do jihlavského čtyřsálového CineStaru, kde by se v přímém přenosu vysílalo nějaké vyvrcholení souboje dvou speciálních geeků, kteří by spolu zápolili ve Starcraftu, ale být kinařem – proč to někdy nezkusit? Vím minimálně  o dvou členech redakce, kteří by o návštěvě kina jistě uvažovali. Potrefené husy se jistě v diskuzi ozvou.