Předpokládám, že nežijete na Marsu a nemusím vám hned na začátku detailně vysvětlovat, kdo je Taylor Swift. Z country zpěvačky se během dvaceti let stala jedna z největších světových popových hvězd (a vlastně celebrit jako takových), přičemž prozatímním vrcholem kariéry je bezesporu její šesté koncertní turné s názvem The Eras Tour. Když byl oznámen začátek předprodeje v Americe na Ticketmasteru, stránka fakticky okamžitě zkolabovala. Fanoušci naříkali, hrstka šťastlivců/překupníků začala prodávat lístky v aukcích za 20–30 tisíc dolarů (!) a o problémech s předprodejem vstupenek monopolního Ticketmasteru dokonce jednal americký senát.

Když tedy Taylor poslední prázdninový den oznámila, že počínaje 13. říjnem se zámořští fandové popové divy dočkají koncertu i v kinech, bylo na místě očekávat velké věci. Tak se stalo. Během prvních dvaceti čtyř hodin po oznámení se v USA prodaly vstupenky v hodnotě 37 milionů dolarů. Jenom pro srovnání uvedu, že třeba roky vyhlížené Star Wars: Síla se probouzí zvládly v roce 2015 utržit „pouhou“ dvacku. Jediným filmem, který v zámořských předprodejích za první den zpěvačku pokořil, byli s 50 míči Avengers: Endgame. V polovině září se celkové předprodeje odhadovaly na 65 milionů dolarů. Co dál?

Dál tu máme zbytek světa. Všichni sice čekali, že se ambiciózní Taylor nespokojí jenom s americkým rybníčkem, ale oficiálně byla globální premiéra potvrzena až 26. září. No a konečně před pár dny bylo suše oznámeno, že co se celosvětových předprodejů (tedy včetně USA) týče, padla hranice 100 milionů dolarů. Jinými slovy můžeme už před samotným pátečním startem v kinech s jistotou říct, že The Eras Tour se stalo nejúspěšnějším koncertním filmem všech dob.

Justin Bieber: Nikdy neříkej nikdy s 99 melouny smutní a ještě než se zeptáte – ne, pohled do zákulisí připravovaného koncertu Michaela Jacksona, tedy více než čtvrtmiliardové This Is It se oficiálně mezi koncertní filmy nepočítá. Ale i kdyby ano, Swiftmánie nakonec v kinech bez větších problémů pokoří i nebožtíka Michaela a jeho 261milionový výdělek.

Selský rozum a tracking totiž naznačují, že The Eras Tour půjde v Americe za kilo a to mluvím samozřejmě o prvním víkendu. Najdou se dokonce tací, kteří už teď směle predikují, že by záznam koncertu Taylor mohl v Americe pokořit i Barbie a za první tři dny utržit více než 160 milionů dolarů. To by znamenalo, že si zpěvačka připíše největší otvírák roku. U filmu, o jehož existenci neměla před pár měsíci pravděpodobně tušení ani samotná zpěvačka. S počátečním nášupem čísel pořád nekončím.

Nemluvíme totiž o nějaké exkluzivní záležitosti na jeden víkend. Tým kolem Swiftové dobře věděl, co dělá. Vyjednal si totiž minimálně čtyři týdny dlouhé promítání v kinech. Kromě prvního víkendu vždy čtvrtek, pátek, sobota a neděle – zbylé tři všední dny budou mít fandové zpěvačky pech. To je samozřejmě minimum, film se v případě zájmu diváků může promítat klidně i přes Vánoce.

Zpěvačka si každopádně vyhradila právo, že po třinácti týdnech v multiplexech může svoje koncertní dítko střelit nějakému solventnímu streamu. To už ale bude dávno dobojováno, snímek se s největší možnou pravděpodobností bude pyšnit minimálně 200 melouny z amerických kas a kdo ví, jestli ne ještě vyšším numerem ze zbytku světa. To je nářez, co? Když už jsem načal ty streamy…

Kde jsou ty časy, kdy je Taylor preferovala. Miss Americana se dočkala startu na Netflixu, Folklore: The Long Pond Studio Sessions potom na Disney+. Něco mi říká, že streamovací platformy by po The Eras Tour skočily jako slepice po flusu, ale tentokrát měly holt pech. Stejně jako tradiční hollywoodská studia, s nimiž podle některých insiderů dokonce proběhlo rokování, které měl mít na starosti především tatínek zpěvačky a bývalý burzovní analytik Scott Swift. Všem však vypálil rybník někdo jiný.

AMC Theatres je největší kinořetězec nejenom v Americe, ale díky jejich Odeonu a dalším, je s celkovými 10 500 sály premiantem i ve světě. Stejně jako ostatní nešťastníci v kinobyznysu se řetězec ocitl na prahu bankrotu kvůli covidu (odhaduje se, že má k dnešku astronomické dluhy devět miliard dolarů), ale podobně jako v případě GameStopu přispěchali na pomoc (především drobní) investoři a díky fenoménu „Meme stocks“ se AMC vyhrabalo z nejhoršího. Zkrátím to. Právě AMC se s klanem Swiftových dohodl nejprve na americké a následně i na globální distribuci. A zbytek Hollywoodu jenom žasnul.

Matthew Belloni z často citovaného webzinu Puck odhaduje, že popová hvězda ukutila s AMC následující deal: kinořetězec bude především v zámoří fungovat jako distributor, kterému s prodáváním do dalších kinosítí bude asistovat spřízněná společnost/broker Variance. I díky ní se tedy premiéry odehrají i v konkurečních sítích Cinemark a Regal. Jenom pro pořádek dodávám, že s globální distribucí potom týmu kolem Taylor pomáhá Trafalgar Releasing. Sama by to holt všechno nezvládla.

Zámořští kinaři si pro sebe každopádně nechají 43 procent z každé prodané vstupenky, zbytek potom zamíří vstříc distributorovi/zprostředkovateli AMC a především Taylor. Byť to nebylo dále upřesněno, tak bych si tipnul, že většina půjde do kapsy právě jmenované zpěvačky a jejího týmu, který za zanedbatelných 10–20 milionů babek koncertní film pořídil. Ne, takový nášup dolarů jako AMC vážně nemohl žádný stream nabídnout.

Už asi tušíte, že zavedená hollywoodská studia nekvitovala tento deal s povděkem. Najednou je jim totiž netaktně naznačeno, že vlastně nejsou třeba. Idol teenagerů má všechno posichrováno. Rozpočet zaplacen z vlastních bezedných zdrojů. Co nutná marketingová masáž, za kterou utrácejí Warneři, Disney, Universalové a další pravidelně ranec, přičemž náklady jsou často dokonce vyšší než oficiálně uváděný rozpočet? Více než 365 milionů fandů na sociálních sítích může Taylor oslovit přímo a zadarmo.

Ještě před pár lety by přitom nebylo podobné obcházení tradiční distribuce možné kvůli tzv. Paramount Decrees. Nejvyšší soud v USA totiž už v roce 1948 rozhodnul, že je v zájmu diváků, aby studia neměla monopol. Přímo jim bylo zakázáno vlastnit kina a šikanovat publikum tím, že by jejich sály promítaly pouze jejich filmy. Ne každý holt chtěl jezdit za novou pohádkou stovky kilometrů daleko jenom kvůli tomu, že Disney neměl v blízkosti vlastní multiplex.

To platilo až do roku 2019, respektive 2020, kdy bylo letité rozhodnutí soudu fakticky zrušeno s tím, že se po dobu následujících dvou let bude sledovat, jestli velké rušení nenadělá nějakou neplechu. V tom případě by samozřejmě mohl zasáhnout antimonopolní úřad. Okamžitě se začalo spekulovat o tom, že si Netflix pořídí vlastní síť kin, ale nestalo se. Zatím. Paramount Decrees jsou tedy znovu skloňovány až dnes, kdy AMC v souvislosti s premiérou The Eras Tour začíná fušovat do řemesla studiím.

Celá pseudokauza se studii, která se prý potichu rozčilují a nemají v souvislosti s premiérou koncertu v multiplexech najednou ráda „zrádné“ kinaře, mi vlastně přijde vtipná. Opravdu musím připomínat, co nejenom Warneři vyváděli v covidovém roce 2021 se simultánními premiérami na svých streamech. Co asi kinaři říkali na to, když se z původních 90 dnů kinoexkluzivity stalo kvůli přehnaně ambiciózním streamům 45 dnů (v případě Universalu dokonce méně). No, tak teď jim to kinaři poprvé tak trochu vrátili. Jen se poťte, Warneři, Disney a další.

Jenom pro pořádek dodávám, že na začátku prosince zamíří do kin i Beyoncé se svou Rennaisance Tour. Na první pohled to vypadá jako reakce na nezpochybnitelný úspěch Swiftové, ale Queen B. připravuje svůj film již delší dobu a v jejím případě se nebude jednat o koncertní film (tedy záznam/kompilát z vystoupení v nějaké aréně) jako takový, nýbrž dramaturgicky ambicióznější celovečerák, který bude s pomocí koncertních střípků vyprávět jistě dojemný příběh popové divy.

Už teď je každopádně prodáno vstupenek za šest milionů babek a očekává se minimálně dvacetimilionový otvírák. Na první pohled a ve srovnání s Taylor slabota. Na ten druhý však další parádní výsledek, za který by mnoho násobně dražších novinek vraždilo. Málem bych zapomněl na to hlavní – Beyoncé v kinech si vzali na starosti také vykukové z AMC. Ale zpátky k Swift fenoménu.

Ta je totiž tím hlavním vítězem. Jasně, kina právě objevila skulinku v neúprosném studiovém systému a jak se ukazuje na čerstvém případu Beyoncé, budou ji i v následujících letech maximálně vytěžovat. Nalijme si však čistého vína – podobných hvězd, které jsou schopné přilákat na koncerty do kin davy zase tolik není. Taylor je jedinečná a všechno má promyšleno do posledního detailu.

Tak třeba cena vstupenek. V Americe 19,89 dolarů, ve Velké Británii 19,89 liber, v Irsku a dost možná i dalších zemích 19,89 euro. Náhoda? Co vás vede. Už za necelé tři týdny se podívá do světa re-release populárního alba s touto číslovkou v názvu, které bude obsahovat pětici nových (respektive starých, ale nikdy nevydaných) songů. Zpěvačka má tzv. crosspromo zmáknuté na jedničku.

Fakt, že si první návštěvníci amerických multiplexů (konkrétně první čtyři miliony) odnesou domů zdarma plakát a za 15 dolarů si budou moci ke sledování pěvkyně zakoupit i sběratelský (ehm) kbelík s popcornem a za dalších 12 kalíšek s nápojem, je už jenom detail. Přišlo vám, že těch 43 % pro kina z každé prodané vstupenky je pro multiplexy příliš drsný poměr? Vězte, že především Disney prý bývá jednou za čas ještě ostřejší a Taylor prý nechá zisky z občerstvení komplet kinořetezcům. Až tak chamtivá není.

Nemá to zapotřebí. Webzin s všeříkajícím názvem Insider informuje, že průměrná útrata každého návštěvníka „live koncertu“ je dobře 300 (!) doláčů, takže těch maximálních 50 babek utracených za vstupenku do kina je vlastně skoro nic. Nejenom pro diváky, ale i pro rodinku Swiftových. V tuto chvíli se odhaduje, že jenom v USA by příjmy ze vstupenek koncertní tour (zapomeňte teď chvíli na kina) mohly dosáhnout až někam k 1,4 miliardám dolarů.

Kolem a kolem se americká ekonomika dočká díky jednomu turné prý neskutečné čtyřmiliardové vzpruhy. Ještě se divíte, že o fiasku s Ticketmasterem jednal senát? I kdyby samotná Taylor trhla na globálním uvedení filmu v kinech 200+ milionů dolarů, což je klidně možné, její zisky z multiplexů stejně blednou oproti tomu, kolik chechtáků zamíří na její konto z vyprodaných arén po celém světě. Češi každopádně znovu s živým koncertem utřeli a možná tak trochu i díky tomu zatím předprodeje na filmovou The Eras Tour v tuzemských multiplexech na první pohled netrhají rekordy jako v jiných zemích.

Když už jsem to načal, tak se budu na závěr trochu obšírněji věnovat právě českému uvedení v kinech. Oslovil jsem Michaelu Hubálkovou, která má v Aerofilms (právě oni distribuují Taylor do českých kin) na starosti mimo jiné alternativní obsah, tedy „event cinema“, jak se tomu v zahraničí říká.  Zajímalo mě, proč vidím tolik promítání v sálech Cinema City a CineStaru, zatímco jednosálová kina, která podobným alternativním obsahem velmi ráda a často doplňují svůj program, na „Swiftmánii“ jaksi nenaskočila.

Michaela k tomu řekla následující: „Není tajemstvím, že u Taylor Swift producenti požadují nasazení v kinech v patnácti daných dnech ve večerní čas. Globální release je v pátek 13. října. Pokračuje se v sobotu a v neděli a následně v dalších třech týdnech ve dnech čt–ne. Povinně. To je pro jednosálová kina nereálné, narušilo by jim to diverzitu programu a blokovala by si nejexponovanější časy v kině jen pro jednu diváckou skupinu. Z tzv. „jednosálovek“ snímek uvede jen kino Hutník v Kladně, které rozhodí projekce do svých dvou sálů.“

Trochu bláhově jsem se distributora dotázal i na odhady tuzemské návštěvnosti u aktuálního „Taylor eventu“ a logicky jsem odešel s nepořízenou. Už teď bych se však nebál napsat, že doposud historicky nejúspěšnější hudební/koncertní film v tuzemských kinech – Roger Waters: The Wall s 22 000 diváky (hrálo ho u nás v roce 2015 celkem devadesát jednosálovek a multiplexů) bude pokořen.

Nemluvě o dvou vystoupeních BTS, z nichž na to druhé s podtitulem Yet To Come in Cinemas dorazilo 7 000 diváků. Slušné číslo, když si uvědomíte, že hudební skupina není u nás úplně megapopulární a koncert se hrál v kinosálech pouze po dobu tří dnů. Většina z nich mimochodem byly multiplexy, což představuje také jakýsi zlom v postcovidovém vnímání kin. Tuzemské multiplexy už si prostě a jednoduše nevystačí pouze s nabídkou hollywoodských, evropských a tuzemských celovečeráků. Co kdysi bylo spíše okrajovou specialitou, to se v posledních letech čím dál častěji stává mainstreamem.

Mám takový pocit, že Hollywoodu trochu ujíždí vlak, ale kinaři samotní možná pomalu chytají druhý dech. A potvrzuje mi to i Michaela, která dodává: „Jde i o obecnější trend, kdy event cinema je oproti běžné distribuci na dost slušném vzestupu. Takže nabídnout nějakou specialitku (ať už se jedná o koncertní film anebo filmové legendy) v časově omezeném období je něco, co diváky vyburcuje do kina přijít. Chystaný koncertní film Taylor Swift a ostatně i další připravovaný s Beyoncé myslím určitě vnímání koncertů v kině na jiný level postupně posunou.“

Co napsat na závěr? Slovíčko „event“ se v souvislosti s kasovními výsledky skloňuje na každém kroku a jeho význam už dlouho není pouze časově omezená a exkluzivní záležitost. Hollywood se snaží udělat event z každého druhého filmu a málokdy se mu to povede tak skvěle jako v případě miliardové Barbie. Většina ostatních snímků však v kinech zapadne a doufá, že se zaplatí, než za pár týdnů (dobrá, pořád spíše měsíců) zamíří na streamy.

Je potom otázkou, jestli budou kinaři i nadále prát slepě do kin další a další komiksovky, přičemž třeba nedávný Blue Beetle nepřilákal v Česku ani necelé dva měsíce po premiéře do kin celkových 10 000 diváků. A nebyli jsme ve světě rozhodně jediní, kteří broukovi řekli rázné NE. Odpovědí na prázdné sály však nemusí být pouze koncerty. Když se 19. dubna letošního roku promítal přímý přenos derniéry divadelní hry Dejvického divadla Ucpanej systém, přišlo za jeden večer do 130 kin více než 33 000 diváků.