Vary skončily a já si je užil jako roky ne. Nejen že mi věk asi otupil sklony k hejterství, ale po covidové mizérii a odloučení jsem si ty velké filmové hody vychutnával naplno – je radost sedět v plném sále a užívat si nové filmy, z nichž drtivá většina byla inspirativní a působivá.

Společenský rozměr a kamarádské filmové dojezdy ty pozitivní dojmy z festivalu, o němž vám vydatně referovali Spooner s Rimsym v reportech (tady, tady, tady a tady) i ve velkých recenzích, pochopitelně jen zesilují, zajímavých filmů ale bylo i při letošním skromnějším letošním line-upu nespočetně. A ty, jimž jsme ještě neobětovali alespoň odstavec, si projedeme níže:

Benedetta

Mistr Verhoeven je i v pozdně důchodovém věku ve formě. A s pronikavějším myšlením, než jaké projevuje drtivá většina mladších filmařů. Provokatér a věčný divoch, jenž dal světu Total Recall, Hvězdnou pěchotu, RoboCopa nebo Základní instinkt, se svým erotickým historickým dramatem o lesbických jeptiškách vrátil hodně blízko k Černé knize a zejména k Maso a krev. Cynický až nihilistický scénář, je verhoenovsky typicky vynalézavý a nebojí se ani velmi odvážných posunů v příběhu, u nichž si nebudete jistí, nakolik se snaží Verhoeven inspirovat k rozjímání, nakolik pobuřuje, anebo jestli si z vás jen dělá regulérně prdel (aneb Ježíše jste v téhle formě ještě neviděli, výroba středověkého dilda taky potěší). Hlavní protagonistky jsou samozřejmě v prvním plánu prasácky smyslné a jsou jim i dopřány erektivní scény, jaké v dnešní sterilní kinematografii moc často nepotkáte, perfektně ale zapadají do dalšího buřičského Verhoevenova kusu, který pokleslou premisu upgradeuje v komplexní reflexi víry, sexuality i manipulace v sešněrovaném společenském uspořádání.

Tina

Klasický portrétní dokument o strhující osobnosti od HBO Max. Tina Turner byla asi nejživelnější popovou superstar své doby a jako rozjetá rockerská máma fascinovala řadu generací nejen svým hlasem, ale i zápalem a energií. A samozřejmě pohnutým životním příběhem, který zle poznamenal teror od bývalého manžela. Ačkoliv Tina deklaruje během filmu asi stokrát, že k téhle věci se už nechce vracet, jsou její rodinné útrapy jádrem i tohohle celovečerního profilu. Ten přitom není nijak objevný, ale díky neskutečně tučnému archivu, upřímným výpovědím, nabitému soundtracku, špičkovému řemeslu a strhující povaze příběhu slavné rockové divošky film šlape bez problémů po celé dvě hodiny a nejen fandy legendární zpěvačky potěší.

Roadrunner: Film o Anthonym Bourdainovi

A ještě jeden portrét celebrity. Kulinářský dobrodruh Anthony Bourdain si nabral díky svým knihám i explorativním televizním gastro shows obrovský zástup fandů nebo přinejmenším sledujících, ti můžou díky šmírujícímu štábu a docela upřímné a otevřené reflexi jeho chování blíže poznat jeho komplikovanou osobnost. Charismatickou, sympatickou, bystrou, se schopností pohotové reakce i pronikavého komentáře, ale psychologicky poměrně složitou, díky níž má film celkem silnou katarzi. Roadrunner je tak nadstandardně hlubokým ponorem do nitra slavného člověka, skrz jeho démony ale zvládne promlouvat i k duším, které o Bourdainovi dodnes neslyšely.

Smolný pich aneb Pitomý porno

Vítěz letošního Berlinale se už dočkal předpremiérového uvedení na jaře a několika projekcí v jednosálových kinech, do plnohodnotné distribuce se ale chystá až v září - a projekce ve Velkém sále hotelu Thermal ukázala, že rozhodně je na co se těšit. Pokud se tedy nenecháte vyděsit několikametrovými pohlavními orgány napříč velkým plátnem... Fascinující pohled Radu Judeho na trable učitelky, jejíž domácí porno leaklo na net, je překotným výlevem nesvázaného intelektuála, který nejdřív péčko ukáže, pak nechá jeho protagonistku probíhat zmateným městem, potom události intoušsky zasadí do kontextu bizarních historických reálií, pikošek i filozofujících výpisků z četby, a celé to zakončí kvazi-sitcomovou satirou, v níž se musí veřejnost popasovat s tímhle „skandálním přečinem“. Výsledný tvar je oslnivě originální, živelný a k přemýšlení vytrvale stimulující, zároveň okouzluje svým vtipem a trefností. Za mě zatím film roku.

Jízda

Zase jsem si připomněl, že tenhle film je naprostá pecka. A že je škoda, že Svěrák netočil bez tatíkova scenáristického dohledu trochu víc a častěji. Čtvrt století po triumfu Jízdy na karlovarském festivalu je to stále živá a opojná podívaná, hotová esence letní road movie, zároveň tak omamná a lehkonohá jízda, jaká vlastně nemá v českém kontextu obdoby. Natočeno v devíti lidech, za pár šupů a na prošlý filmový materiál, přesto dokonalý zážitek, opírající se o podmanivou letní náladu a vrcholné hudební chvilky kapely Buty. A samozřejmě s ohledem na „přežitou“ sexualizující povahu příběhu dnes Jízda působí vlastně o to víc neokoukaně a svěže. Pusť si na Netflixu a nezlob.

Myši patří do nebe

Animák roku. A možná nejen na domácí půdě. Jasně, nechytlo mě to od první minuty, ačkoliv výtvarná stránka je naprosto excelentní a v českém kontextu bere dech, protože by si opravdu s tím Wesem Andersonem a jeho Fantastickým panem Lišákem mohla potykat. Ale nějak jsem se nemohl zbavit pocitu, že scénář dlouho spíš jen řetězí přesuny, setkání i atrakce na různém levelu dynamiky. Strhující závěrečná půlhodina mě ale obrátila na víru, protože vztah mezi ústředními postavičkami krásně vygraduje, jejich osobní motivy se elegantně uzavřou a během minimálně čtyř superdojemných pasáží vás film ve finále pocitově vymačká jako citrón. Krásná a nebývale působivá práce, která přitom strhává v jádru něžnými úvahami nad smrtí, životem i kamarádstvím.

Tak zase za rok!