Karlovarský klid před bouří a čekání na Johnnyho Deppa s Ethanem Hawkem? Jak se to vezme. Začátek týdne byl sice kvůli propršenému počasí v ulicích města filmů malinko klidnější, v sálech to ovšem pořád žilo a diváci se v nich rozhodně nenudili. Naopak, o slovo se čím dál hlasitěji hlásí oceňované počiny z letošního Cannes, které svůj pozitivní buzz prozatím skvěle rozšiřují i u nás. Finský režisér Juho Kuosmanen a herečka Seidi Haarlu zde tedy představili svou vlakovou road movie Kupé č. 6, které si z Cannes odneslo Velkou cenu poroty. Svou delegací se pak pochlubily také další snímky prověřené na francouzském festivalu, Všechno nejlepší, Chiaro! či Ahedino koleno a pozitivní ohlasy sklízí také Nejhorší člověk na světě.

Ani český rybníček však nezůstal pozadu. Slavnostní premiéru mají za sebou intimní Zrcadla ve tmě a zejména koprodukční animák Moje slunce Mad od české režisérky Michaely Pavlátové, který je svým afgánským tématem možná až příliš aktuální a v lázeňském městě se o něm hodně mluví. Stejně jako o mnoha dalších filmech. S Civalem jsme pak samozřejmě nelenili a už jsme i několik zmiňovaných kousků zhlédli. A nyní vám řekneme, jaké další karlovarské tituly byste si ve svém filmovém výhledu měli zcela jistě zakroužkovat.

Zrcadla ve tmě

36 otázek, po kterých se do sebe podle vědců zamilujete (plus jeden bonusový úkol), utváří jasný rámec pro tuhle intimní vztahovku debutanta Šimona Holého. Formálně sakramentsky přísnou, postavenou na statické černobílé jednozáběrové kameře, ale o to v mnohých směrech působivější. Viděl jsem ve Varech už čtyři ambiciózní hrané české novinky, ale Zrcadla ve tmě mě z nich zasáhla suverénně nejvíc, přestože jde o lowbudgetový debut nekompromisně artové povahy, jenž bude nesporně řadu diváků iritovat. Na mě ale fungovala skvěle – rezonuje v rovině existenciální, i v pohledech na lásku, vztahy a přístup k sobě samému. A pokud za ni nedostane Alena Doláková v hlavní roli Českého lva, znamená to, že se Akademici na film nepodívali. (Cival)

Moje slunce Mad

Už několik dní před festivalem bylo jasné, že animovaný příběh mladé Češky, jež se provdá za Afgánské a odjede žít do Kábulu, bude v divácích rezonovat více, než tvůrci ještě před pár měsíci zamýšleli. Moje slunce Mad ale naštěstí netěží jen ze své aktuálnosti, ale je zároveň velmi poctivě natočeným animákem o ženě snažící se zapadnout a pochopit cizí kulturu či vytvořit si šťastnou rodinu. V některých pasážích mohl být sice snímek podstatně silnější, nekompromisnější a vyvolat v divákovi více emocí, i přesto se jedná o sebejistě natočený počin zpracovávající citlivé téma velmi důstojně. A na první pohled jednoduchá, ale přesto efektní, animace pak k příběhu padne více, než jsem zprvu čekal. Díky tématu, vděčné animaci, zahraniční koprodukci a správně vyváženému tvůrčímu stylu, jenž by mohl oslovit jak festivalové nadšence, tak běžné diváky, má pak animák možná větší šanci uspět v zahraničí než vehementně se snažící Zátopek. (Spooner)

Město duchů

Asi nejslabší věc, kterou jsem letos ve Varech viděl. Přitom velmi působivě pracuje se zvukem. A všemi těmi kamerovými přelety z perspektivy božího oka umí přikovat zrak pevně k plátnu. Jenže příběh, točící se okolo velmi ztepilé hlavní hrdinky, toho vlastně moc nenabídne – krom hezké tvářičky v hlavní roli a dost konformního rodinného i vztahového setupu. Nemyslím si, že je to špatný film, ale rozhodně jsem si jistý, že jde o snímek, který by 90 % čtenářů MovieZone svým táhlým podáním zabil, zničil a ponížil. (Cival)

Všechno nejlepší, Chiaro!

Jonas Carpignano už se zabydlel v Cannes a na dalších prestižních festivalových adresách, takže se ho logicky musely ujmout i Vary. A zase nezklamal. Všechno nejlepší, Chiaro! je velmi působivé, ryze festivalové drama, jenž dekonstruuje gangsterské mýty pohledem do duše teen slečny Chiary, kterou tvrdě semelou události, jež obnaží, že její tatík má blíž k donu Corleonovi než k hodňoučkému fotříkovi z čítanky. Je to velmi soustředěné psychologické drama, které se naplno přimkne k hlavní postavě a nepustí, díky čemuž nabízí hlubší prožitek než drtivá většina mnohem okázalejších mafiánek. (Cival)

Nejhorší člověk na světě

Patříte mezi fanoušky seriálové pecky Potvora aka Fleabag? Tak to by vaším očím neměla minout norská pecka Joachima Triera, jež je také sondou do života čerstvé třicátnice, která moc neví, co se životem a má dost osobních problémů. A stejně jako britská hrdinka Phoebe Waller-Bridge, i ta norská umí být správně drzá i zatraceně vtipná. A Renate Reinsve, jež si za svůj výkon odnesla hereckou cenu z Cannes, je opravdu famózní. Nejhorší člověk dokáže skvěle střídat neskutečně vtipné a trefné momenty s těmi citlivými a vážnými. A jelikož jsme v Norsku, dokáže být ve vážnějších rovinách ještě podstatně drsnější a realističtější. Snímek už sice ke konci malinko ztrácí tempo a na někoho by mohl až příliš melancholický, na mě ovšem tato sonda zafungovala dokonale a jedná se o jeden z nejpříjemnějších zážitků festivalu. A už se nemůžu dočkat, až si příběh nerozhodné Julie dám znovu. (Spooner)