Tak po dvou příspěvcích od Spoonera se s několika menšími shrnutími viděných filmů přihlásím také. Moje letošní menu je poněkud dietnější, ale chystané plnotučné recenze (především očekávaných tuzemských titulů) snad vynahradí menší množství jednohubek než v minulých letech. Tak dobrou chuť!

Dny

Tchajwanský přeborník meditativní pomalosti Tsai Ming-liang opět natočil svého dvorního herce Lee Kang-shenga v sérii dlouhých, často statických záběrů – jak to máme rádi! Příběhová anekdota natažená na dvě hodiny sleduje Leeho jakožto celkem majetného, leč osamělého muže, jenž se dočká chvilky pomíjivého štěstí díky masáži od chudého mladíka. No a to je vše – dlouhé záběry na přípravu jídla či koukání z okna musejí být pro mnoho diváků nestravitelné, jako náladovka s melodramatickou pointou však Dny fungují výborně.

Last and First Men

O lidech bez lidí. Jóhann Jóhannsson se dva roky po smrti dočkal celovečerního režijního debutu. Jeho klasicky gradující ambient se totiž spojil s černobílými, pomalu rozpohybovanými záběry na jugoslávské památníky druhé světové války. Připojte k tomu hlas Tildy Swinton, vyprávějící zhuštěnou verzi novely Olafa Stapledona z 30. let, a máte opravdu poctivý festivalový art. Načrtnutý filosofický příběh o vzkazu z budoucnosti je sám o sobě zajímavý, v kombinaci s Jóhanssonovou hudbou i skutečně poutavý, ale osobně jsem si nenašel cestu k vizuální stránce. Kontrastní záběry 16mm kamery jsou až příliš abstraktní, zaměnitelné a nezkoordinované s předkládanou litanií nad osudem lidstva, takže kýžený vzletný a zároveň zúzkostňující efekt se v dostatečné síle nedostavil.

Kupé č. 6

Nadšené divácké ohlasy a Velká cena z Cannes. Tím se chlubí druhý snímek Juha Kuosmanena, který má na kontě povedený Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Tentokrát si vybral vděčný námět dvou rozdílných lidí, kteří se ocitnou ve stejném (a velmi uzavřeném) prostoru. Finská studentka archeologie jede lůžkovým vlakem za skalními obrazy a v kupé se ocitne společně s věčně opilým ruským rabiátem. Uzavření v klaustrofobním prostoru s roztahovačným Rusem je možná trefným vystižením pocitu mnohých postsovětských republik, jinak se však tato melodramatická jednohubka o žádné velké přesahy nesnaží a vystačí si s líbivým figurkařením, které možná voní člověčinou, ale nic moc zajímavého z něj nevyplyne.

O slavnosti a hostech

Ano, ano, velký rest doplněn. Druhý film Jana Němce se znelíbil prezidentu Novotnému natolik, že byl obratem zakázán. A není se čemu divit, podobnosti s o chvíli mladším Hoří, má panenko jsou nepřehlédnutelné. Sedmero obyčejných lidí se po pikniku v lese ocitne na opulentní hostině tajemného boháče, rychle se však začne ukazovat, že účast na téhle veselici vyjde všechny hodně draho. Hra s vyprázdněnými dialogy je dodnes zábavná, stejně jako hádání, které nevinné dialogy ve skutečnosti odkazují ke zrůdnostem komunistického režimu z jeho první dekády vlády. Občas je vyprávění příliš abstraktní, jindy zase moc doslovné, pro příznivce syrového pozorování národního naturelu ve Formanově či Papouškově duchu je však Němcova stylisticky umírněná druhotina tím pravým.

Memoria

Jako poslední film před odjezdem jsem si dopřál nejtvrdší art. Thajský mystik s nevyslovitelným jménem Apichatpong Weerasethakul se vrací ke svým oblíbeným tématům spánku a přírody, aby diváka na dvě a čtvrt hodiny uvrhl do nejistoty, kde se nachází hranice mezi realitou, snem a možná ještě něčím dalším. Tilda Swinton v roli Britky toulající se kolumbijským Medellínem i vesnicemi v náhodných intervalech slyší silné údery, jejichž původ se možná ani nenachází v realitě. Tajemná zápletka nevypovídá nic o vpravdě náročném a nediváckém stylu, který od diváka vyžaduje velkou trpělivost – a odměna na konci je stejně prchavá a nejednoznačná jako celý snímek.

Během víkendu se ještě podíváme na účast Johnnyho Deppa, Ethana Hawkea a shrneme vítězné snímky. Filmový maraton se blíží do svého finiše!