2. Šílený Max: Zběsilá cesta (2015, r. George Miller)

Návrat Šíleného Maxe měl být hrozný průšvih. George Miller se k sérii vracel po dvou dílech tučňáčího muzikálu Happy Feet, musel se obejít bez (Hollywoodem v té době stále zatracovaného) Mela Gibsona a natáčení, které mělo proběhnou v roce 2003 (!!!), zhatil déšť v australské poušti. Když se tedy o dekádu později začal rýsovat hotový film, jehož největším PR tahákem byly spory mezi Tomem Hardym a Charlize Theron, nikoho ani ve snu nenapadlo, že půjde do kin… neředěná genialita!

Přesně tak, ani můj žebříček se neobejde bez největšího zjevení poslední dekády. Totálně nabušená akční jízda, jejíž obrazové hrátky by se měly promítat na filmových školách (a možná se tam i promítají?!), nemá v rámci žánru moc konkurence. Zběsilá cesta dokázala vzít postarší fenomén a udělat z něj přísně moderní hollywoodský triumf, v němž se nezastavitelně uhání tam a zase zpátky. Koho zajímá, že tu chybí košatý děj nebo ohled na diváky se slabšími žaludky. Tenhle uragán si nebere servítky, a právě to je důvod, proč brutálně vytřel zrak takové spoustě lidí.

1. Whiplash (2014, r. Damien Chazelle)

La La Land je fajn a jeho sedmero Oscarů je nadmíru působivé, ale nenechte se zmást – Damien Chazelle se stal režisérským zázrakem díky bubenickému dramatu, jež si vystačilo se třemi Oscary. Ano, na špici mé dekádové topky se vyškrábal Whiplash, na první pohled vcelku obyčejné drama o klučinovi, co se dobře ohání paličkami. Chazellův debut je však v jádru mnohem víc než jen přehlídka stylové hudby. Jedná totiž o herecký koncert démonického J. K. Simmonse a odhodlaného Milese Tellera, jejichž dlouhé hledání symbiózy vyústí v nejnářezovější filmový závěr posledních let.

Finále Whiplashe by nicméně bylo poloviční, kdyby k němu nevedla trnitá cesta, která bojuje za velmi jednoduchou myšlenku „člověk si musí vybrat, co bude mít v životě super a co ne“. Pokud chcete maximum u jedné věci, musíte většinou ubrat jinde, což je koncept, který je řadě lidí dost cizí. Tradiční tužbou je mít úžasné všechno (ideálně s minimem práce…), častým výsledkem je však jen selhávání a soustavná nespokojenost. Whiplash zkoumá, jak bolestivá je cena za výjimečnost u jedné věci. A činí tak způsobem, jenž dal vzniknout vyčerpávajícímu mistrovskému dílu, které už Chazelle nejspíš nikdy nepřekoná.

No a jsme u konce, kde bych měl zmínit další kousky, co se málem dostaly do mojí desítky. V první řadě chci určitě zdůraznit dokumenty Free Solo, Jodorowsky´s Dune a God of War: Raising Kratos, které si v působivost nijak nezadají s hranými filmy. Moje romantické já nedá dopustit na Lásky čas, Terapii láskou a Sing Street, moje hlava pak stále bojuje i za LEGO příběh, jehož originalitu a energii by potřebovalo mnohem víc animáků. Závěrem bych pak přihodil ještě dva méně propírané kousky. Velkým potěšením byl pro mě kreslený Návrat temného rytíře, jehož druhá část je zhruba stokrát lepší než Batman vs. Superman, a úplné finále věnuji Dvěma papežům. Nikdy bych nevěřil, že může mít konverzačka dvou starých pánů tak neskutečný drive!