10. Nikdy neodvracej zrak (2018, r. Florian Henckel von Donnersmarck)

Florian Henckel von Donnersmarck se už v oscarovém debutu Životy těch druhých ukázal jako precizní manipulátor, kterému sice nelze věřit úplně všechno, ale jeho schopnost dostat diváka tam, kam potřebude, zaslouží obdiv. Podivné pokukování po Hollywoodu s tvářemi Johnnyho Deppa a Angeliny Jolie se v Cizincovi sice nevyplatilo, ale po téměř dekádu dlouhé odmlce se Donnersmarck vrátil k osvědčenému receptu i ingrediencím.

Adekvátně prkenný Tom Schilling, mladé múzy Paula Beer a Saskia Rosendahl, kamera Caleba Deschanela a hudba Maxe Richtera. Skvělá jména se dočkala doplnění o epický příběh pokrývající německou historii napříč několika zásadními dekádami 20. století. Místy je cítit vychtěnost a pro Donnersmarcka typická manipulativnost, přesto mě loni žádný film tak emočně neodboural. A toho si cením.

9. Láska (2012, r. Michael Haneke)

Tři roky starý Happy End ukázal, že rakouský černokněžník Michael Haneke už prst na tepu doby úplně nedrží. Jeho schopnost ukázat ta nejspodnější patra lidské duše dosáhla obsahového i formálního vrcholu na přelomu tisíciletí díky filmům jako Pianistka, Funny Games nebo Bílá stuha. O to překvapivější byl Hanekeho záchvěv citu a empatie v roce 2012, který vystřídal mnohem tradičnější nekompromisní cynismus.

V Lásce sledujeme starý pár na sklonku života, který se musí vypořádat s ženinou mozkovou mrtvicí. Její oddaný manžel v soustředěném podání Jean-Louise Trintignanta projevuje kladné vlastnosti, na které u Hanekeho nejsme zvyklí – a snad proto je jeho protahované utrpení tak tragické a divácky zničující. Haneke dokázal nahlédnout na svá celoživotní témata lidské mizérie z nového úhlu, který je až nečekaně emočně silný.

8. Zoufalství a naděje (2018, r. Paul Schrader)

Učebnicový slow burner od stárnoucího mistra. Zjevení roku 2017 ze vskutku nečekaných rukou. Přece jen od dob jeho textů k Taxikáři, Zuřícímu býkovi či Poslednímu pokušení Krista už pěkných pár dekád uplynulo a Paul Schrader je z většiny naplnil natáčením vlastních druhořadých scénářů, z nichž vzešly druhořadé filmy. Za soustředěně utahované drama First Reformed si však připsal první oscarovou nominaci a v tomto případě měla Akademie vážně dobré důvody.

Vnitřně rozdrásaný kněz se sošnou tváří Ethana Hawkea postupně zjišťuje nejen nepříjemný fakt, že jeho církev se stále více vzdaluje svým původním hodnotám, ale i svou vlastní emoční zaangažovanost v mladé Amandě Seyfried. Předem prohraný boj tragického hrdiny vypráví Schrader s nenucenou zarputilostí, nepateticky a systematicky kráčí ve vlastních taxikářských stopách.

7. Humr (2016, r. Yorgos Lanthimos)

Zbožňovaný film Mr. Hlada si nakonec proklestil cestu až do mé topky. Moje první a dosud nejsilnější setkání s čelní personou divné řecké vlny, které mě fascinovalo v podstatě vším. Rozhodně to nebyl kdovíjak příjemný zážitek a ani nemůžu říct, že by byla celá dvouhodinová stopáž obhajitelná. Rozpracování bizarního námětu na celovečerní plochu se však podařilo výborně a Lanthimos skvěle dávkuje informace o pravidlech šíleného fikčního světa, jenž však na druhý pohled už tak šílený není.

Prvky béčkových romantických komedií (zdravím třeba Trable v ráji) jsou převráceny vzhůru nohama a stávají se základem pro Lanthimův neotřelý pohled na vztahové paradoxy, které každodenně žijeme a už se jimi ani moc nezabýváme. Minimalistické herectví i neintuitivní komponování scén jsou jedněmi z mnoha zcizovacích prvků, jimiž Lanthimos dokáže udržet pozornost a popichovat divákovo myšlení. Znepokojivě krásná a krásně znepokojivá práce.