2. Interstellar (2014, r. Christopher Nolan)
Oba kolegové, kteří psali svoje žebříčky přede mnou, v nich Interstellar měli a počítám, že část z těch, co na svých topkách pracují teď, tam tenhle sci-fi opus Christophera Nolana taky dá. Od Nolana mám rád víceméně všechno a i ten letošní Tenet, i když mi úplně nesedl, považuji za minimálně zajímavý film. A i když mě fascinují hrátky s časem a vyprávěcí strukturou v Mementu nebo Dunkerku, užívám si zvraty a vychytralost Dokonalého triku a trilogii Temný rytíř považuji za zatraceně zásadní nejen pro komiksovky, Interstellar je Nolanovo asi vrcholné dílo. Film, kde už se nemusel omezovat rozpočtem, protože jako režisérská hvězda dostal tolik, kolik potřeboval. Zlákal do něj oscarové hvězdy a opět si mohl hrát s časem, prostorem, vyprávěním a emocemi. A namíchal z toho koktejl, který na jednu stranu dovede být pořád extrémně nolanovský a na druhou neskutečně silný. 

Vždycky jsem měl u Nolana trošku problém s tím, že na jeho filmy se skvěle kouká, bývají ovšem trošku chladné. A asi jsem nebyl sám, protože režiséra podezřívám z toho, že mu to vytýkalo víc lidí a jemu to začalo vadit. Takže v Interstellaru ukázal, že umí i ty emoce a dal nám jednu z nejsilnějších scén nejen své kariéry, ale možná vůbec filmové historie. Takže i když tahle výprava ke hvězdám, kde Matthew McConaughey hledá planetu, kam by mohlo přesídlit lidstvo, nádherně zní, vypadá a je to fascinující podívaná v každém detailu, Nolan ji zvládá prodávat i v té osobní rovině. A mě nakonec mnohem víc zajímalo, jak to dopadne s hlavním hrdinou a jeho nejbližšími, které od sebe dělí nekonečné bariéry času a prostoru. A scéna, kdy McConaughey kouká na video od dcery, patří k nejsilnějším, jaké jsem kdy ve filmu viděl. A dojímá mě opakovaně a určitě ještě dlouho bude. Intersetllar je velkolepě natočené intimní drama. A i když to zní jako něco, co nemůže fungovat, Nolan dokazuje opak. A proto je to režisérský génius. 

1. Šílený Max: Zběsilá cesta (2015, r. George Miller)
Kdo by sakra čekal, že se tvůrce trilogie Šílený Max George Miller zvládne vrátit ke své nejslavnější látce po tom, co točí animáky o tancujících tučňácích? Šíleného Maxe připravoval dlouhá léta. Nemohl sehnat peníze, zestárnul mu Mel Gibson, umřel Heath Ledger a když už to vypadalo, že se začne točit, rozkvetla mu poušť. A v rozkvetlé poušti se dost blbě točí postapokalyptická sci-fi. Ze čtyřky Šíleného Maxe už se pomalu stával vtip. A pak… pak měl premiéru. A Miller ukázal prostředníček celému Hollywoodu. 

Miluju čtvrtého Šíleného Maxe. Naprosto nepokrytě a naprosto nekriticky. Hlavně proto, že Miller dlouhé roky bojoval o to, aby ho natočil tak, jak chce on. Bez ohledu na názory studia a nakonec i herců, ti se mu dokonce po premiéře chodili omlouvat s tím, že mu nevěřili. Temná a brutální vize budoucnosti, která už nejde zrestartovat a kde už není návrat k „normálu“ možný, je nekompromisní podívaná naprosto ve všech směrech. Kdyby ve čtyřce Šíleného Maxe Miller nabídl jen skvěle natočenou akci, mohl by to být výborný film. Ale tenhle film je výjimečný, protože se v něm nedějí věci, které jsem jako divák chtěl vidět. Dějí se v něm věci, o nichž jsem vůbec netušil, že je chci vidět. Ať už to byla barbarská, ovšem do detailů promyšlená společnost, honička, při níž se za jízdy na auta spouštějí záporáci s pomocí obřích tyčí nebo detaily typu kytaristy zavěšeného na náklaďáku, který svou hudbou udává tempo celému konvoji. Millerova vize se příčí všem škatulkám, přitom je očividné, že neexpeerimentoval a nevymýšlel si nic za pochodu. Měl jasno, co chce divákům nabídnout a dělat ústupky pro něj nepřipadalo v úvahu. A buď se naladíte, nebo ne. Já se naladil absolutně. A nevzpomínám si na moc filmů, u nichž jsem měl pocit, že sleduji něco opravdu unikátního, co nikdo nikdy před tím neudělal. Něco, co posouvá hranice toho, co lze ve filmu vytvořit a v kině vidět. 

Vybrat tu desítku bylo docela složité, takže jsem rád, že v našich TOPkách můžeme mít i závěrečný odstavec s tím, co se nevešlo. Těch fakt dobrých filmů totiž bylo v poslední desetiletce opravdu hodně. Strašně jsem si užil nápaditou akční sci-fi s Tomem Cruisem Na hraně zítřka, neprávem nepochopenou fantasy Král Artuš: Legenda o meči i stoprocentní blockbusterové řemeslo a epičnost Avengers: Endgame. Dojal jsem se u chytře vystavěného a vizuálně opulentního Atlasu mraků nebo originálního animáku Píseň moře. Martin McDonagh mě ve svém posledním kousku Tři bilboardy kousek za Ebbingem potvrdil, že patří k nejzajímavějším scenáristům a režisérům současnosti, brutalitka Kosti a skalp nastartovala kariéru sakra šikovného S. Craiga Zahlera a Nespoutaný Django od Quentina Tarantina a Za každou cenu ukázaly, že western jako žánr ještě neřekl poslední slovo. Bylo toho dost. Tak snad to vydrží i v dalších letech.