6. Interstellar (2014, r. Christopher Nolan)

Ani u mě nebude chybět Nolanův nejtěžší kalibr. Tak dlouho se Christopherovi vyčítalo, že jsou jeho filmy studené jako psí čumák, až zavolal McConaugheymu a navrhnul mu, že z každého kinosálu na světě vyždímají potoky slz. Kdo nebrečel u scény, v níž hrdinný astronaut kouká na 23 let života svých dětí, chybí mu v hrudi jeden důležitý orgán. A kdo nebyl napjatý při roztočeném dokování, za které mohl ten pitomec Matt Damon (stop zachraňování Matta Damona!), toho už Nolan asi nestrhne nikdy.

Interstellar ale pochopitelně není o jednotlivých scénách. Je o vyčerpávajícím tříhodinovém prožitku, který se zaryje hluboko pod kůži a je takřka bezednou studnicí oslnivé filmařiny. U řady scén jsem v kině nechápal, jak vlastně vznikly, neustále jsem však Nolanovi tleskal za to, že z tak epické sci-fi nikdy nekouká digibordel, a že jí i přes gigantickou stopáž nepadá řetěz. Kéž by se britský puntičkář přikláněl k emocionálnějším scénářům častěji. Tenet byl totiž v rámci jeho kariéry malým krokem zpátky.

5. Warrior (2011, r. Gavin O´Connor)

Jdeme to TOP 5 a začíná přituhovat. Věta „když ho neporazíš, nemáš domov“, mi v hlavě rezonuje i dlouhých devět let po tom, co Warrior nedorazil do českých kin. Při pohled na papír bylo tohle rozhodnutí pochopitelné – proč by měl být peckou obyčejný zápasnický biják od režiséra Hokejového zázraku, v němž přicmrndávač z RocknRolly a Počátku řeže mladého strýčka Bena ze Star Wars? Gavin O´Connor ale všem vyrazil dech a udělal z Toma Hardyho filmovou ikonu, jejíž střet s Batmanem byl najednou pětkrát očekávanější.

Určitě si dobře pamatujete, jak se Warrior na MovieZone hlasitě doporučoval. A jak stejně nikdo nebyl připravený na to, že je tak super. Dodnes mě mrzí, že si Nick Nolte nedošel pro Oscara – lepší roli nikdy nedostal a nejspíš už ani nedostane. I ta nominace ale potěšila, stejně jako dlouhé nohy, jež tomuhle dramatu zaručují podpultovou slávu do konce filmových věků.

4. Le Mans ´66 (2019, r. James Mangold)

Abych to napětí ukončil – ne, Logan v mojí topce nebude. Raději totiž zajásám nad mladším kouskem od Jamese Mangolda, v němž Christian Bale znovu dokazuje, že zvládá ukrást divácké srdce v jakékoliv roli. Upřímně si nejsem jistý, jak by dopadla hlasovačka Le Mans ´66 proti Rivalům (obojí má koukám na ČSFD 90 %). Já bych se ale rozhodně přiklonil na stranu šedesátkového závodění, v němž je dost místa i na herecké odbočky.

Ať už jde o proslovy Tracyho Lettse, tichou podporu Caitriony Balfe nebo Damonovo posmutnělé finále, Le Mans ´66 v každé scéně šlape jako špičková kára, která se ve filmu dává dohromady. Mangold by klidně mohl servírovat jen dialogovku a skoro by to stačilo. Závodní film si ale logicky žádá i závodní scény, a jakmile se vyrazí na trať, mění se Le Mans ´66 v autařskou nirvánu, která bez debat patří mezi to nejlepší, co se v posledních letech přiřítilo do kin.

3. 50/50 (2011, r. Jonathan Levine)

Dramedie 50/50 zůstala v roce 2011 ve stínu Warriora jako „ten druhý doják, co u nás nešel do kin“. Dnes už si tenhle kousek asi moc lidí nepamatuje, mě ale semlel tak drtivě, že ho tu prostě musím mít. Tahle na první pohled obyčejná indie je totiž doslova odžitá – její scenárista Will Reiser opravdu bojoval s rakovinou a v podstatě jen „tak jako sepsal, co se mu stalo“. Výsledkem nicméně byl asi nejpůsobivější film o tom, jak se mladý člověk musí ze dne na dne vyrovnat s možností blízké smrti umře.

V 50/50 je samozřejmě cítit ruka Setha Rogena, který si zahrál kamaráda hlavního hrdiny – tedy tu samou roli, jíž zastával i ve skutečném životě. Všechen jeho humor ale dokonale balancuje s dramatem, které zažívá Josepha Gordon-Levitt, a milým bonusem je také umírněná Anna Kendrick v možná nejlepší roli své kariéry. Všechno se tu zkrátka sešlo tak výjimečně, že ze mě film vydoloval maximální škálu emocí, a jakmile jsem začal přemýšlet o téhle topce, nedovedl jsem si ji představit bez něj.