2. Mission: Impossible – Národ grázlů (2015, r. Christopher McQuarrie)

Tom Cruise je borec a po jeho nedávném seřvání svých podřízených na place osmé Mise mu snad fandím ještě víc. Ne vždy jsem se ale řadil mezi fanoušky jeho nejslavnější akční série. První film mám ještě docela rád, protože Emmanuelle Béart a průnik do Langley, dvojka mi ale nic neříká. A tenhle trend pak pokračuje dál. Trojka od Abramse zase naprosto boží, čtyřku Brada Birda bych si ovšem potřetí znova nepustil. Teprve až s příchodem McQuarrieho pro mě tak tahle série začala nabírat zcela nové (a především konzistentní) grády.

Hned Národ grázlů je tak jakýmsi restartem, který má naprosto vše, co zbožňuji na moderních bondovkách. Najednou je tady neokoukaná femme fatale s nejasnými motivacemi, hlavní postava musí operovat mimo své tradiční kruhy, film je rozdělen na větší propracované celky (opera, potápění, honička) a záporák se nebojí udělat to osobní. Ethan Hunt zde zkrátka povýšil (alespoň v mých očích) z tuctového akčního hrdiny v borce, který se vážně může začít měřit s těmi nejlepšími. Což bylo v době, kdy jsem se bál, že už se žádných dalších akčních filmů kromě Rychle a zběsile a komiksáren v kinech nedočkáme. Takže díky Chrisi, díky Tome, a držím palce, ať to takhle skvěle klape i dál.

1. Spider-Man: Paralelní světy (2018, r. Bob Persichetti, Peter Ramsey, Rodney Rothman)

Maličko jsem doufal, že budu v téhle volbě originální, ale co naplat, Paralelní světy jsou zkrátka takovým milníkem, že si je na druhé místo ve svém žebříčku nejlepších filmů dekády dal i takový veterán MZ jako je Imf. A popravdě se nám tady nemůže nikdo moc divit, tenhle Spider-Man totiž udělal pro komiksové filmy, animované filmy, i samotnou postavu Spider-Mana tolik, že se i ten Oscar zdá zpětně málo.

První celovečerní sólovka Milese Moralese je přitom daleko víc než jen přehlídkou svěží animátorské formy, crossoverem mezi x pavoučími dimenzemi a můstkem k alternativním vesmírům ve hraném MCU, především je to totiž zatraceně povedený příběh o dospívání a přebírání zodpovědnosti, a to navzdory faktu, že už jsme to samé vlastně předtím několikrát viděli. Rozdíl je v nuancích. Tvůrcům Paralelních světů se zkrátka povedlo představit toho stejného Spider-Mana, aniž by to přitom byl ten stejný Spider-man – paradox, který se doteď blbě vysvětluje. Navíc tak učinili s hravostí, citem pro detail (ta miliarda odkazů, kdy si i na páté zhlédnutí všímáte pořád nových věcí) a především zápalem poslat do světa něco skutečně unikátního. Nebudu tady psát, kolikrát jsem měl na krajíčku při sledování truchlících Newyorčanů, nicméně už jen samotný fakt, že k tomu tvůrcům stačilo pár minut meta scén a pak sázka na to, že lidé prostě ucítí tu bezradnost a smutek, protože jsme si s Peterem Parkerem už zkrátka něco prožili, zkrátka zasluhuje smeknutí a respekt. Je to možná nečekané, ale Paralelní světy byly opravdu to nejlepší, co jsem za posledních deset let viděl.

No, a to je vše, milé dámy a taky páni. Jak už jsem zmínil výše, hrozně rád bych tady zmínil i další blockbustery, ať už je to Batman vs. Superman, o kterém si upřímně myslím, že si spoustu těch online posměšků nezaslouží (doteď nevím, co je na scéně s Marthou tak vtipného), nebo parádní Logan, nebo Spider-Man: Homecoming nebo páté Rychle a zběsile, kterým to mělo skončit. Stejně tak bych mohl dál vybírat i z těch vážnějších filmů, Rimsy má ode mě palec za billboardy, Tísňové volání mě opravdu hodně vzalo, Zmizelá byl další skvělý Fincher a Iñárritův Birdman je rovněž dodnes u mě dost vysoko. A kdybych se zamýšlel dál, pravděpodobně bych vysypal nejmíň tucet dalších adeptů, nicméně s touhle topkou jsem nakonec maximálně spokojený, takže doufám, že se v ní najde i pár dalších lidí, i kdyby ale ne, je to jedno. Hlavně, že máme místo, kde si o tom můžeme vždy hezky pokecat. A teď běžte spamovat Karlův vzkazník, protože jinak se té jeho topky nedočkáme.