6. Válka o planetu opic (2017, r. Matt Reeves)

Epické vyvrcholení opičí trilogie nechalo velkou spoustu lidí chladnou, ale ne mě! Já si v tomhle válečném sci-fi blockbusteru poctivě našel všechno, co na filmech miluji. Od westernové první půle, kdy jsem měl mnohdy pocit, že je to to nejhezčí, co jsem na plátně za poslední řadu let viděl, přes zimní The Last of Us vibe, až po strhující finále, které vedlo k srdceryvému epilogu s Césarem a jeho potomky. Jestli se nějaká trilogie za uplynulou dekádu fakt povedla, tak tahle – přitom kdo by to byl ještě na začátku řekl.

Na těch moderních opičích filmech oceňuji především snahu se odlišit. Každý byl trochu o něčem jiném, v jejich centru ale vždy stál vynikající Serkis coby šimpanz César, jehož Weta do Války zvládla zpracovat takovým způsobem, že vám následně v podstatě celou scénu zahrál už jen pouhým pohybem očí. V zásadě celá ta práce tady ukazuje, jak velký krok CGI za poslední dekádu udělalo, a já se vůbec nedivím, že finále opic v tomhle směru ukázalo naprostý vrchol současné trikové tvorby. Když to pak srovnáte s tím, co předvádí Lucasfilm se svým digitálním omlazováním, nebo s tou hrůzou z Irčana, je to skoro k pláči. Víc práce pro Weta Digital, prosím.

5. Počátek (2010, r. Christopher Nolan)

Mám rád Interstellar, nemám ho ale ani zdaleka tolik rád jako Počátek. Film, který mi poprvé před očima převrátil svět vzhůru nohama je pro mě osobně tím nejlepším, co Nolan po Temném rytíři natočil. Což je docela smutný, protože ho natočil doslova hned po Temném rytíři a nic z jeho dalších filmů už mě znova takhle nesebralo (jak říkám, mám rád Interstellar, ale…). Ale ponechme srovnávačky stranou, k Počátku jsem se před nedávnem po deseti letech od premiéry vracel ve svém VIMku, takže to vezmu velmi stručně.

Mnozí tvrdí, že je Počátek podobně jako ostatní nolanovky chladný film. Mám to přesně naopak, vztah Cobba a jeho ženy je pro mě stěžejní částí celého filmu, stejně jako vztah otce a syna ve snovém heistu, tyhle momenty Nolan natočil s citem, vybudoval kolem nich fantaskní svět, zaplnil jej zajímavý postavami a naservíroval nám skrze ně jedny z nejlepších akčních sekvencí své kariéry. Já vím, že to u Nolana není kdovíjak vysoká laťka, ale stejně to považuji za úspěch. V tom filmu se zkrátka sešlo naprosto všechno.

4. Město (2010, r. Ben Affleck)

Nene, kdepak, já na nejlepší Affleckův film uplynulé dekády nezapomněl. Jasně, žral jsem ho jako Batmana v Batman vs. Superman, bavily mě i oba jeho další režijní počiny a asi byste nenašli v redakci člověka, kterého víc mrzí, že nakonec odstoupil od vlastní sólovky s netopýřím hrdinou, nicméně to všechno jde stranou, jakmile mám vybrat jeho nejlepší snímek za uplynulou dekádu. Zdaleka nejvíc jsem si totiž zamiloval Město. Komorní thriller, ve kterém exceluje nejen Affleck, ale hlavně taky Jeremy Renner a Jon Hamm má správné tempo, dobré zvraty, zvládnuté napětí i super finále, takže se k němu už těch deset let pravidelně rád vracím, a pokaždé mě to strašně baví.

Kdo si nepamatuje, tak Affleck tady ztvárnil šéfa jedné lupičské partičky, která v Bostonu okrádá bankovní dodávky, a nakonec si troufne i na jeden stadion. Jenže zatímco se Affleckova postava zabouchne do jedné z rukojmí a ráda by ze hry ven, začíná jí na paty šlapat nejen sebevědomý FBI agent, ale i její vlastní parťáci a taky zaměstnavatel. Je to kolem a kolem poctivá filmařina s parádním příběhem a ten záběr na jeptišky se samopalem řadím do samostatné topky.

3. Sicario: Nájemný vrah (2015, r. Denis Villeneuve)

Villeneuve si udělal více než solidní jméno už svým thrillerem Zmizení (které se taky nevešlo jen těsně), ovšem jeho akční thriller z hranic mezi USA a Mexikem považuji za naprostý vrchol jeho dosavadní tvorby. Ukázal v něm totiž drsný svět drogových kartelů a špinavý boj proti nim z pohledu někoho, kdo má pořád ještě nějaké morální zásady. Emily Blunt ve filmu byla tím světlým kontrastem, světýlkem na konci tunelu, k němuž se vázaly veškeré emoce, takže i když jsem si vychutnával drsňáky Brolina s Del Torem (daleko víc jak v pokračování), idealistická agentka je tím stěžejním důvodem, proč snímek tak dobře funguje.

Že se tady pak zase spojilo několik fantastických tvůrců na špici svých tvůrčích možností (Sheridan, Deakins, Jóhannsson) už asi nikoho nepřekvapí – jakmile to ty filmy mají, tak to prostě poznáte z prvních pár vteřin. A přesně tímhle mě Sicario nadchlo v úvodních minutách a pak mě drželo pod krkem až do konce. Jo, kdyby tahle topka byla čistě o nejlepší scéně uplynulé dekády (či dvou), hraniční přejezd a dálnice by dost možná skončila na prvním místě. To bylo něco tak neskutečně dobrého…