10. Avengers: Endgame (2019, r. Anthony a Joe Russoové)

A začnu rovnou bez debat největší komiksovou událostí nejen poslední dekády, ale nejspíš všech dob. Asi byste nenašli fandu komiksů, kterého závěr Endgame zcela nesmetl. Scéna, ve které se Kapitán postaví na nohy proti Thanosovi a jeho obří armádě, jen aby se za ním krátce na to objevil portál, z něhož začnou postupně vycházet snad všechny postavy, jaké se kdy v marvelovkách objevily, se mi zaryla do paměti takovým způsobem, že už tenhle geekovský moment jen těžké něco překoná.

Endgame mi zkrátka splnilo sny, o kterých jsem vůbec netušil, že je mám. A režijní dvojice Anthony a Joe Russoovi to přitom zvládla s hravostí debutujících mladíků, které nedrží v hrsti studio a neveze se jim na jediném filmu celá kariéra – tedy přesný opak reality. Těžko říct, kde by tihle pánové skončili, kdyby z Endgame byl průšvih. Otázka je, jestli vůbec pod dohledem Kevina Feigeho ještě Marvel může nějaký průšvih vytvořit. Nevím, rozhodně však nemůžu říct, že by mě MCU začínalo nudit. Jasně, občas je ten zájem menší, jakmile ale dojde k těmhle obřím crossoverům, je mi zase 15 a teču blahem z každé vteřiny.

9. Na vlásku (2010, r. Byron Howard, Nathan Greno)

Na deváté místo jsem zařadil můj nejpřehrávanější film uplynulé dekády. Pravda, většinu z toho jsem sice stihl za první dva roky od premiéry, nicméně jestli si myslíte, že při návštěvě rodičů či prarodičů projdu kolem televize, v níž právě Locika zpívá o tom, jak by chtěla poznat svět, a bezděčně to ignoruji, aniž bych si okamžitě přisedl k dětem a začal se nechávat unášet tou skvělou atmosférou nejlepší disneyovky od původního Lvího krále, tak jste sakra na omylu!

Neřekl bych přitom, že se jedná o nějaké mé velké guilty pleasure. Na vlásku je zkrátka skvělý film, který bohužel zastínil úspěch výrazně slabšího Ledového království. Zatímco jedno je chladné, zaplněné pro mě nesympatickými postavami a obsahuje jen jeden nebo dva dobré songy, Na vlásku je mix feel good příběhu o loserovi, ztracené princezně a životadárné magii, ve kterém navíc pobíhá nejlepší pohádkové zvíře ever Maximus, kupa citlivých zabijáckých vikingů a docela fajn záporáčka, kterou už ale bohužel navždy budu mít spojenou s Helenkou Vondráčkovou. A to jsem to v originále viděl daleko víckrát. No nic, věřím své mamá a program na dnešní odpoledne už je asi jasný.

8. Steve Jobs (2015, r. Danny Boyle)

Následující dvě místa patří Aaronu Sorkinovi, který v uplynulé dekádě rozhodně neusínal na vavřínech. Pro mě je sice nejlepším projektem z tohohle období seriálový Newsroom, nicméně na poli filmů to byla rovněž solidní palba. Steve Jobs nakonec osmé místo, dodnes totiž nezapomenu na to, jak jsem na něj do kina přišel zcela bez očekávání jen abych nějak naložil s volnem, a nakonec jsem po první projekci běžel okamžitě kupovat lístek na další, protože jsem toho scénáře nebyl napoprvé dostatečně nabažen.

Abyste pochopili, Sorkin má dceru zhruba ve stejném věku jako měl Steve Jobs, a jestli tahle biografie o něčem vyprávěla, tak to bylo o vztahu otce a dcery. Zapomeňte na Apple, zapomeňte na historii Macu, tohle bylo osobní snad v každé představené rovině. Příběh osamělého muže, který si složitě hledal cestu k něčemu, co před ním bylo celou tu dobu, měl jasný dějový oblouk servírovaný ve třech mistrovsky vygradovaných aktech, Fassbender jej zahrál na hranici geniality a z toho, co k tomu vykouzlil skladatel Daniel Pemberton, mi jde dodnes hlava kolem. Za mě zkrátka jeden z nejsilnějších zážitků vůbec.

7. Sociální síť (2010, r. David Fincher)

A teď už k filmu, který ze mě udělal Sorkinova fandu v prvé řadě. Jasně, Sociální síť je především filmem Davida Finchera (ostatně důvod, proč je o pozici nad pro mě o něco emocionálně drtivějším Jobsem), dost možná jeho nejlepším filmem za uplynulou dekádu, ubírat ale cokoliv ze zásluhy Sorkina by bylo čiré ignorantství. Rychlé dialogy, osamělý hlavní hrdina, žádný respekt k ajťácké komunitě ze Silicon Valley, tady byl zkrátka cítit rukopis tvůrce, která už má něco za sebou, a nehodlá si s touhle důležitou biografii brát žádné servítky.

To že tomu pak Fincher vtisknul svou precizní formu, Reznor s Rossem složili soundtrack roku a obsazení v čele s Eisenbergem ze sebe vymáčklo maximum, jen dokládá, jako řemeslně silný to byl film. A když píšu silný, tak fakt způsobem, který se i u jinak výborných biografii zkrátka běžně nevidí. Sociální síť je ve všech směrech výjimečným filmem, který by byl podle mého ještě lepší, kdyby se dočkal zaslouženého pokračování. Přece jen se za těch deset let poměrně dost změnilo, a to je možná to jediné, co už ve svém scénáři Sorkin nestačil reflektovat. Jakým směrem se Facebook vlastně bude ubírat dál…