2. Mission: Impossible: Národ grázlů (2015, r. Christopher McQuarrie)
Na rameni teda vytetovaného Toma Cruise nemám, ale Mission: Impossible jsem si zamiloval, už když běžela zkraje devadesátek na nově jako seriálová Nulová šance (remake prapůvodního seriálu ze šedesátek). Pak mi bylo čtrnáct a do kin dorazil Tom Cruise juchající v Praze i jinde. Absolutní mindblown a volba nicku na internetu o rok později (ano, to dorazil i do kaváren na divokém Severu) byla jasná. Už na automatech v maringotkách jsem se tak mimochodem podepisoval, když jsem vyhrál na jednu pětikorunu komplet Mortal Kombat II. Ale o tom až jindy. Teď mluvíme o tom, jak Tom Cruise vstal z popela jako bájný Fénix a natočil jednu průměrnou (trojku), jednu skvělou (čtyřku) a jednu naprosto-totálně-kurňa-nepřekonatelnou Mission: Impossible.

Na Národ grázlů bych mohl koukat pořád. A pořád o něm mluvit a přesvědčovat kohokoliv o Cruisově umanutosti, McQuarrieho genialitě, dokonalé vyváženosti akčních scén, volbě šachových figur (rozuměj postav) i špičkově zahrané koncovce. Tohle je moderní akční film se vším všudy. To, že se to v šestce nepovedlo zopakovat, není zas tak překvapivé. Dostali jsme už jen výjimečný akčňák a když bůh dá, dostaneme ho ještě jednou za dva roky. U pětky ale zřejmě zaúřadovaly skvrny na Slunci, konstelace Pluta a Saturnu, nebo se prostě jen někdo dobře vyspal. Díky za to!

1. Šílený Max: Zběsilá cesta (2015, r. George Miller)
Už to tu zaznělo nejmíň dvakrát a možná ne naposledy. Jakýkoliv žebříček, který v sobě Maxe nemá, je bezcenný (zdravím kolegy). Jakýkoliv, který ho nemá na prvním místě je pomýlený (zdravím Civala). Nebudu tu opakovat tu báječnou story nebo velebit George Millera. On moc dobře ví, co se mu to splašilo pod rukama. A my to víme taky. 

Jenom si tu odložím takovou drobnost ze zákulisí: Několik významných režisérů, které víc než pět dní v týdnu považujeme obecně za šikovné, prohlásilo, že po prvním zhlédnutí vůbec neměli na Millera vztek. Netušili totiž, JAK to udělal. Jedna věc je, když se na někoho přátelsky a zdravě naštvete, protože se mu povedlo něco, co by teoreticky mělo být ve vašich silách. Něco úplně jiného je, když máte čelist v suterénu a chcete roztrhat průkazku režisérského cechu, protože absolutně netušíte, co se před vámi odehrává. Mohl bych zkusit Zběsilou cestu analyzovat, ale věru… nevěděl bych kde začít. Zůstávám u němého úžasu, který mi jistě ještě mnoho let vydrží. 

Takhle se z toho všeho vypsat je neuvěřitelně uvolňující. Zároveň mne to před vánočními svátky nutí k zamyšlení, kam se schovat před Třemi oříšky pro popelku, pěti tunami cukroví a plnou vanou kaprů, abych se mohl alespoň na některé z těch filmů znovu podívat. A nejen na ně, protože stejně jako kolegům mi tady zbyla celá řada věcí nad plán. Našly by se mezi nimi marvelkovky (druhý Kapitán, Infinity War, ale i Endgame), nesmím zapomenout na prvního Johna Wicka, páté Rychle a zběsile, ale i náročnější žánry. Jenže je toho moc a jen sem vypisovat jména bez souvislostí či argumentů se mi moc nechce, tím spíš, že nejde jen o výcuc z top tenů za jednotlivé roky, ale občas se mi sem prokopíruje i film, kterému jsem tehdy dal “pouhých” osm z deseti. Překvapivě tu není desítkový Zdrojový kód, za nějž jsem kdysi v redakci dostal hroznou sodu. Je to vynikající sci-fi, s časovými smyčkami - to je moje velká slabina, kvůli které do zemdlení obhajuji i Všechno nejhorší - ale prostě už napopáté neobstála v testu času. To už se tak občas stane, lidská mysl je složitý stroj plný divných soukolí. O to jsem radši, že jsem si mohl hlavu defragmentovat při vzpomínání na všechno, co prošlo mojí promítačkou.