6. Sázka na nejistotu (2015, r. Adam McKay)
Tohle je můj Vlk z Wall Street. Scorseseho pohádku ze světa velkých financí uznávám, respektuji, ale nechává mě vlastně docela chladným. McKayova převyprávěnka Finanční krize mne fascinuje dodnes nejen pestrým obsazením, kdy komici v dramatických rolích excelují (a funguje to i opačným směrem) a skládají před námi ve frenetickém tempu náročnou, ale divácky dokonale srozumitelnou mozaiku jednoho z největších eventů třetího tisíciletí. Ano, kdo by tušil že drama podle skutečných událostí může fungovat na bázi koláží, monologů probourávajících čtvrtou stěnu a občasných záběrů na Margot Robbie ve vaně. 

Mám takovou teorii, že ani Adam McKay nevěděl, co vlastně stvořil, protože kdokoliv zkoušel podobně jízlivou linku, ať už ve filmech nebo seriálech, většinou po zásluze pohořel kvůli povrchním řešerším nebo nezvládnutému timingu. To ostatně zahrnuje i McKaye samotného, jehož pokus o politický čardáš ve stejném tempu - Vice - byl jedním z nejotravnějších filmů, co jsem v posledních letech viděl. Možná dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale když ji najdeš poprvé, je to velká jízda, kterou si jako divák kdykoliv rád zopakuji.

5. Na hraně zítřka (2014. r. Doug Liman)
Tenhle film napsal a zrežíroval někdo, kdo mi viděl do hlavy! Miluju časové smyčky, miluju sci-fi, miluju Cruise v rolích zdánlivých neumětelů a miluju bojové obleky. Je fascinující, až neuvěřitelné, jak Liman a McQuarrie vdechli život původně japonské předloze. Naštěstí to byla kniha, protože kdyby se jednalo o dvě dekády staré anime, pravděpodobně bych ho viděl, a ten film bych nenáviděl předem, takže by se mi mohl i při zachování všech ingrediencí líbit jen nadprůměrně. Ale proč plakat nad mlékem, které se nerozlilo. Na hraně zítřka je famózní jízda, které smyčka dodává na tempu a adrenalinu, jejíž svět naprosto neprozrazuje své východní kořeny (na ty bojové obleky jsme si konec konců po Iron Manovi rychle zvykli), a v níž Tom Cruise nestrhává veškerou pozornost na sebe, což by mi v jiném filmovém vesmíru nevadilo (viz níže), ale tady je to jedině ku prospěchu věci.

Limanova lehká ruka umožňuje, abyste si Na hraně zítřka užívali znovu a znovu. Nejde jen o fóry vyvěrající z opakovaných situací nebo křivky Full Metal Bitch v podání Emily Blunt. Samotné akční scény, dávkované s rozvahou v až trailerovitých jednohubkách, jsou absolutně epické a dost možná se nejvíc blíží videoherní poetice titulů jako Gears of War, při jejichž hraní si říkáte, že na tohle v Hollywoodu nejsou peníze ani nápady. O to víc potěší, když vás někdo vyvede z omylu ve zcela jiném žánru a navíc ve filmu, který na laciných akčních atrakcích nestojí. Na pokračování se těším opatrně, ale ať už se v něm bude dít cokoliv, vždycky můžu zresetovat časovou smyčku a jednoduše zapomenout na to, že k němu došlo.

4. Blade Runner 2049 (2017, r. Denis Villeneuve)
Tohle je pro mě Matrix třetího tisíciletí, ostatní nechť laskavě prominou. Taková ta sci-fi, co vám udělá díru do hlavy, a vy na ni s láskou (na film, nikoliv na Anu de Armas) vzpomínáte zhruba každý sudý týden. Ano, tolikrát za rok mám chuť si to znovu pustit. Nebo to alespoň jednou pustit manželce, která to vytrvale odmítá, protože “jedničku” neviděla, Ryan Gosling s ní nic nedělá a v poslední sci-fi co viděla, to Harrison Ford koupil. Její důvody asi chápu, ale o to víc mě drásá, že nebyla svědkem jednoho z nejlepších filmů, co jsem v životě viděl. Mám rád Scottův originál, ale možná o to víc si cením Villeneuveovy vize, která se ho snaží rozkošatit, aniž by ho rozmělnila.

Vlastně je to dost možná nejlepší sequel po letech a nedovedu si ani při své představivosti a hře se slovy vymyslet, jak by to kdokoliv mohl udělat líp. A jsem rád - promiň Denisi - že to finačně pohořelo, protože jakákoliv další snaha, seriálová, filmová či videoherní, napínat tenhle vesmír dál, by nevyhnutelně skončila v hořkých slzách. Místo nich se však dostavily slzy dojetí a díky Deakinsově kameře i obdivu. Fantastický film, oslnivé techdemo, opakovatelné rozjímání a důkaz, že i dnešním studiovým sítem občas proleze nefalšovaný klenot.

3. Spider-Man: Paralelní světy (2018. r. Bob Persichetti a další)
Jéje, žádná marvelovka? Ale vždyť to trochu marvelovka je. Za vyvrcholení oné dvě dekády trvající komiksové renesance bych mohl z mnoha dobrých důvodů považovat Infinity War nebo Endgame, dvě půlky stejné mince, se kterou Marvel trefil jackpot a navíc trochu zavřel pusu největším škarohlídům. Jenže Paralelní světy jsou lepší, rozmáchlejší, kreativnější a věrnější médiu. To, že se kruh uzavírá právě u Petera Parkera, je o to slastnější. A nemyslím si to jen já, ostatně nová videohra s Milesem Moralesem nebo snaha hrát si s alternativními realitami i v hraném podání (chystaný třetí Spidey v produkci Sony a Marvelu), jen dokazuje, jak moc Miller a Lord ve svém drzém scénáři uhodili hlavičku na hřebíček. Vykolejený vizuál je další třešinkou na dortu, jenž jsem vychvaloval několik měsíců, takže by skutečně neměla tahle zmínka nikoho překvapit. 

Nejsem už nejmladší, ale na filmy koukám pořád stejně rád, jako když jsem je skutečně intenzivně začal hltat v pubertě, komplet se čtením časopisů, sháněním informací okolo, a pak i psaním prvních recenzí. To bezbřehé nadšení už člověk s přibývajícím věkem samozřejmě necítí pokaždé, když vstoupí do sálu, ale o to víc si váží, když se dostaví a neustupuje po celou stopáž. U Paralelních světů jsem byl znovu ten malý kluk, co poprvé držel v rukou komiks, nebo v devadesátkách trávil v kinech značnou část mládí a objevoval to, na co dnes se slzou v oku vzpomínáme jako na velkou hollywoodskou revoluci. Takové okno do vlastní minulosti vám jen tak něco nenabídne. Vzpomínáte, jak se “rozsypal” Anton Ego v Ratatouille, když okusil stejnojmenný pokrm ze zeleniny? Přesně tak jsem se cítil u prvních i posledních záběrů Paralelních světů.