10. Warrior (2011. r. Gavin O’Connor)
Tohle je i po letech desítková citovka. Pomalý film, co jde pod kůži, ale jakmile na něj někdy narazím, pouštím si ho až do konce. Kdo by vůbec tušil, že O’Connor dovede obestavět poměrně generickou turnajovku takovým množstvím emocí a vyždímat ze svých herců fyzicky i duševně maximum. MovieZone tenkrát naskočila na hype train neuvěřitelně ochotně, ale odstup bezmála celé dekády nám dává za pravdu. Hardy, Nolte i Edgerton jsou tady parádní a někde vzadu vykukuje i Frank Grillo. Věčná škoda, že se film vyhnul českým kinům, ale na druhou stranu ho i dnes můžete doporučit nějakému neználkovi.

Warrior je u mě vejš než libovolné boxerské drama s oscarovými ambicemi, a že se jich taky dost vyrojilo. Dokonce ani Rocky, snad s výjimkou šestky (Rocky Balboa) mne nezasáhl na solar tak nekompromisně. Když se v Rychle a zběsile brečí nad rodinou, nic to se mnou nedělá. Tady stačí jeden ušeptaný dialog otce se synem a do očí se derou slzy a chlupy se ježí napětím. Velkolepý souboj protikladů od začátku do konce. A návdavkem špičkové akční scény v kleci z doby, kdy MMA v českých končinách ještě pořád bylo cizokrajnou zkratkou.

9. Zátah: Vykoupení (2011, r. Gareth Evans)
Mohl bych být originální a dát sem dvojku z roku 2014, která je taky super a může se hrdě postavit vedle druhého Kmotra, Terminátora nebo Vetřelců. Jenže už je to o dost jiný žánr, v němž se Evans statečně rozkročil a v podstatě v tom pokračuje dodnes (viz skvělý seriálový projekt Gangs of London). Jenže první Zátah je zjevení, které se často neopakuje. Vlastně bych musel přetočit obraceč času o dalších osm let a povídali bychom si o Ong-Baku. V něm Tony Jaa předvádí čiré fyzično ve videoklipovém balení. Zátah ho ale trumfuje, protože Uwais nejen servíruje špičku v bojových uměních, ale Evans z komorní zápletky režií, kamerou i střihem připravuje totální pecku, ze které můžete vystřihnout libovolné dvě minuty a naservírovat je jako pětihvězdičkový trailer. Tolik energie v téhle stominutové jednohubce najdete. 

Nápadité, neúnavné, neselhávající. Zátah spolu s Johnem Wickem přemaloval tvář akční choreografie v uplynulé dekádě. Proč je tu Iko a ne Keanu? No protože jeden z nich je stárnoucí hollywoodská hvězda napínající své tělo ke svým limitům a ten druhý týpek, co má kosti ze stejného materiálu jako hopsakoule. Neuvěřitelná intenzita Zátahu je jednoduše nenapodobitelná. Mohli bychom zkusit tu tajnou omáčku rozebrat do detailů, ale stejně by nám zbylo pár nepopsatelných ingrediencí, což je jednoznačně důvod, proč se vyjma Evanse nikdy nikomu nepovedlo Zátah přesvědčivě napodobit. Analogový akčňák s úspornou lokací v době, která podobným experimentům nepřeje. Možná právě proto se ho nemůžeme nabažit.

8. Ona (2013, r. Spike Jonze)
Ach, to je nádhera, zrající s každým dalším zhlédnutím a příbytkem v letopočtu. Spike Jonze nám do romantiky zamíchal sci-fi elementy méně opulentně než třeba Gondry ve Věčném svitu neposkrvněné mysli, ale o to víc jeho minimalistická story působí věrohodně. Premiéru měla dva roky poté, co Charlie Brooker představil ve Velké Británii Black Mirror, ale tady nikdo nezávodí na patentovém úřadu, vyhrát může klidně několik běžců. A v případě Her jde o vítězství neklamné. Díky nezaměnitelnému hlasu Scarlett Johansson můžete na film koukat se zavřenýma očima, ale to byste přišli o skvělého Joaquina Phoenixe, bezčasou futuretro výpravu a spoustu nuancí, jež snímek záměrně ukotvují v realitě, která může nastat za týden, nebo možná už týden trvá a vy jste si toho ještě nevšimli.

V roce 2013 byla Ona jemně šimrající a provokativní vizí. V roce 2023 bude snahou o zpodobnění stavu, který ve společnosti již dávno nastal. V roce 2033 půjde o dobový dokument, jenž předběhl svou dobu. Ve všech popisovaných dekádách ale Spikeovi nikdo nevezme brilantní scénář z jeho vlastního pera, bezchybné vedení herců a to srdíčko hluboko uvnitř, které vás donutí pohlédnout nikoliv do černého, ale do opravdového zrcadla a zamyslet se nad tím, kam vy osobně směřujete. 

7. Rivalové (2013, r. Ron Howard)
V souboji s Le Mans ‘66 to není na fotofiniš, Rivalové prostě vyhrávají o dva parníky. A to říkám jako velký fanoušek obou filmů a s vědomím toho, že Mangold je u mě v poslední dekádě určitě větší jistota než Ron Howard. Ten měl ale k ruce šikovného scénáristu Petera Morgana a povedlo se mu tu éru pilotů s obříma koulema vystihnout naprosto dokonale dramaticky i vizuálem. A navíc to obsazení, přesné, citlivé k dobovým reáliím, lákavé pro mainstreamové publikum i pro hardcore petrolheady. Rivalové si v roce 2013 odškrtli hodně políček na cestě ke zlatému standardu hollywoodského blockbusteru. Není divu, že tehdy skončili v celoročním žebříčku tak vysoko. A jsou nejvýš i v případě, když se mě někdo neautový zeptá na film o autech. Tady je totiž spoleh na to, že Rivalové zvládnou oslovit každého diváka.

Malebná kamera a skoro až hollywoodsky líbivé zvraty (které ovšem psal sám život - scénář drobně upravuje jen časovou souslednost) by jinému filmu s odstupem času podsekávaly nohy, ale Rivalové mají i dnes tu chlapskou energii a váhu osudového příběhu. Určitě v tom velkou roli hraje i fenomenální soundtrack Hanse Zimmera. Dost možná jeho nejlepší ze zmíněné dekády. Kdykoliv slyším “Lost but won”, začnou “zimomriavky”. Kdykoliv.