Na některé scény z raného dětství člověk nikdy nezapomene a táhnou se s ním celý život. Ve školce jsme takhle jednou dostali k obědu právě koprovku. Hrozné bylo už jen to, že jsem tu příšernou omáčku zajídal vejcem na tvrdo, které jsem samo o sobě nemusel, abych do sebe aspoň něco dostal.
Nepřekvapivě následovalo, co následovat muselo, a celý oběd šel do talíře zpátky. Učitelka, kterou jsme nikdo neměli moc rádi, mi pak vážným tónem řekla, ať si jdu přidat, když jsem vlastně nic nesnědl.
K vajíčkům jsem si našel cestu až v dospělosti. Kopr nemůžu ani cítit dodnes.
reaguje na:
hroubek
reagovat
|