Máš ode mě palec, a máš taky pravdu, že jsem jsem se snažil podat to v tom příspěvku racionálně. Jakmile je řeč o struktuře scénáře a o tom, jak různé perspektivy fungují, tak to snad ani jinak obhájit nejde. Doslova ses na to v jednom ze svých příspěvků ptal. Ale už mi dochází, že tobě nešlo jen o tohle vysvětlení, ale zároveň o dojmy z hraní a jak na nás spokojené jednotlivé věci působí. Což jsem si naopak celou dobu myslel, že je tak nějak jasné - alespoň u FallenMaia mi to došlo už z jeho prvních příspěvků (taky vám začátek téhle diskuze případá jako hrozně, hrozně dávno?), u mě uznávám, že jsem tohle nikdy konkrétně nenapsal (částečně protože nechci opakovat co napsali ostatní a částečně proto, že jsem to do velké míry zhodnotil v linknuté recenzi). Místo toho jsem první polovinu diskuze strávil (přiznávám lehce arogantní) obhajobou hry před toxickými fanoušky a druhou polovinu zase snahou vysvětlit, proč daná struktura funguje a čím to, že ta hra dělá části lidí takové problémy. A furt si mimochodem stojím za tím, že to je přístupem k tomu příběhu a jeho podání. Přičemž bych rád zdůraznil, že to absolutně lidem nedávám za vinu a vůbec nic proti tomu nemám - stejně jako jsou lidi, co si nedokážou užít marvelovky nebo naopak lidi, co v životě viděli jen filmy od Davida Lynche a žádné další je nezajímají - tak je naprosto v pořádku, že se najdou lidi, které Last of Us nevezme za srdíčko. Naopak, tím že ta hra vybočila z mainstreamu, tak je naprosto logické, že takových lidí bude poměrně dost. Bohužel o to víc, když ta hra obsahuje i témata jako jsou [spoiler]transexualita, LGBTQ, případně feminismus.[/spoiler] A jak už někdo napsal pode mnou - díky bohu, že v téhle diskuzi tyhle věci nikdo neřeší. NICMÉNĚ, abych už teda konečně napsal proč to mě osobně za to srdíčko vzalo [spoiler]- jednoduše za to může fakt, že já mám strašně rád vyprávění z různých perspektiv. Kromě teda toho, že mě fascinuje jakákoliv dekonstrukce, ať už postav (čím víc se Ellie honí za pomstou, tím víc přichází o svojí lidskost, mučením to začne a zabitím těhotné skončí, znovu ji z mého pohledu získá až když ušetří Abby v závěru, přičemž já ji u toho celou dobu ovládám, logicky se do ní tak snažím vcítit - například přehráváním si v hlavě jejích emocí, což byl podle mě i tvůrčí záměr), nebo témat (nechci znova vypisovat, jakým způsobem ta hra pojednává o pomstě, ale doplním, že mi opravdu imponuje, když na začátku hry cítím chuť někoho zabít, někde v polovině dojdu k názoru, že možná ta pomsta za každou cenu není úplně dobrá, záhy začnu objevovat tu opačnou perspektivu a dostanu rekapitulaci posledních událostí akorát ze strany mého domnělého nepřítele, a než hra skončí, dojdu k uvědomění si, že tady žádné dobro a zlo neexistuje, že nic není černobílé, a tudíž že moje počáteční pocity byly stejně tak mylné, jako ty těch postav - to mi přijde opravdu silné, zejména, když nejsem jenom divák (film), ale v podstatě se toho přímo účastním (hra). To že při tom nemám na výběr, ok, tak bohužel ještě nejsme tak daleko, abychom si mohli ve hře utvářet zcela vlastní děj, který by byl generován jen na základě našich rozhodnutí. GTA V mě rovněž nutilo plnit mise, které bych třeba nechtěl normálně plnit. A ano, napadlo mě několikrát během hraní, že by bylo zajímavé, kdybych měl na konci možnost volby a hra mi nabídla více konců. Pak by ale nemohl vyniknout ten specifický příběh, který Naughty Dog chtěl odvyprávět, nemohl bych nad tím tolik uvažovat, nemohl bych ho dále pro sebe případně ostatní interpretovat, v podstatě by tím zanikl prostor pro diskuzi. A uzavřu to tím, že zatímco si v příběhu řeším všechny tyhle věci a procházím různými emočními stavy (hraní je vyčerpávající a pociťuji na sobě fyzické i psychické dopady příběhu a věcí, které mě nutí prožívat, i třeba díky vymazleným quick time events), tak na povrchu zůstává pořád ta neuvěřitelně vyleštěná survival hra s obřími otevřenými prostory k průzkumu (world design je nádherný) a sbírání collectibles, suprovou AI lidských nepřátel, pro mě naprosto dostačující úrovní gunplay (ok, občas je trefit headshot fakt velký problém, ale kvůli tomu to nehraju), hororovými elementy (jsem citlivka a párkrát jsem se vyloženě bál) a plno puzzles (ať už hledání kódů k otevírání trezorů nebo dostávání se přes překážky nebo hledání správné stezky). Ta hra mě tím pádem baví rovnou na vícero úrovních - což je podle mě taky vzácnost.[/spoiler] Tolik k mým dojmům a proč to pro mě funguje. A po tomhle vyčerpávajícím textu už to tady fakt přenechám jiným a jdu se balit. *8)*

Děláš si srandu?  [url=https://www.moviezone.cz/forum/hry#comment_758345]link[/url] Kde v té druhé polovině komentáře, kterou jsem psal speciálně tobě, dochází ke chvalořečení látky a příběhu? *:(*

yep *:+*

Se vším i celkem souhlasím, jen mi vadí, že to "vnucovanie" se řeší čistě v cutscénách (ta hra mi třeba v tomto smyslu spíše zprostředkovává emoce spojitelné se znásilněním, protože se děje něco, co nechci, co není důsledek mých akcí a co nemůžu zastavit). Když v papers please někoho ne-pustíš do země, tak to děláš ty. Je to tvé rozhodnutí a ty jej těžce neseš. Chvíli jsem teď hledal toto: https://youtu.be/YNNAdTAM5os?t=1688 - TOTO je geniální herní zpracování pocitů... posílám timed link, ale on prostě těch x minut předtím normálně popisuje hru, popisuje mechaniky a pak se """zhroutí""" protože udělal něco špatného. A zhroutí se, protože to udělat nemusel, byla to jeho svobodná volba (v těžké situaci) a má důsledky pro něj, jakožto hráče.

btw pěkná kompilace (logicky plná spoilerů) https://www.youtube.com/watch?v=Dm9LUOyXCzU

Já to pochopil, jen s tím nesouhlasím vzhledem k médiu. [spoiler]Klidně se podívám na film o ... ale nechci zrát za ... doplň si třeba oblíbeného diktátora.[/spoiler] V podstatě každého jde pochopit, dokonce správný záporák je takový, který má pochopitelnou motivaci (případně jako bonus funguje jako protipól k hrdinovi). Nikomu ten pohled nevnucuji, ale perfektní hra (za mně) je taková, ve které JÁ  dělám věci, které na mě mají psychický dopad (Papers, please) a ne hra, ve které se tyto věci dějí na úrovni filmu a já si mezitím hraju to své blues. Opravdu nevím jak jinak vysvětlit, že se (v tomto směru) nebavím o obsahu toho příběhu, ale o vhodnosti provedení v herním médiu. Když se enemáci nějak jmenují, mají rodinu, jsou těhotní apod. má na mě například téměr nulový dopad, když je nemůžu nezabít (chybí možnost omráčení, často nelze projít jen stealthem, apod.) = že jsou mrtví je rozhodnutí scénáristy a ne hráče, tudíž já pak nemůžu pociťovat vinu. Přeju ti, že se ti to beze zbytku líbilo (fakt a fajn komentář), jen já od herního média čekám něco jiného než od filmu, a fakt to nevnímám jako "nepochopení". tl;dr: [url=https://www.youtube.com/watch?v=RTvjjxWguNE]Rampage[/url] vs [url=https://www.youtube.com/watch?v=ytdEYapPXdY]Hatred[/url]