Je velmi těžké hodnotit 12 bez přihlédnutí k ruské historii a původní verzi z roku 1957. Friedkinova verze je o 36 minut kratší a není zatížená ruskými satelitními republikami, stovkami národností, desítkami válek, miliony mrtvých, vyhladovělých, zmrzlých, zavražděných. Rusko je komplikovaná země, a této komplikovanosti se stále neumí postavit. Ve 12 jsou samozřejmě ti barbaři, kteří nechodí do školy a kteří chtějí jen válčit čečenci. Tak nějak se to dá očekávat, Michalkov je Putinův dobrý kamarád. Film apeluje na lidskou individualitu a na společenská nebezpečí. Že stát je v rusku sám společenským nebezpečím se ve filmu neobjeví a ani nemůže. Ruský život a ruské umění má široké srdce, silné lidské příběhy a drsnou tvář a to nabízí i Michalkův film. Jenomže Michalkův film nevisí ve vakuu, ale pochází ze země, jejíž vojenská a zahraniční politika políčkuje každý další morální apel dvanácti porotců. Nadto Michalkova poetická verze úvahy nad civilizací monotónně opakuje záběry zdevastované kavzkazské země a rozhodovování porotců se brzy stává spíše kulisami, jakýmsi důvodem, proč si tito pánové mohou povykládat své osobní životní příběhy. Film se tak posunul od podstaty spočívající v principech právního systému a síle argumentace k jakési černé hodince u Spejblů a Hurvínka. Nemůžu ale zážitek z kina úplně odepsat, hlavu jsem měl po skončení opravdu těžkou. Původní verzi však nepřekonal a zaostal o pár koňských délek, i když je v barvě, s hudbou a s expresivnějšími hereckými výkony.
reagovat
|