Mudbound (2017)

Dramat o rasismu už vzniklo nepřeberné množství, těch zatraceně dobrých ale není zase tolik. Zrovna od Netflixu by se v tomhle ohledu neměly čekat zázraky – přece jen posílá do světa hlavně snadno stravitelné spotřebky. V roce 2017 ale uzavřel největší deal na festivalu Sundance a koupil Mudbound, skvěle hodnocený snímek od Dee Rees, v němž se letec a tankista vrací po druhé světové válce domů do Mississippi.

Oba muži se potýkají s vážnými traumaty, je mezi nimi ale jeden drobný rozdíl. Zatímco letce hraje bílý Garrett Hedlund, role tankisty se ujal rozhodně ne bílý Jason Mitchell. V jádru asi tušíte, kudy se tenhle příběh bude ubírat. Mudbound se však nemazlí ani s jedním ze svých protagonistů a hodně pekla v blátě si užijí také postavy ztvárněné Carey Mulligan, Jasonem Clarkem nebo Mary J. Blige, která to dotáhla až k oscarové nominaci. Celkem film nasbíral čtyři vážné šance na zlatého plešouna (ještě scénář, kamera a píseň). A i když žádnou z nich neproměnil, Netflix může být na tuhle působivou akvizici právem hrdý. (KarelR)

Brahman Naman (2016)

Tak. Tohle. Tohlencto tady je ten film, kvůli kterému budete rádi, že jste na článek klikli, a kvůli kterému ho píšu. Na ČSFD svítí trestuhodných 6, slovy šest, hodnocení! A to je zatraceně málo. Tuhle pecku totiž Netflix odkoupil po bouřlivých reakcích, jež vyvolala na festivalu Sundance. Takřka v každém článku je pak tahle indická laskomina přirovnávána k hitům jako jsou Prcičky nebo Superbad. A právem. Sledujeme zde partičku mládenců, kteří stejně jako každý dospívající chlapec v rozpuku sledují živůtky svých spolužaček, aby získali materiál na večerní potěšení. Zdejší jinoši však nemají v hlavách jen to jedno. Jde totiž zároveň o zatraceně chytré nerdy, kteří mají mimo zasunutí i další vytyčený cíl - vyhrát krajské kolo vědomostního kvízu. A cestou přijít o své panictví.

Hlavní hrdinové jsou všichni správně přisprostlí, blbí, inteligentní a zoufalí. Zároveň umí řádně chlastat a ve své živočišné divokosti a prudké inteligenci vymýšlet ty nejroztodivnější způsoby, jak si zpříjemnit masturbaci a co nejvěrněji nasimulovat soulož. Zapomeňte na ponožku a lubrikant, tihle mladí géniové přijdou s takovými onaniemi, že to vaše bránice jen těžko snese. Vždy nadržení a tupě zírající hrdinové suše prochází neskutečně zábavným scénářem, který však nezůstává jen u sexuálního humoru a oslavy maskulinity, ale zastavuje se i u témat genderové nebo sociální nerovnosti. Vždy je však přítomen břitký nadhled a zejména vypiplaný sebemrskačský humor, jenž vychází ze zatraceně sympatických postav. Klenot, který doporučuji s největším nadšením a jestli byste měli z tohoto žebříčku vidět jediný film, pak tenhle. (Jokolo)

Nimona (2023)

Netflix do jednoho kotlíku naházel fantasy, dojetí, funkční homo romantiku, navrch přihodil několik stylů animace, sci-fi, humor, dětské radovánky i akci a vylezla z toho Nimona. V jádru se skrývá nepravděpodobné přátelství mezi padouchem, který vlastně není tak úplně klasický záporák, a Nimonou, energickou rebelkou jako vystřiženou z teen dramatu. Společně tvoří dvojku, která vás rozesměje, rozpláče a možná donutí zamyslet se nad tím, co vlastně znamená být „normální“. Scénář chytře mixuje infantilní humor, dospělou akci i emocionální momenty s mnohdy překpvapivým přesahem. A navrch přihodí vizuál, co vypadá, jako kdyby někdo spojil cyberpunk a středověkou estetiku a v těch nejlepších momentech dává vzpomenout třeba i na pavoučí paralelní světy. Málokdy to nudí, většinou to funguje.

Není to žádné rozverné plácání do vody, které by se rozpadalo, ale spíš stylová jízda s překvapivou dávkou srdíčka. Klíčem k úspěchu je přitom Nimona samotná – její anarchistický šarm, dravá energie a nenápadně hluboké emoce dávají filmu obrovskou dávku charismatu. Netflix tady sáhl po látce, která má co říct nejen dětem, ale hlavně dospělým, co už párkrát zakopli o vlastní předsudky. Náročná témata jako sebevraždy či hranice ve vztahu jsou tu navíc nejsou podána lacině, ale velmi funkčně. Pokud hledáte něco, co vás poměrně spolehlivě pobaví i dojme, pak je Nimona jasná volba. (Jokolo)

Paddleton (2019)

Paddleton je název hry, kterou si vymysleli dva dlouholetí přátelé Michael a Andy s tvářemí Marka Duplasse a Raye Romana. Ti spolu již dlouhé roky vysedávají na svém oblíbeném plácku, divně si pinkají s balónkem a řeší všechny peripetie, jež jim život hází pod nohy. Jednou z nich je pak to, že Michaelovi je náhle diagnostikována rakovina v terminálním stádiu. A tak se Michael rozhodne, že požádá svého přítele, aby mu pomohl s ukončením vlastního života. Tohle neprávem zapadlé drama doporučuju kde se dá. Jde totiž o velmi vytříbený kousek, který pojednává o zatraceně náročném tématu, přitom nezapomíná na citlivý humor a nadhled. 

Snímek stojí zejména na interakcích těchto dvou přátel, kdy postupně sledujeme to, jak se oba chlapíci boří pod tíhou nespravedlivého osudu. Téma, na nějž v dnešní uspěchané době všichni málokdy vzpomínáme, je tu probíráno do všech podrobností formou otázek, které jsme si všichni někdy kladli. Nečekejme však patetické či ublíženecké řeči, smrt tu není podávána jako kýč, ale jako přirozená součást žití, s níž se musíme srovnat. Vše je podáváno jemně a s klidem, nikdy však nechybí potřebné emoce. Ty však nevychází z laciného ždímání, nýbrž z přirozenosti projevu jak herců, tak scénáře. Rozvíjena jsou témata jako vlastní smrtelnost, otázka přátelství či dumání nad tím, do jaké míry má mít člověk kontrolu nad tím, jak z tohoto světa odejde. Dojemná a přirozená jednohubka, která zahřeje i zamrazí. (Jokolo)

Nikdo neví, že tu jsem (2020)

Pamatujete si na korpulentního Huga ze Ztracených v podání Jorgeho Garcii? Jasně že jo, vždyť šlo o největšího sympaťáka z celého ansámblu. Další význačné role mu však nemilosrdný Hollywood moc nenabídl. Právě proto vás může potěšit, že tenhle jinoch má na Netflixu snímek, v němž si zahrál bývalou dětskou hudební hvězdu. Stalo se však něco velmi nepěkného, co mu kariéru zhatilo a on tak teď svou dospělost tráví sám na opuštěné dědině v Chille, kde pracuje na ovčí farmě. Jenže minulost ho začíná pomalu dohánět.

Pomalý a táhlý film, kde větší roli než zápletka hraje atmosféra a postupné sžívání se s hrdinou. Svým pojetím snímek připomíná festivalovky, které jdou na dřeň prožívání svých hrdinů. Občasné sáhnutí po snových či hudebních prvcích však film pěkně ozvláštňuje, divák je navíc neustále držen v napětí, co že to má vlastně hlavní hrdina za sebou a proč se chová právě takto. Garcia je ve své roli precizní a dalece překračuje škatulku roztomilého medvídka, jeho rozervanost je znát z každého gesta a rezignování na nespravedlivý svět vůkol mu zkrátka budete věřit. Finále pak za snímkem dělá pěknou tečku, takže věřím, že ve vás film bude ještě nějakou chvilku doznívat. (Jokolo)

A to je vše, věrní čtenáři. Podělte se v diskuzi, která pecka vás nejvíce zaujala. A sami můžete doporučit něco, co vás samotné na Netflixu potěšilo.