Každá detektivka nebo thriller potřebuje dobrého záporáka, jinak není důvod hrdinům fandit, aby vyhráli. Hollywood se ale občas předvede s takovým magorem, že hrdiny a často i celý film zastíní a my jsme se rozhodli posvítit si na ty nejslavnější, nejšílenější a nejkrutější. A je jedno, jestli jde o sadistické násilnické primitivy, chladně kalkulující zrůdy, nebo prostě nemocné lidi. Do kin teď vstupuje temný thriller Longlegs, kde si Nicolas Cage vystřihl šílence, o jakém se bude mluvit ještě hodně dlouho. A do naší topky by se dostal bez nejmenších problémů. A přitom je konkurence zatraceně silná. 

10. Z pekla, r. Allen Hughes, Albert Hughes, 2001

S kolegou Mr. Hladem jsme si při přípravě článku řekli, že tady nechceme reálné vrahy a prolustrujeme si spíše fiktivní šílence. Jednu výjimku jsem si však vydobyl. Vysvětlím. Jack Rozparovač sice Londýn na konci devatenáctého století opravdu terorizoval a o život přišlo pět žen, ale nikdy nebyl dopaden. Dodnes nevíme, zda se jednalo o jednu osobu, nebo o více šílenců operujících ve čtvrti Whitechapel, což samozřejmě nahrává více či méně šíleným teoriím. Z Jacka se podobně jako ze Zodiaca každopádně stala skoro až mýtická figura, jejíž identita je dodnes předmětem nekonečných spekulací. Moje oblíbená teorie mimochodem je, že se jednalo o tehdejšího následníka trůnu.

Z pekla si ve filmu vybralo jednu z těch méně divokých teorií a nutno dodat, že bratři Hughesové za režijním kormidlem si neudělali ostudu. Viktoriánská Anglie sice možná mohla být ještě mnohem hnusnější a bezútěšnější, ale pochvalu si podle mě zaslouží obsazení Johnnyho Deppa. Jeho detektiv Abberline je tak akorát výstřední/sympatický, aby mu divák fandil a spolu s ním rozplétal nitky zapeklitého případu. Vlastně mi trochu chybí ty doby Ospalé díry a právě Z pekla, kdy Depp ještě zbytečně neexhiboval. 

Vytáhni v hospodě: Filmů o Jacku Rozparovači vzniklo více než tucet a já tu bokem doporučím možná trochu zapomenutý (a televizní) snímek s Michael Cainem a Lewisem „Bodiem“ Collinsem z roku 1988.  (TedGeorge)

9. Bílé maso, Na Hong-jin, 2008
Jung-ho je bývalý policista, který se na stará kolena stal pasákem. Kim-Mi Jin je „jeho“ prostitutka, která zmizela, což ho štve, protože to není první absentující slečna z jeho harému. Chudáček přichází o peníze. No a konečně Je Yeong-min je vrah, impotentní sadista a nelítostný psychopat s kladivem, který je samozřejmě zodpovědný za zmizení společnic. Protagonistu, antagonistu a oběť už máme a teď pomalu zapomeňte na nastíněnou detektivku s šíleným vrahem, polepšeným pasákem a uvězněnou prostitutkou. Nechci zbytečně moc prozrazovat, ale film již po půlhodině uhne směrem, který byste po přečtení mojí zběžné „synopse“ nečekali. Nacházíme se totiž v Jižní Koreji a tady se mnohem více než v Hollywoodu spoléhá na šílené náhody a nespravedlnosti, které diváka chvílemi frustrují ještě více, než osudem prokleté postavy.

Ne každému bude nekompromisní a chvílemi opravdu extrémně zlý korejský způsob vyprávění po chuti. Jasně, můžeme vidět paralelu třeba s Fincherovou Sedmičkou, protože tady také vážně nesledujeme pohádku na dobrou noc. Všeobjímající temnota vás po skončení také donutí dát si panáka, ale… V kultovním thrilleru s Pittem a Freemanem pátráme po vrahovi s dvojkou docela sympatických poldů, kteří nejsou úplní imbecilové. Tady je policie (stejně jako v mnoha dalších korejských filmech) plná totálně neschopných hovad. No a bývalý detektiv / kariérní pasák, jenž jde po krku bezcitnému seriálovému vrahovi, si sice projde jistým vývojem a nápravou, nicméně člověk mu fandí především kvůli tomu, že jeho protivníkem je ještě větší magor. Pokud tedy máte chuť na totální depku ze specifických asijských reálií, po níž se vám nebude hezky spát, nech sa páčí. Neslibuji, že budete z drsného thrilleru na konci nadšení, ale garantuji vám, že chvílemi nebudete napětím dýchat.

Vytáhni v hospodě: Režisér Na-Hong-jin se ve svém debutu nechal inspirovat reálným případem vraha, který v Jižní Koreji mezi lety 2003-2004 zavraždil 21 lidí a byl odsouzený k trestu smrti. Pevně doufám, že inspirace byla opravdu jenom velmi volná a korejská policie je ve skutečnosti přece jenom schopnější. (TedGeorge)

8. Funny Games, Michael Haneke, 1997
Ono je to vlastně celé jen o zábavě. O tom, jestli Hanekeho Funny Games zařadit do tohoto výběru, jsme s kolegy vedli dlouhé debaty (přesněji řečeno jsme si vyměnili zhruba tři zprávy). Nakonec jsme se však rozhodli je do tohoto článku přece jen zahrnout a myslím si, že je to dobře. Těžko zařaditelný snímek totiž v něčem zcela naplňuje smysl tohoto článku, zatímco v jiných ohledech naprosto vybočuje. Najdeme v něm sériové vrahy? Ano. Jde o horor? Svým dopadem určitě, po tomhle spát nebudete. Pokud bychom však hledali film s propracovanou psychologií daných vrahů, který by mohl diváky fascinovat zjištěním typu „Aha, když byl vrah malý, třískal ho tatínek, proto vraždí. Vysvětleno – svět je zase v pořádku.“, pak bychom s Funny Games sáhli vedle. Film totiž jde přesně proti tomuto proudu.

Tuto nemravnou a častou potřebu zkoumat vrahy, násilí a zlo obecně totiž Haneke skrze své schválně vyprázdněné postavy napřímo oslovuje. S divákem navazuje prazvláštní vztah, když jej formou cyklických a nevysvětlitelných brutalit i boření čtvrté stěny konfrontuje se stejnou motivací, která vás pravděpodobně donutila kliknout na tento článek. Násilí se mění v zábavu. Odporná zvěrstva sterilních vrahů slouží ke krátkodobému uspokojení nízkých potřeb, po němž ovladačem přepneme na další prázdnou úlevu od nudy. Haneke sám prohlásil, že pokud jeho film bude úspěšný, jde o nepochopení smyslu jeho díla. Přemýšlet tu nad motivací postav nemá smysl. Přemýšlejme raději nad vlastními pohnutkami, které nás nutí na dnes a denně sledovat Dahmery, Breiviky či Opravdové zločiny a co to s námi vlastně dělá. 

Vytáhni v hospodě: Michael Haneke chtěl Funny Games točit v Hollywoodu s americkými herci, aby podtrhl fakt, že jde o komentář ke glorifikaci násilí v amerických médiích, ale kvůli nedostatku peněz musel točit v Rakousku. Americký remake z roku 2007 natočil i proto, že chtěl tématem oslovit více diváků. (Jokolo) 

7. Parfém: Příběh vraha, Tom Tykwer, 2006
Jean-Baptiste Grenouille (skvělý Ben Whishaw), prahne po vůních. Jeho abnormálně vyvinutý čich mu umožňuje rozpoznat i ten nejjemnější pach. Touha po dokonalé vůni se brzy promění v sadistickou posedlost a slovní spojení „jít přes mrtvoly“ nabírá v případě úchylného Jeana doslovného významu. Extatická cesta za naplněním života citově plochého toxikomana vrcholí tak nekompromisním způsobem, že se člověk až diví, že nezapomenutelný závěr na náměstí vůbec prošel. Inu, mluvíme o masivní šedesátimilionové evropské koprodukci, věčně připos*aný Hollywood operující v okovech PG13 a eRkových přístupností do toho naštěstí Tykwerovi nemohl kecat.

Když už jsme Tom Tykwera – ten si zaslouží absolutorium. Ať už se nacházíme na smradlavém rybím trhu, nebo v hájemství postavy parfuméra hraného Dustinem Hoffmanem, člověk chvílemi zapomíná na to, jakého šílence sleduje. Tykwer si s divákem celou dobu hraje a ženskou krásu (především Rachel Hurd-Wood a Karoline Herfurth) v jednu chvíli nabízí v podmanivých konturách. Načež je člověk velmi rychle zhnusený, když probíhá extrahování lidské kůže. Co dodat na úplný závěr? Díky bohu, že v době premiéry neexistovaly 4DX sály, které na vás během projekce mimo jiné šplíchají různé tekutiny a vůně. Některé vjemy by se multiplexy možná neměly snažit reprodukovat. 

Vytáhni v hospodě: Tykwer byl během natáčení natolik, ehm, pečlivý, že se mu od štábu dostalo nelichotivého přízviska „pán špíny“. Megaloman Tom byl nekompromisní především při filmování v Barceloně, kde v jednu chvíli bylo přítomných až 750 komparzistů a při natáčení prý bylo použito dvě a půl tuny ryb. IMDb uvádí, že nepříjemný smrad byl cítit až šest kilometrů daleko. (TedGeorge)

6. Americké psycho, Mary Harron, 2000
Christian Bale ztvárňující postavy jménem Batman i Batemana se zdá jako úsměvná shoda okolností. Až na to, že není. Nolan byl Baleovou schopností působit normálně, zatímco se po nocích oddává kriminálnímu chování, tak zaujat, že se pro něj stal jasnou volbou do role Bruce Waynea. Nečekané noční aktivity, zatímco dnům vládne chování playboye, je ale asi vše, co mají postavy společného. 

Patrick Bateman pracuje na Wall Street, je jeden z osmdesátkových „masters of the universe“, finančních floutků, kteří mají pocit, že jim patří celý svět. Bateman je posedlý sám sebou a svým tělem a staráním se o zevnějšek s pomocí nejrůznějších luxusních produktů, které aplikuje na své pěstěné tělo, tráví hodiny. S pečlivě nagelovanými vlasy a walkmanem se prochází kanceláří a hraje si na výjimečného, neustálé porovnávaje svůj sestřih, oblek, navštívenou restauraci s těmi druhými. On a jeho přátelé jsou však typy natolik zaměnitelné, že si je každou chvíli někdo plete. Jediný způsob, jak se odlišit, je podoba jejich vizitky (zaměnitelnost hraje v příběhu důležitou roli i mimo sféru satiry). Bateman vraždí, aby něco cítil. A testuje, co mu projde. Nemá žádné preference co do stylu vraždy, ani jeden typ obětí, i když těmi jsou převážně ženy. Zprvu se jedná o ty, kteří nebudou nikomu chybět: bezdomovec, prostitutky. 

Kromě nepřeberného množství memů dal Bateman vzniknout legendě o muži sigma, který není tak extrovertní jako alfa, a nevede tedy skupinu, ale má obdobné vlastnosti. Je to vlk samotář posedlý sebezdokonalováním, jenž se stal vzorem pro generaci (dospívajících) mužů uctívajících ohavy jako Andrew Tate a libujících si v nesnášenlivosti vůči ženám. Patrick Bateman se tak stal se svou sebevládou, trénováním vlastního těla a škrabáním se po firemním žebříčku vzorem incelů i NoFap bratrstva, což z něj činí jednu z kulturně nejvýznamnějších filmových postav dnešní doby. 

Vytáhni v hospodě: Role Patricka Batemana málem připadla Leonardu DiCapriovi, jelikož se Bale studiu nezdál dostatečně věhlasný. Vícero agentů sice doporučilo svým klientům, ať se od role drží dál, ale málokdo měl stejný důvod jako Leo. Ten jeho před rolí varoval jednak proto, že by mohla ohrozit hercovu kariéru, jednak proto, že by šokovala všechny ty čerstvé teen fanynky, které se do Leonarda zamilovaly v Titanicu. (Krauset)

5. Lovcova noc, Charles Laughton, 1955
Lovcova noc dala světu jednoho z nejzrůdnějších vrahů vůbec. Robert Mitchum, který do té doby hrál drsné chlapy, ale skutečně odpudivé magory a zloduchy spíš výjimečně, tu předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů jako sériový vrah, jenž se shodou okolností dozví o ukrytých penězích z bankovní loupeže a rozhodne se je získat. Jestli ale čekáte, že se rozjede masakr, tak na ten v Lovcově noci úplně nedojde. Powell se tu drží zkrátka, ovšem vzhledem k tomu, že před tím, než dorazil do do malého městečka v Západní Virginii, už měl na kontě přes dvacet zářezů. Jeho děsivost a odpudivost tkví v něčemu úplně jiném. 

Powell se vydává za kazatele a dovede na své oběti působit jako okouzlující dobrák, jemuž byste klidně svěřili své děti a do něhož se zoufalé ženy zamilovávají až příliš snadno. Mitchum tu celou dobu působí jako někdo, u koho byste skoro až měli pocit, že mu budete fandit. Je inteligentní,  šarmantní, milý na své okolí a jako muž víry vzbuzuje důvěru. A moc dobře to ví. S přibývajícími minutami a čím dál vyhrocenější atmosférou ale začíná být jasné, že pod tou slupkou dobráka se skrývá naprostý sociopat a lidská zrůda schopná čehokoliv. Powell je chladně kalkulující monstrum. A Lovcova noc právem jeden z nejslavnějších noir filmů všech dob. 

Vytáhni v hospodě: Lovcovu noc natočil herec Charles Laughton, šlo o jeho druhý a bohužel poslední režijní pokus. Držitel Oscara a hvězda klasik Spartakus a Svědek obžaloby si chtěl Powell zahrát sám, ale bylo mu řečeno, že potřebuje někoho slavnějšího, aby mu studio film zaplatilo. (Mr. Hlad)

4. Henry: Portrét masového vraha, John McNaughton, 1986
Jeden z nejkontroverznějších a na sledování nejméně příjemných filmů všech dob s hrdinou, kterému nebudete držet palce. A pokud ano, měli byste se dát vyšetřit. Michael Rooker tu exceluje coby psychopat, který zabíjí lidi. Proč to dělá? Sám moc neví, i když říká, že za to může výchova jeho matky. Tu sám ubodal, zastřelil nebo umlátil. Sám si možná není jistý, nebo si rád vymýšlí. V každém případě tohle monstrum je krutý cynik, jenž ví, že na něj nepřijdou, protože kdo by vyšetřoval vraždy prostitutek nebo kšeftařů s televizemi? Henry tak chodí a zabíjí lidi. Protože může. Protože to dělá rád. 

Na Henrym nejvíc děsí to, že jeho činy v podstatě nelze pochopit. Tohle je monstrum, zabíjí spíš instinktivně a není to pro něj záliba nebo něco, co by plánoval. Neřeší, koho zabije, důvod k tomu nepotřebuje. Vraždění je pro něj stejně přirozené jako vynášení odpadkového koše a podobně jako u něj se netváří, že by z něj měl radost. Nepochopitelná a neuchopitelná zrůda, u které je možná dobře, že se jí tvůrci nepokoušejí dostat do hlavy a jen chladně zaznamenávají Henryho činy. Těžko říct, co by v té hlavě mohli najít. 

Vytáhni v hospodě: Inspirací pro Henryho byl skutečný vrah Henry Lee Lucas, ten tvrdil, že zavraždil 600 lidí. Každý týden jednoho. (Mr. Hlad)

3. Sedm, David Fincher, 1995
Kdyby se nestárnoucí temná krimi Davida Finchera vykašlala na nezapomenutelné finále a pojala hon na sériového vraha inspirovaného biblickými smrtelnými hříchy tradičně a uzavřela se nějakou honičkou a obyčejným zastřelením, nejspíš by nikdo ani necekl. Sedm je natolik audiovizuálně výrazná podívaná, že by člověk měl při závěrečných titulcích pocit, že toho dostal skutečně dost na to, aby se o Sedm mohlo mluvit jako o klasice. Město, kde nesvítí slunce, pořád prší, po ulicích se povalují odpadky a dva zoufalí detektivové jsou na stopě šílence… ta temnota, deprese a tíživost byla na to dostatečná. Jenže Fincher a scenárista Andrew Kevin Walker kopou vyšší ligu. 

Prakticky celou stopáž jsou hrdinové stejně zoufalí jako diváci. Netuší, kdo a proč vraždí, nemají prakticky žádnou stopu a John Doe by klidně mohl zabíjet dál, než by se na něj přišlo. Jenže když se na scéně zjeví Kevin Spacey a řekne Millsovi a Somersetovi, že je jejich člověk, začne být divák malinko nervózní. Sedm není film, u kterého by se dal čekat klasický happy end a Doe už je v očích policistů i publika zapsaný jako naprosto nevypočitatelný sadistický magor, který se navíc tváří, že má situaci pevně v rukou. A že pravidla určuje on, což potvrdí i v samotném závěru, na jaký má Hollywood odvahu málokdy. Tenhle magor totiž vyhrál. 

Vytáhni v hospodě: Kevin Spacey souhlasil s tím, aby jeho jméno nebylo v úvodních titulcích. Divákům by totiž došlo, že vraha hraje on, když se na plátně neobjeví tři čtvrtiny filmu. (Mr. Hlad)

2. Psycho, Alfred Hitchcock, 1960
Psát (papouškovat) něco po stopadesáté o Hitchcockovu majstrštyku je nevděčná šichta, ale nedá se svítit. Norman Bates, alias Anthony Perkins, alias tatínek režiséra Longlegs Osgooda Perkinse tu prostě nemůže chybět. Zapomeňte na tříminutové trailery, které vám dnes nejenom v případě novinek na Netflixu prozradí první poslední. Nikdo tenkrát netušil, že mamánkovský správce motelu vraždí pocestné a setkání s atraktivní blondýnkou (jak jinak) Janet Leigh nedopadne pro ženu na útěku dobře. Kdo by to byl do vlezlého recepčního, obývajícího rozlehlé sídlo na kopci, řekl.

Pokud jste s prominutím filmoví mlíčňáci a teprve se začínáte prodírat všemožnými zákruty kinematografie, možná vás ono „haló“ zklame a černobílý snímek s notoricky známým (a snad milionkrát parodovaným) mordem ve sprše odzívete. K Hitchockovi to je však nefér, protože Alfred byl nejenom v Psychu průkopníkem revolučních filmařských postupů. Nikdo neuměl takhle šponovat napětí a dostávat neznalého diváka přesně tam, kam vrchní hollywoodský „loutkař“ potřeboval. Tedy do stavu překvapení, šoku a naprostého děsu. Už jenom fakt, že se na Hitche i dnes více či méně úspěšně odkazují další a další generace nastupujících filmařů, mluví za vše.

Vytáhni v hospodě: Janet Leigh v roce 1984 řekla novináři Grossovi následující: „Už se vůbec nesprchuji. Pouze si dopřávám koupele ve vaně. No a když se ocitnu na místě, kde vana není, tak se alespoň ujistím, že dveře a okna jsou zavřené.“ Natáčet s Hitchcockem holt nebyla procházka růžovou zahradou, což by vám jistě potvrdila pomalu každá druhá herečka, která si zahrála v jeho filmu. (TedGeorge)

1. Mlčení jehňátek, Jonatham Demme, 1991
Šestnáct minut. Tolik stačilo Anthonymu Hopkinsovi, respektive jeho mlsnému doktorovi Lecterovi, aby se nesmazatelně zapsal do dějin filmu a vysloužil si Oscara. Mlčení jehňátek je sice v první řadě o mladé kadetce Clarice Starlingové, která se snaží lapit šíleného koželuha Buffalo Billa, ale nejsilnější dojem na divácích samozřejmě zanechal psychopatický kanibal zavřený hluboko pod zemí ve cvokhausu. Kontrast geniálního a svým způsobem vlastně šarmantního doktora s děsivým vrahem, který touží po vašich játrech s cibulkou, se neomrzí ani po více než třiceti letech.

Hannibal, jenž má v klobouku schované zásadní informace nutné k dopadení Billa, si pohrává nejenom s nezkušenou Starlingovou, ale i divákem. Každý sice tuší, že za mřížemi číhá maximálně nebezpečný vrah, ale stačí, aby Clarice při odchodu z vězení ohodilo tělní tekutinou prase z vedlejší cely, a najednou je sdílný doktor vlastně za sympaťáka. Jonathan Demme na režijní sesli správně pochopil, že ještě děsivější než zakrvácený psychopat, je výřečný muž, který vám klidně zalichotí, jenom aby se dostal do vaší blízkosti. O to více je šokující, když dojde na „akci“ a člověk na vlastní oči uvidí, proč se všeho schopného doktora všichni tolik bojí. 

Vytáhni v hospodě: Jodie Foster se během natáčení Mlčení jehňátek vyhýbala Hopkinsovi. Ne snad kvůli tomu, že by byla metodická herečka z ranku Daniela Day-Lewise, ale prostě se ho bála. Jodie později vzpomínala, že prchlivý Hopkins si k ní během pauzy na svačinu poslední den natáčení přisedl a překvapené herečce sdělil, že strach byl vzájemný. (TedGeorge)

Je z čeho vybírat. A teď běžte do kina na Longlegs a napište nám, jestli by se do topky vyšel i Nicolas Cage. 

Pusťte si MovieZone Live, kde řešíme nejen Longlegs: