Festival v Karlových Varech se pomalu blíží do cílové rovinky, my ovšem máme na skladě stále ještě hromadu filmů, o kterých jsme zatím nepsali. Ve třetím díle ze série karlovarských minirecenzí tak najdete například dobovou pecku z Francie, kde se skrze zakázané duely bojuje o čest, ze stejného kouta Evropy ale přilétlo i zajímavé mainstreamové sci-fi/drama s Romainem Durisem. Mr. Hlad se pak skočil podívat, jaké filmy točí v Maroku, Spooner vám poreferoval o životě asexuálního mládence a jeho partnerky a Rimsy zase viděl cosi divného. První a druhou část mikrorecenzí najdete pod těmito (1) odkazy (2). Shrnutí úvodu festivalu pak najdete zde.

Říše zvířat

Výlet do francouzského mainstreamu s fajnovou trikovou stránkou nám ukazuje blízkou budoucnost, v níž se velká část lidí kvůli mutaci mění na zvířata. A bohužel je tak s nimi i zacházeno. Sledujeme pak příběh dospívajícího Émila a jeho otce, kteří se stěhují k centru pro „odlišné“, do něhož má nastoupit Émilova matka. Jenže sám hlavní hrdina o sobě brzy zjistí nemilou zprávu. Říše zvířat je sympatickou jednohubkou, která hezky ubíhá vpřed, má coby tahák vždy skvělého Romaina Durise, funkční vztah mezi otcem a synem a slibně vystavěný svět. Bohužel řada motivů v čele s chováním k přírodě či rasismu a strachu z neznámého jsou zde spíše načrtnuty a nijak výrazně se s nimi nepracuje. Naopak postupem až příliš dlouhé stopáže se ze snímku stane spíše teen oddychovka s očekávaným závěrem. Mezi vším tím artem a ambiciózními dramaty ve Varech je však podobné zpestření vlastně docela fajn. (Spooner)

Animalia

Debutující marocká režisérka Sofia Alaoui natočila jako svůj první film zajímavou, ale rozhodně ne bezchybnou podívanou. Animalia toho totiž chce říct a řešit možná až moc a někdy to úplně nezvládá. Těhotná Itto žije v bohaté rodině svého milujícího manžela, má trošku problémy s tchyní, která ji nikdy úplně nepřijala, ovšem na život ve zlaté kleci si moc nestěžuje. Jenže pak zůstane doma sama a bohužel zrovna ve chvíli, kdy se ve světě začnou dít podivné věci, které mohou změnit řád v celé společnosti. Animalia je pomalu vyprávěné drama, u něhož jsem si říkal, že takhle nějak by vypadala sci-fi klasika Invaze lupičů těl, kdyby ji natočil Terrence Malick. Nikam se tu nespěchá, dostaneme pár velmi atmosférických snových scén a pracuje se tu hodně s psychologií hlavní hrdinky, ale i tím, co znamená člověk v koloběhu času a vesmíru. Jenže když se k tomu všemu ještě přidá snaha o kritiku soudobé společnosti, postavení žen ve světě mužů, poukazování na rozdíly v životě lidí ve městě a na venkově, respektive mezi chudými a bohatými, je toho prostě trochu moc. (Mr. Hlad)

Ve jménu cti

A takhle se psaly dějiny, rukama mužů, kteří si pletli pošramocené ego se ctí. Snímek Ve jménu cti totiž vypráví příběh z konce 19. století ve Francii, kdy už byly duely oficiálně zakazané, přesto k nim však potají docházelo. Stačila k tomu přitom pouhá urážka na cti, často se za tím ale skrývalo něco mnohem prostšího jako pomsta či závist. No a ke mně se po nových Mušketýrech letos z Francie už podruhé dostalo naprosto strhující dobové drama, jenž v zásadě vypráví o různých formách maskulinity, feminismu, i hrdosti, zatímco přitom stíhá vypadat skvěle, napínat intenzivními souboji na kordy a jiné zbraně, a ještě přitom něžně bavit. Navíc se závěrem, který mě emocionálně po dlouhé době zase jednou propíchnul skrz naskrz. (do_Od)

Slow

Elena je svobodomyslná tanečnice, která byla zvyklá na poněkud divočejší život, a seznámí se sympaťákem a překladatelem Dovydasem. Již brzy mezi nimi vznikne opravdu silné pouto a láska, které jakoby nic nestálo v cestě. Jenže to má jeden háček. Dovydas je totiž asexuál. Dokáže jejich vztah přežít i bez intimního kontaktu? Litevsko-španělská vztahovka je hezky civilní, realistická, romantická, citlivá a s výtečně obsazenou hlavní dvojicí navrch. Divák díky šikovně napsanému scénáři jejich vztahu přeje, ale také správně pochopí jejich měnící se názory a partnerské peripetie. Další z řady milých nenápadných festivalových vztahovek, jemuž ubližuje trošku přepálená stopáž a utahanější závěr, kde se mohlo k závěrečným titulkům střihnout podstatně dříve. (Spooner) 

Pracovní síla

Není to úplně dokument, ale klidně by být mohl. Kanadsko-francouzský snímek Pracovní síla vypráví příběh překladatelky Arine, která kvůli tíživé finanční situaci přijme práci na jedné quebecké farmě, kam si zaměstnavatel najal levné sezónní pracovníky z Guatemaly. Záhy však zjišťujeme, že na férové, natož lidské podmínky se tady příliš nehraje, a jakmile Arine začne být zřejmé, že zoufalí dělníci udělají cokoliv, co jim šéf pod výhružkou vyhazovu přikáže, ať už je to v mezích zákona, či nikoli, vyráží do boje za záchranu alespoň jednoho z nich.

Celovečerní debut Piera-Philippa Chevignyho je ve svém zkoumání bezpráví, soucitu, boje s větrnými mlýny, i odhodlání bojovat za správnou věc takřka bezchybný, téma vykořisťování, porouchaného systému i beznadějné situace mnohých pracovních migrantů ovšem předkládá někdy až příliš vyděračsky. Jestli chcete mít instantní depku, nemůže sáhnout po lepším snímku. Navíc má film jen 89 minut, což je zde rozhodně ku prospěchu věci. (do_Od)

Electra

Zatím stále jen kuloární zvěsti o kvalitách dalšího krátkometrážního počinu Darii Kashcheevy nejen nelhaly, ale dokonce ani nepřeháněly. Elektra je špičkovým, formálně i tematicky precizním dílem, které strká do kapsy vše, co letos na poli tuzemské audiovize vzniklo. A možná ne jen letos. Kashcheeva propracovala každou součástku bezmála půlhodinového filmu, díky čemuž příběh o jedné smutné vzpomínce na dětství emočně funguje a navíc jej lze donekonečna analyzovat. Gejzír nápadů, vizuálních detailů a do sebe zapadajících významů vede k tomu, že až to bude možné, budeme chtít tenhle snímek vidět opakovaně. A pak ještě mnohokrát. Nejen v rámci své kategorie unikátní počin. (Rimsy)

Unavená naděje

Další počin Nuriho Bilge Ceylana, autora především velmi obdivovaného dramatu Tenkrát v Anatolii, patří k nejmonumentálnějším počinům letošního ročníku. Více než tříhodinový román o učiteli na tureckém maloměstě, který se chce dostat do lepší školy v Istanbulu, je rozmáchlou freskou mapující smýšlení současné (nejen) turecké společnosti. Promyšlenými dialogy plnými sociologických postřehů připomíná třeba dřívějšího karlovarského vítěze „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ a stejně tak se nebojí párkrát diváka i zaskočit. Dechberoucí dlouhé záběry se daří vypointovat a dílo celkově nabízí spoustu myšlenek k přežvýkání. Jeden z letošních vrcholů. „Nezvěte šťastným nikoho, kdo není po smrti!“ (Rimsy)