Ani letošní Vary naše odvážná redakce nepodcenila, a kromě tradičních festivalových matadorů Civala, Rimsyho i Spoonera (a už podruhé i mé maličkosti) nás tentokrát doplnili i Mr. Hlad s KarlemR. Zatímco ten druhý se ale stavil jenom na klobásy a Master & Commander, ten první se rozhodl být i prospěšný a ve druhé várce mikrorecenzí si tak můžete přečíst taky o jednom z jeho kousků. A pokud vás zajímá první nadílka, najdete ji pod tímto odkazem. Shrnutí úvodu festivalu pak najdete zde.

Královnin gambit:

Expertka na historická dramata Alicia Vikander se vrací v dalším historickém dramatu o silné ženě s progresivními názory, která ovšem byla ve své době utlačována a neměla zrovna ideální manželství. Tentokrát si totiž zahrála Kateřinu Paarovou, šestou manželkou anglického krále Jindřicha VIII., jež stále nemá zaručeno, že bude jeho poslední. Obzvláště s jejími náboženskými názory. Královnin gambit se může pochlubit skvělými herci a zejména Jude Law je tu po dlouhé době v podstatně výživnější roli (i když na něj není zrovna nejhezčí pohled). Jenže kvůli scénáři, v němž se první hodinu prakticky nic nestane a druhá polovina to i přes skvělou gradaci nestačí dohnat, se jedná spíše o tradiční a ničím nevyčnívající dobové drama. Všechny povinné atributy zde sice fungují, jak mají, a jisté scény jsou správně nepříjemné, i přesto ovšem snímek nijak nevyčnívá ze žánrové škatulky. (Spooner)

Anatomie pádu

Sandra Hüller září ve vítězném snímku z Cannes, jenž je de facto jedním velkým (150minutovým) soudním dramatem, v němž se náležitě řeší procedurální stránka vyšetřování, příprava na soud, soud samotný, a v neposlední řadě i vztahy mezi hlavní postavou, která je podezřelá z vraždy svého muže, obětí a taky jejím slepým synem. Scénář pak opravdu důsledně rozvádí veškeré aspekty případu i života hlavní hrdinky, sebevědomá režie Justine Triet přitom diváka celým dějem naviguje od jednoho informačního střípku ke druhému, zároveň ale nikdy není jasně řečeno, co se stalo doopravdy. Ty největší otázky tak chytře zůstávají i po skončení soudu otevřené k interpretaci, stejně jako motivy v podstatě všech hlavních postav. Suverenita, s jakou je ovšem tragický příběh této rodiny vyprávěn, mu občas byla jako jediná na škodu, protože ačkoliv má film několik emocionálních vrcholů, je jako celek přesto poměrně odtažitý až chladný, takže ve výsledku nestrhne tolik, jako například pár let stará pecka Odnikud s Diane Kruger. Zlatá palma ale nejspíš zasloužená a v rámci žánru jen těžko nalezenete z posledních let lepší příspěvek. Rozhodně ne v hollywoodské produkci. (do_Od)

Club Zero

Ve Varech jsem nestrávil tolik dní, abych byl ochotný riskovat při výběru toho, na co půjdu. Club Zero tedy dostalo přednost, protože se na něm podílelo Dánsko, kde točit umí, a kvůli tomu, že v něm hraje Mia Wasikowska. I když možná jsem trošku riskovat měl… Club Zero vypráví o charismatické učitelce, která na nutričním kurzu manipuluje se svými žáky tak moc, že přestanou úplně jíst. A nikdo s nimi nehne. Wasikowska tu hraje hodně znepokojujícím způsobem. Na tváři má úsměv, ze kterého budete dost nervózní, a to, že její studenti ji začínají postupně brát nikoliv jako kantora, ale spíš jako vůdkyni sekty, do níž se s radostí dobrovolně hlásí, úplně nepřekvapí. Problém je, že Club Zero v první půlce nedovede úplně prodat změnu v uvažování postav a místo toho, aby krok za krokem měnil hrdiny v psychologicky zmanipulované magory, prostě se tu střihne a najednou z nich jsou vymletí fanatici. Když pak film začne řešit vztahy s rodiči a okolím, které si postupně uvědomuje, že to není sranda, dovede být Club Zero skutečně mrazivý. Avšak jako psychologické drama funguje spíš napůl, protože nestojí na silných základech. A je to škoda, protože jinak je to atmosférická a působivá podívaná. Jo a ve vlastním zájmu před ní nejezte. (Mr. Hlad)

Přišla v noci

Co je horší než pád asteroidu na Zemi? Život s tchyní! Talentovaný režisér Tomáš Pavlíček a jeho parťák Jan Vejnar servírují zatím nejlépe napsaný domácí kousek z Karlových Varů o tom, jak to může dopadnout, když se k mladému páru nastěhuje až příliš energická a otravná maminka a za žádných okolností nechce odejít. Pavlíček s Vejnarem ve svém scénáři opět nabízí naprosto přirozené, extrémně vtipné a realistické dialogy, které navíc dokáží skvěle podtrhnout absurdnost mnohých životních situací, které zná snad každý z nás. Absurdní komedie plná výtečných hlášek a vtipných momentů je tu navíc zkombinována s naprosto funkční psychologickou linkou, parádně se stupňujícím napětím a také hororovými prvky. Právě ty však působí v jinak hezky rozjíveném celku malinko rušivě. Jinak nám ovšem režijní dvojice dodala až nečekaně zábavný a svěží komorní kousek, u něhož zamrzí snad jen samotný závěr. (Spooner)

Samsára

O tomhle gimmicku jste už možná slyšeli, ale tvůrce španělské meditace o reinkarnaci opravdu nelze nařknout z vypočítavosti. Samsára totiž sestává ze tří částí, a v té prostřední jsou diváci zhruba na čtvrt hodiny vyzváni k tomu, aby zavřeli oči a prováděli umírající duši na její cestě ke znovuzrození pouze pomocí zvuků a vnímání stroboskopických efektů na očních víčkách.

Je to skutečně skvělý zážitek, jemuž navíc předchází velmi sympatická úvodní hodina s buddhistickými mnichy a laoským mladíkem, který staré ženě předčítá z knihy o umírání. Dojem bohužel snižuje poněkud nadbytečná závěrečná pasáž, s níž se dostaneme k africkým sběračkám mořských řas, dojem z tohoto pohledu do jiných kultur je přesto pozitivní a bude ve vás ještě chvíli doznívat. (Rimsy)



Kapitán Teplomet zachraňuje univerzum

Zjevný hit půlnoční sekce zaujme vyhroceným názvem i notně růžovým vizuálem. Snímek osobně představil režisér Harvey Rabbit a podotkl, že štáb ze sta procent sestával z queer osob. Evidentně se jednalo o nadšenecký projekt, v němž queer komunita vytvořila titulního superhrdinu, jenž musí pomoci svému příteli (shodou okolností katolickému knězi) v boji s mimozemskými homosexuály, kteří chtějí realizovat svou vizi kompletně gay světa.

Záměrně absurdní námět je jen záminkou pro přehlídku třpytkami posypaných a lascivními kostýmy přeplněných scén, jimž nelze upřít nadšení a přestřelený humor. Zároveň však zabolí technická lacinost a filmařská nezkušenost, kvůli nimž vyprávění klopýtá a leckdy přímo přešlapuje na místě. V rukou šikovnějšího střihače by se příběh spokojil s mnohem kratší stopáží, výsledek by působil výrazně svižněji. Spíše než o dobrý film se proto jedná o sympatický projekt, jemuž nelze nefandit. (Rimsy)

Suzume

Až nečekaně příjemná a poutavá fantasy s takovým lehce Stranger Things vibem, u níž jsem si místy říkal, že bych měl začít koukat na víc anime nebo hrát Final Fantasy, a místy si zase připomínal, proč nekoukám na víc anime nebo nehraju Final Fantasy. To první ale drtivě převažovalo a já byl tak konstatně dojímán, ať už důrazem na pohádkové vyobrazení Japonska (nejradši bych hned bookoval cestu), nebo smysluplným využíváním přenádherné hudby, nebo vlastně i chováním postav, které se samozřejmě podřizovalo určitým zvyklostem žánru, i mě coby nezkušeného diváka těchto filmů ale zasáhlo, jak upřímné, ochotné, láskyplné i odvážné konstantně bylo. Jako ukázka kultury v tom nejprostším významu je Suzume vyloženě magické dílo, a nebýt trošičku natahovaného a na můj vkus už příliš kýčovitého finále, klidně bych to zařadil i mezi své nejlepší snímky roku. Fanoušci japonských anime by tak měli být více než spokojení. (do_Od)