Filmový festival v Karlových Varech je už v plném proudu a my za sebou máme úvodní víkend. Co se dělo během zahajovacího večera, jsme si již shrnuli, tentokrát si tedy zopakujeme další významné karlovarské události posledních dní. Sobota patřila ještě hlavně hollywoodským hvězdám. Russell Crowe šel do Velkého sálu uvést námořnický velkofilm Master and Commander: Odvrácená strana světa. A na prosby publika, že se má rozpovídat, se herec rozkecal tak moc, že překladatelku nepustil ke slovu a ta měla co dělat, aby jeho zajímavé vyprávění stíhala psát. Byla to ovšem velmi výživná 15minutovka, v níž byl Russell za ohromného sympaťáka.

Večer pak patřil jiné hollywoodské hvězdě – Ewanu McGregorovi. Ten rozdával úsměvy na všechny strany, byl viditelně ve svém živlu a trávil většinu chvil po boku své dcery Clary, s níž uvedl jejich společnou novinku Druhá šance. Škoda, že si média a fotografové nevšímali i jeho manželky, utajené hvězdičky Varů, půvabné Mary Elizabeth Winstead. A přitom jí to ve Velkém sále tak strašně slušelo! Slavnostní premiéry si pak během víkendu odbyl jak očekávaný Úsvit, tak Citlivý člověk – obě tuzemská želízka v Hlavní soutěži. A zatímco s projektem Matěje Chlupáčka jsme vesměs spokojeni, s Citlivým člověkem je to mnohem složitější. Ale o tom více už níže u našich karlovarských filmových dojmů.

Citlivý člověk

Hned na začátku přiznám, že jsem knižní tvorbou Jáchyma Topola nepolíben, a když mi někdo řekne, že jsem jeho styl nepochopil, bude mít asi pravdu. To ale nemění nic na tom, že sledování Citlivého člověka je z diváckého hlediska naprosto úmornou a v některých okamžicích hodně složitou podívanou, která jen dokazuje dlouho míněný názor, že Topolovy knihy jsou v podstatě nezfilmovatelné. Citlivý člověk toho obsahuje mnoho a nejspíš toho chce říct ještě víc, je to ovšem tak filmařsky i žánrově roztříštěný guláš, že snímek neřekne zhola nic a i těch pár sympatických nápadů (např. hraní si takřka na české post-apo) a Prachařových hlášek je zadupáno do země bizarností, režijním sebeukájením a krkolomnými dialogy, jež se hodí možná do knihy, ale rozhodně ne na velké plátno. Je to divné, s ještě podivnějšími postavami a v podstatě směřující odnikud nikam. Nechci být přehnaně zlý, ale mám pocit, že Citlivý člověk je ten druh rádoby uměleckého filmu, který u někoho shrábne body za snahu díky Topolovi, ale po Varech se za ním zavře voda.

Master and Commander: Odvrácená strana světa

Mezi všemi novinkami si ovšem téměř celá redakce zašla také na charismatického Russella a neprávem zapadlou námořnickou pecku, která slaví 20 let od premiéry. O kvalitách filmu už se toho napsalo a napovídalo mnohé, proto to tentokrát trochu shrnu – je to pořád strašný nářez, který nejen, že vůbec neztrácí na síle, ale naopak zraje jako víno. Vzhledem k odpudivé kvalitě digitálních triků u některých blockbusterů z poslední doby totiž působí Master and Commander jako totální pohlazení po duši. Jedná se totiž o prvotřídní kus poctivé filmařiny, na němž je znát pot a krev každého zúčastněného, a jehož scénář nabízí tak bravurní dialogy a vztahy mezi postavami, že jsem se i po letech tetelil blahem. A námořní bitvy s vypiplanými zvuky děl a třískami z lodi na každém kroku… prostě lahůdka, která si zaslouží velké plátno víc než všichni Flashové, Ant-Manové a podobní zoufalci.

Druhá šance

Člověk by měl psát, co zná. Na tohle jsem myslel prakticky po celou stopáž snímku Druhá šance, jenž vypráví o dívce a jejím otci, kteří společně vyrazí na malý a pro ni ne úplně dobrovolný road trip. Ona se totiž předávkovala drogami a málem umřela, a on ví, že nebyl vždy nejlepším otcem. Pointa spočívá v tom, že autorkou námětu a zároveň představitelkou dcery je sympatická Clara McGregor, zatímco tátu ztvárnil její skutečný otec Ewan McGregor.

Snímek se pak opírá o několik styčných ploch z reality ze života obou výše zmíněných, což tomu dává v určitých momentech dodatečnou údernost. Jinak se ale jedná o komorní, citlivě natočený, sebevědomě zahraný a svižně odsýpající feel bad a později good film, který táhne nahoru zejména chemie mezi ústřední dvojicí. (Do_Od)

White Plastic Sky

Maďarský sci-fi animák dotýkající se různých témat, od enviromentalismu, přes vyrovnávání se se ztrátami bližních, až po lásku a všechny její odstíny. Jenže i přes silné výtvarné ztvárnění se 110minutovému snímku nedaří udržet takové tempo, aby diváka bavil po celou stopáž. Ve finále jsem se tak nemohl ubránit dojmu, že kdyby se jednalo o dvanáctiminutový kraťas v nové řadě Love, Death & Robots, byl bych z toho rozhodně nadšenější. (Do_Od)

Netvor

Každé slovo, které si o snímku Netvor přečtete, vám pouze ubere na výsledném zážitku, proto byste udělali líp, pakliže na něj vyrazíte zcela nepřipravení a bez znalostí toho, o čem nebo jak vypráví. Nicméně vězte, že oceňovaný režisér Hirokazu Koreeda natočil další silné pojednání opřené nejen o skvělou režii a vynikající dětské herecké výkony, především ale i o nesmírně propracovaný scénář, který Netvora často posouvá do sféry mimořádnosti. Pokud ale přece jen chcete vědět víc, přidám vám i druhý odstavec.

Netvor je snímkem o různých perspektivách, nejprve začíná vyprávět příběh odhodlané matky, která si začne všímat podivného chování svého syna, jenom aby se posléze několikrát vrátil zpátky na začátek a ukázal vám, že to je celé trochu jinak. Řemeslně precizní a pokud máte tenhle styl filmů rádi, jen sotva budete odcházet zklamaní. Je však třeba se připravit, že konec nemusí nutně nabídnout takové odpovědi, po jakých toužíte. (Do_Od)

V kůži mé matky

Filipínsko-singapursko-tchajwanská koprodukce to dotáhla nejen na Sundance, ale dokonce až do půlnoční sekce ve Varech. Příběh exoticky působícího hororu se vrací do roku 1945, na konec druhé světové války, kdy se jedna bohatá filipínská rodina snaží proplout konfliktem a nezadat si ani s Japonci, ani s Američany. Postupem času ale otec zmizí, matka onemocní a dospívající dcera se musí starat o svého mladšího bratra, v čemž jí pomáhá jakási zlá víla.

Tato postava zřejmě vychází z tamější mytologie a znalci folklorních motivů jihovýchodní Asie by její úlohu v ději dokázali rozklíčovat snáz, ale pro Středoevropany je tu aspoň dostatek krve, brutalit a všelijakých nepěkností. Co vše musí dívka obětovat, aby byla rodina opět pohromadě? Alegorie tragiky globálního konfliktu, který rozdělil rodiny i na druhé straně zeměkoule, je místy působivá, jindy však nudná a přešlapující na místě. Lze ji připodobnit ke Smrtelnému zlu: Probuzení, Těm druhým či Faunově labyrintu, ze všech titulů si však nebere to nejlepší a nakonec tak zůstává jen částečně uspokojivým půlnočním zážitkem. (Rimsy)