Předně je třeba zmínit fakt, že byť jsme se v posledních týdnech v kinech dočkali (a dočkáme) řady předražených propadáků a podměrečných kasovních numer, tak celková situace pořád není nijak tragická. Spíše naopak. Zavzpomínejme teď v rychlosti na vrcholící covid, kdy Warneři v roce 2021 nabídli všechny svoje kinopremiéry bez dalšího příplatku na jeden měsíc pro všechny americké předplatitele HBO Max (jejich platforma důrazněji expandovala do světa až v průběhu roku, díky čemuž se i u nás samozřejmě pirátilo). Disney se svou Black Widow nebo Cruellou a další studia také nezůstala o moc pozadu.

Minulý rok pro kina znamenal vzpamatovávání se z nejhoršího. Po slušné letní sezóně si jistě vzpomínáte na podzimní bezčasí, kdy doslova měsíce nezamířila do multiplexů jediná větší hollywoodská premiéra. Stella Zázvorková by situaci okomentovala tak, že (především američtí) kinaři neměli co žrát. Zatímco v roce 2018 šlo do zámořských kin celkem 873 novinek, v roce 2022 jich bylo pouhých 449.

Pak se nemůžeme divit, že se v USA nepovedlo minulý rok napodobit více než 11 miliard babek, které padly v letech 2018 a 2019, nýbrž šlo „pouze“ o odhadovaných 7,4 miliard. Jak to bude letos? Počet novinek oproti minulému roku znovu naroste (s bilancováním a přesnějšími čísly si raději počkejme na konec prosince) a celkové tržby v USA by při pohledu na optimistické výsledky z první poloviny roku měly překonat 9 miliard. Pořád se sice ani zdaleka nedostáváme na předpandemická čísla, ale důležitý je jasný trend. Byť návrat kin na výsluní možná příští roky trochu přibrzdí probíhající stávka scenáristů, která už Disneyho donutila odsunout Avengers, Avatary a další.

Půjdu proti proudu, protože bych si optimisticky vsadil, že do konce prázdnin se studioví skrblíci s nedoceněnými scenáristy domluví a ono další (a po covidu na první pohled skoro až katastrofické) odsouvání premiér nakonec nebude až tak horké. Zrovna v případě Disneyho navíc můžeme odklad Avengers brát jako vítaný čas na rozmyšlenou, než se soudy vyjádří k závažným obviněním adresovaným Jonathanu Majorsovi alias dalšímu Thanosovi alias Kangovi.

Nemluvě o puntičkářském Cameronovi, který na podobnou záminku znovu posunout premiéru dalších Avatarů dost možná čekal a trojka, startující o Vánocích 2025, bude pravděpodobně jeho posledním režijním dobrodružstvím na Pandoře. Kdepak, obrazné mlýnské kolo poháněné především největšími blockbustery se po covidu v Hollywoodu zase rozjelo naplno a jen tak něco ho znovu nezastaví. Když se člověk dívá na aktuálně přesycený rozvrh novinek, tak má dokonce pocit, jestli to studia s množstvím letních premiér skoro až nepřepískla a neměla premiéry raději rozprostřít na celý rok.

Skoro až tradičně podvyživený podzim by jich ještě klidně pár pojmul a třeba Barbie vážně nemusela jít do kin po celém světě stejný den jako Oppenheimer. Budu samozřejmě spekulovat, ale kdyby v lednu 2022 Paramount a Tom Cruise věděli, že jim Christopher Nolan sebere v Americe IMAXy, možná by tenkrát  na poslední chvíli neodkládali sedmičku Mission: Impossible o celý rok právě na první polovinu července 2023.

Další hollywoodský a často zmiňovaný fail na přetřes? Přestřelené rozpočty. Black Adam stál po dotáčkách a přetáčkách snad až 260 mega. Ant-Man a Wasp: Quantumania podle nedávného článku Forbesu 194 melounů. Malá mořská víla 250+ milionů dolarů. Flash minimálně 220 kulatých. Pixarovka Mezi živly a Transformers: Probuzení monster dvě kila. Indiana Jones a nástroj osudu potom dokonce ještě o stovku víc!

Všechny výše zmiňované bijáky svými tržbami v kinech zklamaly, respektive propadly. Dobrá, v případě Indyho s největší pravděpodobností zklamou až za pár dní. Zadělává si tedy rozhazovačný Hollywood se svými bobtnajícími rozpočty na další problém? Většina z vás by u výběru „ANO/NE“ zaškrtla první možnost. Já bych alibisticky zaškrtl obě a stejně jako mnohokrát v minulosti se opřu o nedávný článek producenta a analytika Stephena Followse.

Předně je třeba připomenout, že za nárůst cenovek „blockbusterů“ z poslední doby je zodpovědný především covid. Stephen zmiňuje sdílné producenty, kteří odhadují, že rozpočty odkládaných premiér kvůli covidovým okolnostem v průměru narostly o 10–15 %. Pořád to však nestačí, jistě říkáte, a nic neospravedlní stovky milionů designovaných na výrobu subjektivně mizerných, škaredých a nudných komiksáren à la Black Adam, Ant-Man a Flash? No já vlastně souhlasím, ale…

Nacházíme se v době, kdy do kin překotně míří roky odkládané blockbustery. Na první pohled to sice vypadá, že hollywoodská studia v čele s Disneym a Warnery nám servírují jednu průměrnou komiksárnu za druhou a výhled na další měsíce v čele s Blue Beetlem a Marvels nabízí fakticky to stejné v bledě modrém. Už na ten druhý však vnímavějším dojde, že mnoho těchto snímků se začalo připravovat již v době před pandemií a korekce vždy zabere nějaký čas.

Zámořská studia jsou sice pomalá, ale řeči čísel a v tomto případě jasně kvantifikovatelným náladám diváků rozumí jako nikdo jiný. Pokud něco v Hollywoodu umí, tak je to vzít výdělečný a diváky milovaný blockbuster a v následujících letech zasytit trh co nejvíce podobnými projekty. A na ty špatné a prodělečné pokud možno alespoň na pár let zapomenout. Zpátky ke zdánlivě bobtnajícím rozpočtům.

Obecně nelze jen tak říct, že by rozpočty v posledních letech rostly dramaticky. Znovu se odkážu na již zmiňovaného Followse. Ten uvádí, že průměrná cenovka u široce uváděných (start ve 2000+ amerických kinech) byla před dvanácti lety 60 milionů dolarů. V roce 2015 číslo kleslo na 40 a důvodem je především rychlý pokles prodejů domácích nosičů. Co v roce 2021? Stephen uvádí 87 mega, nicméně číslo trochu degraduje nízký počet premiér v covidovém roce.

Ne, čísla za minulý rok opravdu ještě nejsou dostupná a jedním z důvodů je, že Follows nebere jako bernou minci veřejně dostupná data (IMDb atd), nýbrž exkluzivní dataset, který má s větším zpožděním dostupný přímo od jednotlivých producentů. Stephen mimochodem docela přesvědčivě tvrdí, že ve skutečnosti je většina filmů dobře o 10 % dražší, než nám tvrdí studia. Ve zkratce se dá každopádně říct, že do kin v řešeném roce 2021 zamířilo velmi málo filmů a většina z těch dokončených a uvedených byly ty nejdražší snímky, které kvůli mastným úrokům od věřitelů nešlo nadále odkládat.

Pokud bychom brali v potaz nikoliv průměr, ale medián (prostřední číslo, kde polovina numer má hodnotu vyšší a polovina nižší), tak se nacházíme na úrovni roku 2011. Navzdory inflaci. Tím vážně neospravedlňuji, že něco jako Black Adam stálo více než čtvrt miliardy, ale když už chceme argumentovat hrstkou aktuálních drahot v kinech, je dobré se na mega rozpočty podívat i zpětně. Tak třeba Transformers: Probuzení monster za 200 mega. Za tolik točil Michael Bay další a další pokračování Transformers fakticky konstantně už od roku 2009.

Až když značku opustil a vzniknul Bumblebee v režii jednoho z šéfů animátorské dílny Laika Travise Knighta (věděli jste, že je synem Phila Knighta - zakladatele Nike, kterého si v nedávném Air - Zrození legendy zahrál Ben Affleck?), povedlo se budget stlačit na přijatelnějších 135 míčů. Že je Probuzení monster kasovní provar, jenž jenom z dálky kouká na miliardy předchozích půtek autobotů s decepticony? Ok, ale to je především kvůli Číně, která uplynulou dekádu pokaždé spolehlivě přispívala stovky milionů dolarů směrem k Paramountu a poslední roky na hollywoodské novinky z politických důvodů zvysoka kašle. Pokud bychom brali v potaz pouze tržby v USA, tak Probuzení monster překoná nejenom Bumblebeeho, ale i Bayova Posledního rytíře.

Podobným stylem bych mohl argumentovat u Roba Marshalla a čtvrt miliardy babek, které utratil za Malou mořskou vílu. Zase a znovu – podívejte se na rozpočty předchozích bijáků rutinéra, kterému rozpočtová šetrnost nikdy moc neříkala, zohledněte covid a máte jasno. Stejně tak Pixaři jedou rozpočty 150–200 melounů už od nepaměti a Indiana Jones… Spielberg také zvládnul digitální a místy opravdu nehezkou čtyřku za 185 mega, což je vzhledem k inflaci (já vím, že kontroverzní nárůst cenové hladiny vytahuji pouze, když se mi to hodí) číslo, které není až tak brutálně vzdálené 300 mega, za které Mangold podle všeho pořídil pětku. Kumulativní inflační rozdíl je totiž po patnácti letech více než 40 % a pak je tu samozřejmě ten covid…

Na srdci toho mám dnes ještě hodně, takže se nenechte pobízet a pokračujte na další kapitolu.