Ten hlavní argument hovořící pro zkracování času vyhrazeného pouze pro kinaře je jasný a ve své podstatě pravdivý. Už dobře 15 let platí, že filmy si v kinech přijdou na naprostou většinu tržeb první dva až tři týdny promítání a následující měsíce povětšinou živoří v menším počtu sálů. V mnoha případech se dokonce měsíce vůbec nepromítají a čekají, až nadejde dohodnutý čas, kdy se mohou vydat na domácích nosičích, prodávat na iTunes nebo být dostupné na streamovacích platformách. Proč vlastně nedošlo ke zkrácení „dlouhého“ tříměsíčního okna už před lety? Vezmu to trochu zeširoka a váže se k tomu zajímavá historka. Pojďme se na chvíli vrátit k Alence v říši divů.

Psal se rok 2010 a kinaři tenkrát ještě nebojovali se streamováním, ale spíše s domácími nosiči. Už od léta páně 2002 vydělávaly stříbrné kotouče více peněz než kina a rok 2009 byl zlom. Blu-ray se sice etablovalo jako nový standard domácí zábavy, ale bylo to jenom na úkor neskutečně lukrativních a v té době značně předražených DVD. V Americe si kina za rok 2009 připsala rekordních 9,9 miliard (hodně pomohl jeden film Jamese Camerona) a tržby z domácích nosičů spadly na 8,7 miliard. Poprvé od roku 2002 to bylo méně, než kolik vydělala kina. Právě v té době dostal šéf Disneyho Bob Iger nápad.

Kina nebudou mít standardních 17 týdnů exkluzivity. To je přece přehnané. Úplně jim bude stačit nádherných 13 týdnů, Alenka se na DVD a Blu-rayi vydá o pár týdnů dříve a prodeje domácích nosičů nebudou negativně ovlivněné v červnu startujícím mistrovstvím světa ve fotbalu. Jak myslíte, že to dopadlo? Vy jistě umíte počítat a došlo vám, že právě těch 13 týdnů, které skoro až náhodou odstartovala před více než deseti lety Alenka, byl nový, více než dekádu trvající, 90denní standard.

Především v Evropě se to tenkrát jenom hemžilo výzvami bojkotu filmu (velmi hlasitý byl třeba britský řetězec Odeon zaklínající se tím, že Alenku prostě hrát nebude) a samotnému Igerovi musela velmi složitá vyjednávání přidělat nejeden šedivý vlas na hlavě. Tenkrát to každopádně dopadlo dobře pro všechny. Alenka disponující 3D atrakcí trhla po celém světě v kinech více než miliardu a prodeje domácích nosičů znamenaly další stovky milionů babek navíc. Dá se s velkou jistotou předpokládat, že kdyby to exkluzivní kino-okno zůstalo o měsíc delší, tržby z multiplexů by byly prakticky totožné, ale Blu-rayů a DVD by se kvůli fotbalu prodalo opravdu o dost méně.

Tak a teď si všichni sami pro sebe řekněte, co o deset let později jednorázově zapříčinil (dobře, urychlil) covid. Z 90 dnů se v případě Universalu a smlouvy s řetezcem AMC dostáváme na docela šokující číslo 17. Paramount bude u některých bijáků zkoušet pouhých 30 dní v kinech, ty největší budou mít 45 dní, potom půjdou exkluzivně na jejich plusko. Warneři pojedou v souvislosti s HBO Max úplně u všech nových filmů 45 dnů. Co na to kinaři? Kde jsou ty časy, kdy dělali haló kvůli jedné disneyovce natočené Timem Burtonem. Jeden za druhým se největší zadlužené řetězce podvolují hollywoodským studiím a podepisují s nimi ještě před rokem naprosto nepředstavitelné smlouvy.

Proč vlastně měla kinařská lobby dekády takový úspěch a nenechala si nijak dramaticky krátit „svoje“ okno? Je to jednoduché – symbióza mezi provozovateli kinosálů a studii fungovala. Zlé jazyky sice správně tvrdí, že až roku 2019 pravidelný růst tržeb z kin zapříčiňovali především čím dál dražší vstupenky do kin, ale to nic nemění na tom, že tržby z kin byly i těsně před epidemií tím zdaleka nejdůležitějším prvkem v hollywoodském ekonomickém modelu. 

Když si vezmete, jaké konkurenci musela po roce 2000 kina čelit (domácí nosiče, pirátství, streamy) tak je ten výkon kin skoro až obdivuhodný. Ano, na vrcholu své slávy DVDčka vydělávala více peněz než kina, ale to bylo opravdu jenom velmi krátkou dobu. Dodnes mě rozčilují ty pověry, že kina jsou jenom jakousi reklamou – doplňkovým byznysem před těmi hlavními, očekávanými výdělky. Nejsou. 

Kina dnes vypadají úplně jinak než před 30 lety. Úžasný zvuk s tou aktuálně nejvíc cool certifikací, až donedávna velmi populární 3D, IMAXy rostoucí především v Asii jako houby po dešti a další. Kinaři ve světě rozhodně neusnuli na vavřínech (byť jeden český řetězec poslední roky vyloženě chrápe), ale moje pointa je trochu jinde. Ten základ, tedy parta lidí občas až příliš hlasitě chroupající popcorn a srkající colu, velké plátno a očekávaný biják v premiéře, je od nepaměti stejný.

Do kina jsme chodili všichni ani ne tak kvůli tomu, že jsme chtěli tu nejlepší kvalitu a společnost dalších (často bohužel buranských) lidí. Chodili jsme tam často s vědomím, že film nikde jinde několik dalších měsíců neuvidíme a nechtělo se nám prostě čekat. To je právě ten obrovský argument kinařů a já s ním naprosto souhlasím. Podle mého názoru je totiž úplně jedno, že film vydělá naprostou většinu tržeb během prvních 14 dní. Cpát ho zákazníkovi na internetu doslova pod nos už pár týdnů po premiéře v kinech fakticky znamená, že argument kino-exkluzivity padá. Ta distribuční okna se k sobě dostala už tak blízko, že mnoho lidí počká a do kina s předstihem pár týdnů prostě nepůjde.

Byť to tak z předchozích řádků nevypadá, tak já opravdu nejsem kinař závislý na vašich utracených korunách za vstupenky. Dokonce ani nejsem nějaký multiplexový aficionado bazírující na jediném správném ekonomickém modelu. Kina mě často štvala. Nadával jsem na v tuzemsku snad až příliš často mizernou kvalitu promítání, absurdně drahé občerstvení, dementní diváky komentující dění na plátně… No, nadával jsem vlastně docela často. Můj zájem byl a je jediný: Co největší výběr nových filmů. Drahých, levných, chytrých, hloupých, inspirativních, odpočinkových, kvalitních…

Ne, streamy nejsou tou odpovědí, byť to Netflix svým úspěchem a financováním hrstky velmi zajímavých filmů docela přesvědčivě maskuje. Streamy jsou doplněk, který je a bude závislý především na seriálovém obsahu. Právě ten totiž diváky donutí prodloužit předplatné o další měsíc. Kvůli filmům si je sice pár lidí předplatí, ale nevydrží na nich. Nemluvě o pochybné kvalitě, které zrovna v případě Netflixu maskuje především několik podzimních oscarovek. Tenhle argument je sice trochu faul, ale neodpustím si ho. Podívejte se, jaké filmy šly do kin první čtyři měsíce v letech 2015-2019 a srovnejte si to se smutnou filmovou nabídkou největšího streamovacího hráče za první čtyři měsíce v letošním roce.

Ať se vám to líbí nebo ne, tak bez kin se neobejdeme. Ekonomický model, který na ně spoléhá, není ani zdaleka ideální, ale lepší ještě nikdo nevymyslel. Představa, že všechno zaplatí neustále rostoucí streamy, jež si budou v příštích letech předplácet miliardy lidí, se podle mého názoru ukáže být jako lichá. Sám šéf Netflixu Ted Sarandos se nedávno ve Smartless podcastu vyjádřil v tom smyslu, že vidí po celém světě potenciální miliardu lidí, která si může předplácet streamy. Nebude ta Netflixovská bublina náhodou pomalu trochu splaskávat, když si je už teď předplácí 200 milionů účtů? Pozor, ne lidí, v těch 200 milionech jsou započteny domácnosti, které často ono heslo sdílí s vícero lidmi.

Pokud patříte k těm lidem, kteří si myslí, že Afriku během následujících pěti let pokryje internetový signál ze satelitů Elona Muska a oni si začnou předplácet Netflix a HBO Max, tak prosím. Já si to vážně nemyslím a budu s tou potenciální miliardou lidí slyšících na streamy věřit šéfovi toho největšího. Nemluvě o tom, že streamy tolik rostou nejenom kvůli covidu, ale také často absurdně nízké dumpingové ceně, která provozovatele posílá do těžce ztrátových vod.

I ten rozumný a astronomicky úspěšný Disney se dostane do plusu (pun intended) snad někdy v roce 2024 a to i přes to, že během covidu nabral desítky milionů nových předplatitelů po celém světě a má jich už více než 100 milionů. Cesta za dominancí je drahá. Myšák si to může dovolit, ale co ti ostatní? Opravdu si Paramount+ bude předplácet polovina Evropy a část Asie? Nemyslím si.

No, rozohnil jsem se nad streamy a je na čase to celé nějak zakončit. Gró mého článku je obava o kina a nemluvím teď výjimečně o šíleném covidu, jehož se snad časem zbavíme. Bojím se toho, že ten pocovidový šílený skok na 45denní (a často i kratší) kino-exkluzivitu je přehnaný a negativa násobně převáží to pohodlí, že za měsíc a něco po premiéře bude už film na netu v luxusní 4k kvalitě. Asi i kinaři by byli časem nuceni uznat, že 90 dnů je už příliš mnoho a zkracovat se v dnešní době trochu musí. Ale mělo se to udělat postupně, s rozmyslem. Třeba na 60 nebo 70 dní a pár let počkat, co to udělá.

Nakonec to trochu paradoxně vypadá, že ten poslední, kdo nenaskočí na už naplno rozjetý 17-45 dnů dlouhý vlak, je Disney. Ten si v roce 2019 přišel v kinech po celém světě na nádherných 13 miliard a jistě by byl jenom velmi nerad, kdyby se po světě začala zavírat kina a on by měl navzdory svému nesmírně populárnímu obsahu třeba jenom poloviční tržby. Skoro bych si troufnul tvrdit, že Cruella a Black Widow budou jenom výjimky a v následujících měsících se žádného pokusu o zásadní krácení kinookna nedočkáme. Oni totiž ten svůj „značkový“ obsah pro Disney+ musí mít kde budovat.

---

Děkuji za pozornost, diskuze je otevřená, příští týden se potkáme už u trochu „lehčího“ tematického článku.