6. Roma (2018, r. Alfonso Cuarón)
Tehdy se mnou lomcovaly pochyby, jestli nepůjde o podivný anachronismus a vychtěný návrat ke starým časům echtovních artovek, ale... nejde! Roma opravdu je naprosto suverénním uměleckým kusem, který tak parádně dopadl díky tomu, že ho režíroval zrovna Alfonso Cuarón. Ten nejzručnější ze zručných, jenž umí i odkazovat k evropským mistrům z šedesátek a skloubit jejich vyjadřování s fantastickými kamerovými jízdami, na jaké jsme od tohohle přeborníka zvyklí nejen díky Gravitaci a Potomkům lidí. 

Roma je úctyhodnou autorskou vizí, u níž by se mohlo zdát, že nic není snadnější než točit filmy. Naprostá kontrola nad materiálem, jistota u každého slunečního paprsku dopadajícího do čočky kamery a sebevědomé vedení každé scény, ať už doluje mrazivé intimní emoce, nebo velkorysé davové scény, dělají z Roma úžasnou podívanou, která v podstatě nemá obdoby. Neopakovatelný kus. 

5. Skyfall (r. 2012, Sam Mendes)
Roger Deakins at his best. Právě dokonalá kameramanská práce, vrcholící přestylizovanými manévry na skotské vysočině, dělá z téhle bondovky nezapomenutelnou záležitost. A taky precizní završení konceptu, jenž byl s takovým nábojem otevřen o pár let dřív v Casino Royale. Ať už se 007 snaží proplést šanghajskými neony, londýnským metrem nebo ohnivou nocí prchá za svou matkou "M", je to dokonalý obrazový požitek, dodávající archetypálně klenutému příběhu až nesnesitelnou intenzitu. 

Skyfall je radikálním pohledem na Bonda zemitého, odhodlaného a sveřepého, definitivně zbaveného Brosnanovy lehkovážnosti a touhy exhibovat, což nejlíp vystihuje právě jeho vyhrocené finále. To je sice retro, ale v tom nejsyrovějším slova smyslu. Žádné Vyprávěj. Osudová katarze, teatrálně zasazená do úsporných skotských kulis, tvrdě tepe do slabin (fyzických i podvědomých) nejslavnějšího agenta filmové historie. A i proto se v ní Bond stává ještě neodolatelnější figurou. 

4. Král Artuš: Legenda o meči (2017, r. Guy Ritchie)
Uff. Alespoň že na tý ČSFD už to vylezlo do červený. Kdo se na takovou porci ignorantství měl koukat… Král Artuš je kasovní propadák, film zdrcený americkou kritikou, který předčasně ukončil náběh na fantasy sérii. A na pilíř televizních schémat to taky nevypadá. Já ho ale viděl dvakrát už v (poloprázdných) kinech a dovolím si tvrdit, že jde o flák veskrze brilantní a zejména střihovou skladbou a videoklipovým řetězením zpomalovaček, jízd, divokých švenků a trikových kulervoucností naprosto dokonalý biják.

Režisér Guy Ritchie byl napřed už na přelomu století v dobách Podfu(c)ku a Sbal prachy a vypadni a je kupodivu napřed I teď, když v poměrně krátkém sledu vyrukoval s Artušem, rodinným Aladinem a stylovými Gentlemany. Jeho filmy vypadají dvakrát dražší a mají tak stylisticky oslnivé momenty, že by člověk nejradši ve zpomaleném záběru spálil všechny učebnice dějepisu a VHSku Excaliburu k tomu. Naprostý fantasy nářez a zvlášť v první dvacetiminutovce ryzí audiovizuální dokonalost. Už ta hudba!

3. Dej mi své jméno (2017, r. Luca Guadagnino)
Čistá krása. Podmanivá lovestory opije atmosférou slunného italského venkova osmdesátých let, obalamutí krásou přírody i diskotékovým křepěním, aby mohla narýsovat extra působivou vztahovou linku. Přesná a citlivá režie Itala Luca Guadagnina, opírající se o neokázalý, přesto oscarový adaptovaný scénář matadora Jamese Ivoryho, povyšuje naoko standardní letní románek v nadčasovou úvahu o konvencích, stereotypech a všelijakých vztahových i rodinných konstelacích. 

Tahle gay romance přišla v časech, kdy už pro civilizované jedince není homosexualita tématem, možná i proto působí navazování pouta mezi mladým Timothée Chalametem a sošným Armie Hammerem tak uvolněně a samozřejmě, přitom s ohromnou vášní a smyslností. Dej mi své jméno je perfektním vystihnutím láskyplného vzplanutí v jeho rozličných tělesných i duševních rozměrech. A to slzavé finále je, myslím, úplně nejlepším filmovým zachycením toho, čemu se říká zlomené srdce.