Podruhé a naposledy se hlásíme se shrnutím zapadnutelných filmečků, které si však pár řádek zaslouží. Kdo ví, třeba se někdy dostanou do distribuce či si cestu ke kulturychtivému divákovi najdou jinak – a v tu chvíli je dobře vědět, do čeho jít, a čemu se naopak obloukem vyhnout.

Co viděl Cival:

Bez vědomí

Co vám budu nalhávat, od rozjezdu superambiciózní minisérie HBO (Pustina, Hořící keř) jsem čekal výrazně víc. Dílo Ivana Zachariáše obdivuju a jeho atmosférické tahy lze ocenit i tady, z materiálu doslova stříkají prachy, takže neustále střídáme lokace se spoustou herců i s dokonalou dobovostí. Fajn je i koncept, který tu Prahu na sklonku komunistické éry pojímá z originální perspektivy špiónské žánrovky, kde nelze věřit nikomu a kde je ve vzduchu doslova cítit nejen rozpad a sílící chaos, ale i silný tlak různých vlivových skupin… ale ta hra na Johna le Carré je spíš vychtěná a nemá odpovídající oporu v příběhu, jenž bohužel nevykazuje kýžený tah, ani dost silnou hlavní postavu (když Táňa Pauhofová na půl dílu zmizí, ani si toho nevšimnete). Z mého pohledu bohužel strojené a přehnaně vyšňořené dva první díly minisérie, které k dokoukání zásadně nesvádí. Zase jsem si připomněl, proč na seriály většinou nekoukám – protože se v nich nezřídka hrozně nuceně natahuje a nejde se k podstatě věci. Tady bohužel i bez silných cliffhangerů, památných scén nebo napětí, které by vyvěralo z děje a příchylnosti k postavám, a ne jen z precizní obrazové a zvukové stránky. Trochu promarněný potenciál.

Amazing Grace

Dobový materiál z natáčení legendárního živáku Amazing Grace, který vám připomene, proč byla Aretha Franklin největší zpěvačkou 20. století. Dokument s opojnou atmosférou jede na vlně mumraje v černošském kostele, kde se chválí Ježíš během neskutečné gospelové jízdy, jíž podlehne i Mick Jagger. Tu neskutečnou muzikálnost, prošpikovanou radostí a zpíváním pěkně od srdíčka, nejde popsat. Pro ctitele černošské hudby naprostá povinnost, i když jde vlastně o nezkrášlený záznam jednoho skromného koncertu.

Co viděl Rimsy:

Nevlastní sestra

Damjan Kozole si z Varů před třemi lety odnesl cenu za režii filmu Noční život, což bylo docela podivné – spousta diváků i odborné veřejnosti ten film totiž celkem nenáviděla. Nyní se slovinský samorost vrací se soutěžní novinkou Nevlastní sestra a zase o nějakém nadšení nemůže být řeč. Tentokrát sledujeme dvojici nevlastních sester, které byly vychovány různými matkami a samozřejmě jsou si dost vzdálené. Jedna je tichá, neprůbojná, živí se jako kadeřnice a rozpadá se jí manželství. Druhá se naopak odmítá přizpůsobit, věčně studuje, rebeluje a k ničemu pořádnému se nemá. Shodou okolností spolu začnou bydlet, a co se nestane? Pochopitelně zjistí, že se jedna od druhé může leccos naučit. Takže příběhově žádná originalita a stylově prostě nuda. Většinu času se holky jen válí na gauči, pokuřují a nadávají si. Motivy slovinsko-albánské zášti či neschopných mužských postav jsou sice nakousnuté, ale nikam diváka nedovedou. Našince potěší epizodní roličku Labiny Mitevské ze Samotářů, ale tím to končí. Je to prostě takové… kozolé.

Papicha

No jo, ten název je pro nás trochu nešťastný. Jednačtyřicetiletá alžírská režisérka Mounia Meddour si vysloužila velké pochvaly už v Cannes a ve Varech tato vlna pokračuje. Vrací se na konec 90. let, kdy bylo Alžírsko neustále děšené bombovými útoky ve jménu náboženství. Skupina vysokoškolských studentek neustále naráží na nepochopení ze strany starší generace, militantních islamistek i mužů – všechny tyto skupiny totiž věří, že je nepopiratelně správné, aby žena byla doma, starala se o rodinu a nevymýšlela hlouposti. Liberální studentky se však s něčím takovým smířit nechtějí, což vede k řadě konfliktů jak humornější, tak i tragičtější povahy. Meddour si s vykreslením svých hrdinek dala dost práce a podařilo se jí vytvořit obžalobu ne pouze islámského fundamentalismu, nýbrž jakékoli zatvrzelé ideologie, jež se nehodlá vyvíjet. Poetické i uvědomělé dílo, jež rozhodně patří mezi to nejlepší, co lze v letošních Varech vidět

A Dog Called Money

Podle jedné písně se jmenuje hudební dokument, který trochu klame tělem. Oficiální anotace totiž budí zdání, že hudebnice a básnířka PJ Harvey cestuje po válečných zónách a je smutná z toho, co vidí. Což je však jen polovina výsledku – značnou část filmu totiž tvoří záběry z natáčení desky The Hope Six Demolition Project, kterou Harvey pojala jako uměleckou instalaci. Nahrávání bylo totiž přístupné veřejnosti ve speciálně upraveném sklepě. Ve filmu se tak mísí problémy první světa (kdy Harvey ve špičkově vybaveném studiu přemítá s ostatními muzikanty, jak bude píseň znít nejlépe) s problémy třetího světa, kdy se umělkyně ukazuje jako přítomná pozorovatelka a komentuje strasti válkou zbídačeného Afghánistánu a Kosova. Na pomezí pak stojí asi nejzajímavější záběry z černošského ghetta ve Washingtonu, nedaleko Bílého domu. Harvey je bezesporu skvělou muzikantkou, která dokáže viděné nespravedlnosti světa přetavit v kvalitní hudbu; jenže autor filmu Seamus Murphy, dosud jen oceňovaný fotograf, podlehl dojmu, že samotné záběry na výraznou osobnost k hlubokému dokumentu stačí. Ale nestačí.

Monos

Přesně ten typ festivalového filmu, kvůli kterému sem batůžkáři jezdí. Z Kolumbie se do Varů dostal thriller o mladých vojácích působících kdesi na kraji světa v guerillových jednotkách. Hravost, touha po dobrodružství a prvních láskách je u těchto dospívajících lidí neustále potlačována zelenými mozky a film pěkně ukazuje, jak je militaristický život odosobňující a degradující. V průběhu filmu se toho moc nevysvětluje, takže s tímto pohledem musíte vydržet až skoro do konce, kdy se dozvíme přece jen o něco více. Do té doby dominuje krásná kamera, respektive především krásná příroda, ať už se jedná o majestátní skály či nezkrotnou džungli. Ani zvuková stopa nezaostává, a tak audiovizuálně k nám z druhého konce světa přistála nečekaná bomba. Jenže poselství a jeho zpracování ve střídmém a divácky náročném duchu příliš zábavy nepřináší.

Proces

Už to nebudu dělat. Loni mi ruský festivalový oblíbenec Sergej Loznica přinesl nejnudnější zážitek festivalu se svým toporným observačním dokumentem Den vítězství, přesto jsem se nenechal odradit a vyrazil na další dokument ruského pozorovatele. Ten si totiž vybral zdánlivě velmi atraktivní téma – fingované politické procesy během tvrdého stalinismu počátku 30. let. Soud o takzvané Průmyslové straně, která záškodnicky podkopávala rostoucí sovětskou ekonomiky, byl mediálně velmi dobře pokryt a z konce roku 1930 se zachovalo množství videonahrávek, dokonce už i opatřených zvukem. Jednalo se o první událost svého druhu a soudruzi si dali hodně záležet, aby se o tom všichni dozvěděli. Celé to byl samozřejmě zfalšovaný podvod, ovšem to se člověk pořádně dozví až na konci více než dvouhodinového filmu – do té doby se dívá na nekonečné výčty paragrafů a dalších soudních nutností, bez nichž by se však jakkoli vystavěný film zcela obešel. Loznica však pouze vzal dostupné materiály a bez snahy o promyšlený střih či atraktivní vizuální podání je naskládal za sebe. Bravo, vyšlo z toho opravdu divácké peklo a záběry na tehdejší znuděné publikum trefně vyjadřují pocity současného diváka. Na Loznicu už potřetí nepolezu.

A to je zatím vše. Ještě pár posledních kousků zmíníme při víkendovém shrnutí a samozřejmě se těšte na postupně nahazování větších recenzí. Vary prostě žijí dál!