Stejně jako loni přinášíme pár řádků i o filmech, které v běžné distribuci nejspíš neuvidíte. Hity a větší kousky se dočkají samostatných textů, ale pokud chcete nasát trochu festivalové atmosféry, následující odstavce vám podají aspoň letmou představu o tom, na co se tu dá letos narazit. A jestli karlovarská kina aktuálně obrážíte, třeba dostanete inspiraci. No nic, pojďme si shrnout, co jsem tu zatím viděl.

Wildlife

Je to až příliš obyčejné. Indie kořeny Paula Dana jsou vidět na každém kroku ve formě i obsahu. Vystačí si s minimem bombastického audiovizuálu, namísto něj servíruje komorní příběh z amerického venkova, kde se členové jedné rodiny snaží prostě přežít. Tentokrát však nejde jen o první samostatné krůčky dospívajícího syna, zajímavými životními veletoči procházejí i oba rodiče v podání Jakea Gyllenhaala a Carey Mulligan. Všichni tři jsou svým způsobem nedospělí a musejí projít iniciačními rituály; pokud se to však v případě pětatřicátníků děje s pubertálním synem na krku, je to docela problém. Dano dává prostor hercům (i mladý Ed Oxenbould je velmi šikovný) a nechává vyniknout životní bezradnost jejich postav. Wildlife je hezký a citlivě podaný, ale na mě přece jen málo drtivý. Možná jsem moc cynický, ale dostatečný emocionální nápor jsem nedostal.

Profil

Timur Bekmambetov byl kdysi (po podle mě povedené Noční hlídce) považován za nadějného tvůrce, který se však postupem času rozpotácel do podivných projektů, což vyvrcholilo předloňským zcela zbytečným remakem Ben Hura. Teď to zkouší nízkorozpočtově a moderně, jeho novinka nás totiž nepustí z monitoru počítače. Totéž jsme viděli třeba u Semestru či hororu Odebrat z přátel, takže nepřekvapí ani forma, ani její propracovanost ve spoustě detailů (hudba na pozadí atd.). Příběh na základě skutečné události sleduje novinářku, která se v touze po sólokapru nebojí proniknout až k náboráři teroristického Islámského státu. Zajímavý námět, který se časem trochu zvrhne v těžko uvěřitelné melodrama, však stále nabízí dostatek zajímavého; ať už vpravdě děsivé a promakané praktiky teroristů, nebo třeba rizika překračování hranic v práci. Bekmambetov tentokrát neurazil a nezklamal, zároveň však ani kdovíjak nepotěšil, a tak Profil mu opětovné pozvánky k hollywoodským trhákům nejspíš nezíská.

Mandy

Nebude trvat dlouho a nejnovější počin se jistě ocitne v hledáčku všech otrlých diváků (a možná i samotného festivalu). Protože tohle je opravdu naprosto a nepochopitelně mimo. Propagační materiály lákaly na krvavou řežbu, v níž se bude Nicolas Cage mstít náboženským fanatikům za nepěkné věci, které provedli jeho snoubence Mandy. Heavy metal, krev, násilí, sekta, motorovky – zní to skvěle, že? Jenže než se k tomuhle potěšení člověk propracuje, musí přetrpět zhruba hodinu toporné psychedelie, v níž se pomalým a halucinogenním způsobem vlastně nic neděje. Že si to nedovedete představit? Taky bych to nedokázal, ale na vlastní kůži jsem to prožil a žádné potěšení to nebylo. Když se zfetovaný a nepříčetný Nic konečně dostane ke své pomstě, je už divák zcela umrtven. Je to škoda, čekal jsem víc. Ale leckdo je tu spokojený, takže možná jsem si jen před půlnoční projekcí nešlehl ten správný matroš.

Příběh lásky

V Hlavní soutěži se o úspěch pokouší koprodukční snímek se srdcem ve Slovinsku. Sledujeme mladou dívku, již zastihne nešťastná smrt matky. Do toho se vyjeví temné tajemství matčiny minulosti a dívka má najednou plné ruce práce s tím, aby všechno ustála. Často utíká do svého snového světa, což režisérka Sonja Prosenc ještě umocňuje hojně využívanou symbolikou. Kvůli těmto prvkům se jedná o poměrně složitý snímek, který nebude pro každého a jehož pomalé tempo dokáže místy hodně ukolébat. Jak však název napovídá, film je o lásce, ať už v rámci rodiny, či milostných vztahů a toto téma zpracovává poměrně komplexně a citlivě. Pro správně naladěného diváka, zvědavého na rozličné formy nejhlubšího lidského citu, se bude jednat o příjemnou podívanou.

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

Oceňovaný rumunský autor Radu Jude soutěží se snímkem s takhle šíleným názvem. Stejně jako ve svých předchozích kusech Aferim! a Zjizvená srdce se vrací do rumunské historie, aby na ni nenechal nit suchou. Tentokrát sleduje feministickou intelektuálku, kterak připravuje rekonstrukci přehlížené události jejich dějin – nechvalně známý moment, kdy se Rumuni roku 1941 podíleli na masakru tamějších Židů. A to v takovém rozsahu, že se jedná o jednu z nejdrsnějších protižidovských akcí druhé světové války. Je zřejmé, že český divák tohle nemůže plně docenit; samozřejmě pokud se necítí jako ryba ve vodě v balkánské historii, což moje parketa bohužel není. V Rumunsku tenhle kousek jistě vyvolá velké kontroverze, my si můžeme užívat rozsáhlé debaty o umělecké svobodě a přístupu k dějinám. Na co by se měl výklad historie soustředit? Co je morální? A jak se lidé (ne)mění? Radu na ploše téměř dvou a půl hodin otevírá spoustu zajímavých otázek.

Svědkové Putinovi

Velmi zajímavý kousek. Kontroverzní filmař Vitalij Manskij je už poměrně dlouho u ruských mocnářů v nemilosti a nyní vytahuje záběry z doby, kdy tomu tak nebylo. V letech 1999 a 2000 totiž sledoval nástup Vladimíra Putina k moci a převzetí prezidentské funkci po Borisi Jelcinovi. Následně chvíli působil i jako Putinův dvorní dokumentarista, když sledoval první rok jeho vládnutí. A záběry to jsou nadmíru zajímavé, jelikož obecný přístup k tomuto úřadu i leckteré konkrétní kroky velmi nápadně připomínají politiku Miloše Zemana. Několikrát to taky sálem pořádně zahučelo, a tak pro nás dává smysl, že Manskij oprášil materiály ze svého archivu až po téměř dvaceti letech. Je zajímavé vidět, jak si Putin od začátku jede svůj styl, z něhož během let neslevil. Záběry na zklamaného Jelcina pak představují vrchol filmu, který vás v klidu nenechá. A to navzdory tomu, o jak jasně vyhrocený dokument se jedná – Putinovi odpůrci mají k dispozici další munici, zatímco jeho přesvědčené fanoušky snímek v názoru ještě utvrdí.

Den vítězství

U Rusů jsem ještě zůstal a v tomhle případě jsem se dopustil zatím největšího omylu. Sergej Loznica má zajímavou hranou tvorbu, ale jeho hardcore dokumentaristický přístup mě zcela míjí. Tentokrát svou statickou kamerou bez jakýchkoli zásahů sledoval, kterak ruští emigranti v jednom berlínském parku slaví den konce druhé světové války. Jak už to u podobných akcí bývá, dočkáme se pestrého panoptika postaviček, od šťastných slavících lidech v krojích, přes věčně brblající důchodce až po neonacisty. Nejikoničtější je pak omladina, kterou zajímají hlavně povedená selfíčka. Kdyby se jednalo o desetiminutový reportážní kraťas ve stylu cinema verité, tak proč ne; hodina a půl nekomentovaných, nevypointovaných záběrů je však umrtvující a myšlenkové podhoubí se ničím přínosným honosit nemůže. Velmi nedoporučuji!

Další nálož přijde za pár dní, takže zůstaňte naladěni, užívejte Varů (pokud tu jste) a pište tipy do diskuze!