Dialog vede k srdci, srdce vede k dialogu. Film, u kterého mám pravidelně nejdřív děsně na kahánku a pak mě čeká pravidelné týdenní bilancování nad životem. Jestli se jiskření mezi dvěma lidmi dá skutečně zachytit, pak Linklater běží v čele pelotonu. V rovině "chci to prožít přesně takhle" těžko hledat silnějšího konkurenta - zapadlý kout romantické duše v každém z nás je provětrán s důkladností tsunami - a někteří aspoň zjistí, že ho taky mají. Kdybych vyřešil věčné dilema, zdá se obyčejný film dá opravdu milovat, asi bych neváhal s absolutním veřejným vyznáním. Budu se těšit v roce 2013... snad přijdete ještě jednou a naposled.

Vídeň 1995, Paříž 2004

Cival napsal všechno podstatný. Before sunrise mám o trošku raději, ale je to jako porovnávat Kmotra dvojku s jedničkou. Pro mě jsou oba filmy naprostej etalón romantických filmů. Ani nedokážu začít chválit, jak mě oba smetly. Vidím to jako dneska, když jsem, coby natvrdlej gympláckej rádobyintelektuál vzal v půjčovně k tomu Kubrickovy i tu "limonádu" , co měla na CSFD tak podezřelý hodnocení. A bylo to nádherný. Jeden známý mi kdysi k tomu filmu řekl: "Chtěl jsem jet s kámošem autem v létě do španělska, ale, no ty vole, pojedu vlakem sám, a potkám tam nějakou š°°abrozní francouzsku." A přesně takovej byl prvotní dopad těch filmů. Člověk prostě dostal chuť "to" prožít. Jaký muselo bejt zklámaní těch desítek znovuzrozených romantiků, když zjistily, že francouzsky vlakama po evropě nejezdí, a pokud ano, tak za a) Nejsou sami (y?) b) Nemluví anglicky a pro blbější za c) Nemluví česky Přesto to všechno bylo tak neuvěřitelně reálný. Na plátně nebyly nějaký charaktery, tam jste chodily prostě vy.... Druhej (a zde zmiňovane) díl pro mě představuje to nejopojnější vystřízlivění z krásy bezstarostného života, jaké si lze představit. A po Prázdninách v Římě také ten nejlepší konec. Cival to prostě tentokrát pro mě trefil, no.... Jdu pokračovat v hraní Carmagedonu, protože Death Race ruluje... *8)*