Japonsko v podání Kijoši Kurosawy je rozpadající se díra plná špíny a rozkládajících se budov, obývaných lidmi kteří jsou obdobně v rozkladu, mentálním, duševním, emočním. Mezi nimi se rozmůže zdánlivá epidemie nahodilých vražd, připomínající epidemii nepochopitelných sebevražd v kultovním Suicide Club - ale tady na rozdíl od něj není popisována frenetickým vrstvením bizarního gore a šílené filosofie, ale pomalým, velmi pomalým budováním nesmírně nepříjemné atmosféry, v jaké detektiv vyšetřuje původ těchto vražd zatímco se mu pomalu hroutí jeho osobní život. Ale nachází mnohem víc otázek než odpovědí, a ještě mnohem míň odpovědí se dostává k divákovi.
V základu je Cure slowburn mysteriozní thriller, a je v něm vidět jasný rukopis režiséra který později přišel s brilantním Kairo - které bylo ale už čistým hororem a proto bylo tak skvělé, na naraci v něm tolik nezáleželo, atmosféra byla extrémně dusivá, vír otázek a nepopsatelných vjemů jen zesílil imersi diváka. Tady mě toto naopak do jisté míry z filmu vytrhávalo, u detektivního příběhu přemýšlím nad racionálními odpověďmi, čekám i progres a aspoň náznak smysluplného rozuzlení. A že Cure s tímto nemálo šetří je v něm poněkud ubíjející. V tom jaké pocity dokáže probouzet je ale unikátní.
Cure (1997)
reagovat
|