Já jsem film viděl velmi krátce po přečtení knihy, a kniha mi přišla o dost silnější. Ale po tomto krásném textu mám chuť si to pustit někdy znovu.

Ten pristup ke knize jsem mel dost podobny. Maturita, povinna cetba pristupoval jsem k ni naprosto bez ocekavani, ale vyklubal se z toho totalni MASTERPIECE, ktery jsem prelouskal za den. Ota Pavel byl genius s neuveritelnym darem slova. Zaroven pro ctenare vyrazne privetivejsi nez Hrabal nebo Kundera. Film samozrejme vyborny a Karel Hermanek skvely jako vicemene ve vsem, kde se objevil.

Viděno párkrát v mládí a už tenkrát silný zážitek - od nedávné nešťastné události zvažuji další shlédnutí, už jen k uctění Heřmánkovy památky, ale nějak se k tomu ne a ne přimět - co jsem teď sám otcem, tak se bojím, že bych to snad ani nedal... A mimochodem, moc hezky sepsané VIM, díky zaň! *:+*

Úplně stejně

Film jsem pochopila až v dospělosti. Pochopitelně jsem věděla, že kluci jdou do koncentračního tábora, ale tu krásu *filmu* jsem nechápala. I Heřmánkovo úžasné herectví, kdy se mění z toho urputného, šarmantního prodejce do urputného otce a muže, který konečně musí projednou "dospět" a dodat rodině sílu a nezklamat. Ty scény v mlze, zimě, kdy prosí, aby se počasí umoudřilo, jsou neskutečné.

Mám ten film rád, ale Zlaté úhoře mám se vší úctou ke Smrti krásných srnců ještě raději. Ten závěr, [spoiler]kde malý Ota pouští chycené úhoře[/spoiler] za doprovodu neskutečně nádherné hudby Luboše Fišera (složil hudbu i pro Smrt krásných srnců), mě vždycky rozbrečí dojetím. Oba filmy zdobí geniálně úsporný Rudolf Hrušínský v roli strejdy Proška. Zlatí úhoři mají skvělou dvojici Brzobohatý - Balzerová. Vladimír Menšík hraje Lea Poppera samozřejmě jinak než výborný Karel Heřmánek, ale i on je tu vynikající.  Karel Kachyňa natočil dva skvělé filmy, které k sobě vzájemně patří, a dodnes mě mrzí, že se po revoluci k Otu Pavlovi už nevrátil, protože případný film Běh Prahou by byl stejně mrazivý jako snímek Hřbitov pro cizince. 

Jako malý a jako teenager jsem ten film nikdy nechápal. Až v dospělosti jsem se na něj díval potřetí a sebral mi dech, i díky tomu, že si člověk až v těchto letech mnohem víc uvědomí, o jaké emoce v tom filmu má jít. Je to Heřmánkův koncert. Hodně mě na tom baví přístup té postavy k životu, veškerý ten židovský podtext a ty závěrečné záběry, jak se na syny dívá dalekohledem z okna podkroví, to je buleníčko jak prase. Jen teda škoda na tu oldschool proměnu v srnce, to ten film kazí tak, že se chce člověku smát, ale tehdejší poetika taková zkratkovitá prostě byla no.. :)