Od oznámení filmu o Oppenheimerovi jsem přemýšlel jestli se Nolanovi opět povede do lineárního biografického filmu nacpat svou trademarkovou dramatickou berličku s nelineárním vyprávěním v několika prolínajících se časových rovinách.
Povedlo, bohužel... jak i u Dunkirku jsem si ještě říkal že tam to i při obdobně true story vyprávění snad ještě slouží nějakému účelu, tady už odskakování do budoucnosti opravdu jen otravuje a zbytečně odvádí pozornost od toho důležitého k nepodstatnému. I když dramatičnost tím nahání úspěšně a nenudí ani na minutu.
Protože na Oppenheimera jsme všichni přišli kvůli Manhattanu, Trinity, morálním otázkám s tím spjatými a vyrovnávání se s nevyhnutelnými implikacemi pro svět. Hon na rudé ve zdlouhavých slyšeních je vedle toho zcela nepodstatná věc - jakkoli sama o sobě také ne bez zajímavosti, ale tady dostává neadekvátně moc prostoru a filmu to škodí. A k tomu tam roubovat osobní antagonismus mezi špičkami jaderného programu... jako parafráze na Amadea a Salieriho snad zábavné, ale opět to zbytečně ředí jinak extrémně silné téma. Škoda.
V základu je tu přitom pořád velmi dobrý film, s brilantním herectvím všech zúčastněných, a na Nolana místy překvapivě odvážnou expresivní režií s jakou jde pod povrch Oppenhaimerova strhaného obličeje... zanechá pocit že mohl být něčím ještě mnohem víc. A že klidně mohl být o hodinu kratší.
8/10
Oppenhaimer
reagovat
|