[b]connor:[/b] Ten úryvek dokazuje schopnost sebekontroly. Chápeš rozdíl mezi vnitřním pocitem úlevy[i] "Můj syn žije, můj syn žije" [/i]a projevenou emocí navenek? Z toho co píšeš, asi ne. [b]gonzo:[/b] Z otázky co jsi položil, chápu dobře, že si předehry nečetl? Pokud tomu tak je, na základě jaké zkušenosti, autory označuješ za amatéry? Mne se trilogie předeher Duny líbila a i když postrádala osobitou atmosféru originálu, jako žánrová literatura fungovala překvapivě na výbornou a Duně nedělala ostudu. Ovšem trilogii historie Duny jsem po pár stránkách přestal číst.

[i]Z jeho hlasu zněla harmonická schopnost, potvrzená opakovanou zkouškou. Rozpoznala ji a řekla: „Snad jsi skutečně Kwisatz Haderach. Posaď se, bratříčku, zde k mým nohám.“ „Raději stojím.“ „Tvoje matka u mých nohou kdysi seděla.“ „Nejsem moje matka.“ „Ty nás tak trochu nenávidíš, že?“ Pohlédla ke dveřím a zvolala: „Jessiko!“ Dveře se rozlétly dokořán. [b]Stanula v nich Paulova matka s chladným pohledem upřeným do místnosti. Roztála však, jakmile zahlédla Paula. Dokonce se téměř neznatelně usmála.[/b] „Jessiko, přestala jsi mě vůbec někdy nenávidět?“ otázala se stařena. „Mám vás ráda, a současně vás nenávidím,“ řekla Jessica. „Nenávist - pramení z bolestí, které nesmím nikdy zapomenout. Láska - ta je...“ „Pouhá základní skutečnost,“ doplnila stařena, ale její hlas zněl vlídně. „Můžeš už vejít dovnitř, ale zůstaň zticha. Zavři ty dveře a dbej, aby nás nikdo nevyrušoval.“ Jessica vstoupila do místnosti, zavřela za sebou dveře a postavila se k nim zády. Můj syn žije, vířilo jí hlavou. Můj syn žije a je... člověkem. Věděla jsem, že je..., ale... žije. Teď už nemusím zemřít. Zády se opírala o dveře, cítila, že jsou tvrdé a skutečné. Celá místnost dýchala bezprostředností a doléhala na její smysly. Můj syn žije. Paul pohlédl na svou matku. Pronesla pravdu. Toužil po tom, aby odtud mohl uprchnout, zůstat sám a důkladně si ten zážitek promyslet, ale věděl, že nemůže odejít, dokud mu to stařena nedovolí. Ta stařena nad ním měla nějakou moc. Obě hovořily pravdu. [b]Tu zkoušku prodělala jeho matka již dřív.[/b] Musí v ní být nějaké děsivé poslání... bolest a strach děsivé byly. Děsivým posláním rozuměl. Byly namířeny proti všem pravděpodobnostem. Byly nezbytné samy o sobě. Paul cítil, že ho děsivé poslání infikovalo, jen ještě nevěděl, jaké to děsivé poslání je. „Jednoho dne, mládenče,“ pronesla stařena, „budeš třeba také muset stát za dveřmi. [b]Chce to určitou sebekázeň v jednání.[/b]“[/i]

Emoce projevující konkubína Leta Atreida, Jessica Atreides, je s přihlédnutím k její podstatě, výcviku a významu v daném světe, stejně smysluplné, jako kdyby Rocky každé ráno po cardiu, pozřel pizzu namazanou sádlem. Ostatně Paul je i tímto výcvikem obohacen a transformován. A jaká, že je pointa zkoušky "Gom Jabbar"? O to více je emocí zmítaná Jessica nesmysl.  Díky výcviku v řádu Bene Gesserit* dosahuje Lady těchto schopnosti: - cílený šepot zaručující, že její slova nezaslechne nikdo nežádoucí - Hlas skrze něj dokáže ovládat činy ostatních - rozeznání pravdy - umění hlubokého transu i krátkodobé zástavy srdce - dokonalá kontrola nad chemismem vlastního těla - potlačení bolestí Jedna z postav která poznala sílu řádu je i Vladimir Harkonnen, který byl původně atletický, ale po souloži s členkou řádu, mu jako mstu, pozměnila DNA, vedoucí k jeho groteskní obezitě. * "dobře vychovaný"