), tak šimrání se dostavilo a jo, je to moc fajn. Možná budu výjimka, ale v mém případě s každým dalším filmem nadšení neklesalo, ale naopak stoupalo. Before Sunrise
Hawke i Delpy super sympatická dvojice, které nelze nefandit, dialogy na první
), prchavost okamžiku v celé své kráse, citová katarze pod noční oblohou (uff, naštěstí to vyšlo), ambivalentní závěr (ponechávající poslední slovo divákovi), ale hlavně - na všechno tak strašně málo času (aneb jak náhle to začalo, tak náhle to i skončilo). Plus velký respekt jak směrem k hercům, tak k Linklaterovi za technickou realizaci, protože ty neuvěřitelně dlouhé dialogové one-shoty musely být fakt výzva (pamatování si kvantum replik, obávané přebrebty, členové štábu nebo komparsu nechtěně v záběru, atd.).Before Sunset
Hawke i Delpy pokračují v herecké krasojízdě, všechny podstatné atributy jedničky (atmosféra, chemie mezi těma dvěma a plno emocí pod povrchem) zachovány, dialogové tempo a množství témat, na které lze zavést řeč, nepolevuje, ovšem přes vokální rychlopalbu nově přibývá další vrstva "kolik je toho vyřčeno vs kolik toho zůstává nevysloveno" (ta je sice částečně přítomna i v jedničce, ale teprve ve dvojce dostává grády), pro dvojici první citové vystřízlivění/střet s realitou, poznání, že Delpy je kromě herečky i dost slušná zpěvačka/hudebnice, křehké citové balancování neradostné životní partnerské zkušenosti vs druhá šance (nebo osud?), famózní klimax se zpěvem, ve kterém jsou vzájemné city doslova hmatatelné, opět neurčitý závěr, který ale naplňuje diváka optimismem (tentokrát to už těm dvěma musí vyjít
) a samozřejmě další kudos za technickou realizaci.Before Midnight
Hawke i Delpy nezklamali ani tentokrát, právě naopak, s titulní dvojící to dobře dopadlo (no konečně
) a s jejich dlouhodobým vztahem celkem logicky dochází k žánrovému posunu od nenáročného romcomu ke vztahové dramedy, protože krom štěstí a radosti u partnerů přibyly i nějaké ty starosti, závazky, dávné křivdy, nenaplněné ambice a sny, nebo mylné domněnky vůči protějšku, tudíž faktor "vyřčeno vs nevysloveno" mocně leveluje na "vyřčeno nebo nevysloveno, stejně za to můžeš Ty", silné stránky z minula i předminula nadále přetrvávají, šíře diskutovaných témat díky dalším postavám, přicházejícím na scénu, ještě narůstá, pomalu se vkrádající rozkol "já jsem tak šťastný vs já nejsem zase až tak šťastná", atmosféra pomalu houstne a kumulativní, citově-vztahová, bomba v závěru ("kdo za co může a proč vlastně pokračovat dál"), která by z fleku mohla představovat prequel k Marriage Story.Každopádně potenciální čtyřku bych si dal moc rád a snad někdy opravdu vznikne. Všichni tři jsou po tvůrčí stránce ještě při síle, celý koncept nahlížení do života titulního páru vždy po mnoha letech je unikátní a byla by škoda se k němu ještě nevrátit (odvyprávět toho je stále ještě možné dost viz vztahové peripetie Thompson a Rickmana v Love Actually) a to nejdůležitější - chci, sakra, zjistit, zda cesta časem zafungovala nebo ne
.*Tohle bych s dovolením přece jen ponechal někomu z pětice Coppola/Lucas/Jackson/Spielberg/Zemeckis.