Od Paola Sorrentina jsem kdysi viděl pouze jeho rádoby opulentní Velkou nádheru. Teď jsem viděl jeho nejnovější Boží ruku. A to byla úplně jiná písnička. Krásně křehký snímek se sice rozpadá na dvě zásadní poloviny, ovšem atmosféra osmdesátkové Neapole (s Maradonou v televizi) a hlavně nádherný Filippo Scotti způsobili, že jsme u Boží ruky strávili příjemné chvíle.
|
reagovat
|
A to je vše, co dobrého se k tomuhle dá říct. 
beztak mě udivují kolik maniaku a schizofrenní vlastně obdivujeme pro jejich filmy ale když pak člověk čte výčet těch události a způsobů jak toho dokonalého díla docílili…mno chápu ze už s nima nechtěli leckdy točit …někdy i na dosmrti😜