Naprosto tě chápu. Já to svou dobou někdy v půlce druhé řady prostě zabalil (má definice je že je to moc artové, že mě nebaví dívat se jak někdo smutně čumí do ledničky). Jenže ono to je prostě zajímavější a zajímavější a časem mě u toho prostě držela skutečnost, že celý děj jde odněkud někam, že všechny postavy se chovají logicky, že tam nejsou žádné věci vycumlané z prstu, nebo zbytečné a ke konci jsem pak měl vánoce z toho, že seriál vyloženě těží ze všeho, co se stalo dříve. Těžko se to popisuje, ale obecně takhle fungují jen anime seriály, kde je prostě x postav a jeden gigantický dramatický oblouk od začátku do konce (myslím věci jako FullMetal, a ne věci jako Naruto).
PS: Osobně jsem "zdlouhavé žranice u stolu" řešil tak, že jsem si připojil titulky a vždy přečetl titulek a klikem skočil na další = místy jsem z toho měl skoro knížku, ale neušla mi jediná věta a v nudných pasážích jsem se nenudil. (v KM Playeru jsou to < > klávesy)
Mildík
reagovat
|