Když už tu není pevně stanovený téma, během posledních 2 nocí sem odškrtnul 2 resty. První byly Goonies (roštáci) inspirován tématem na MZ sem trpěl první polovinu a užíval si tu druhou. To druhý byly Untouchables, který sem opravdu poprvý v životě dokoukal před chvílí a jsem docela nadšenej.

o té si to myslí poměrně dost lidí co znám... že je to vrchol nudy o ničem.

*:D*

Já si rád hledám taky, ale až ve chvíli, kdy to "řemeslo" funguje. Bavilo mě zamýšlet se nad Matrixem, ale protože hloubka jeho vize nebyla postavena před "řemeslo" samotné (doufám, že se vyjadřuju pochopitelně). Nebo třeba Minority Report: je to normální film s normální zápletkou, ale přesahem co se týče pravomocí precrime jednotky, co se týče svobody bigbrother světa atd. Ten přesah může být velký(Matrix), nebo žádný (blockbuster běžného typu). Vadí mi ale, když se přesah stává obsahem.

Tak jít do hloubky těch útržků myšlenek mě moc nebaví a hlavně to moc nesouvisí s kvalitou filmu. Tohle mi trochu vyznívá jako "ale v knize je to vysvětleno" Mě nezajímá, co bylo předtím, co potom atd. Já se 2 hodiny dívám na film a to je to, co hodnotím. Ten všudypřítomný svazující pocit né úplně růžové budoucnosti byl skvělý, celá forma toho filmu je skvělá. U mě je ale film hlavně kombinací prostředí, probíhajícího děje a zůčastněných hrdinů s tím, že tady jsem dostal jen to prostředí. Matrix - a teď myslím i bez akčních scén - je takovou kombinací. Je tam zajímavé prostředí, jsou tam zajímavé postavy, které se v průběhu nějak vyvíjí, je tam děj, který graduje a hrdinu posouvá dál a dál... a až v tomhle ocením přesah do rovin k zamyšlení. Matrix je prostě u mě totéž, co blade runner, jen ho (kromě feelingu samotného) válcuje na všech frontách. Proto mě hodně zajímá jak to působí na ty, co to vidí dnes (čti: po Matrixu apod) poprvé. Jinak máš pravdu, že to co v tom vidíš ty mě asi nikdy bavit nebude. Nebaví mě obecně nefilm (art-film) ve kterém si mám něco hledat. Baví mě film, ve kterém se příběh posouvá, objevují se archetypy postav, případně se postavy pod tíhou děje vyvíjí atd. Asi to splňuje cokoli od Spielberga, Nolana či Camerona - kde je obecně tendence vše vysvětlovat, tudíž chápu motivy a postoje zůčastněných postav. V Blade Runnerovi třeba vůbec nechápu, proč je Deckard takový, jaký je a pokud ho mám brát jen jako cynika a dál to neřešit, tak nevím, proč pro změnu nezastřelil i tu sekretářku. Pokud se do ní zamiloval tak nevím, proč to z plátna není cítit. Ve výsledku vůbec nechápu jeho chování, tudíž mě to nebaví. PS: právě jsem si uvědomil, že jsem viděl Kmotra poprvé tak rok zpět a byl jsem nadšený.*:+*