Velkolepé akční finále posledního Pottera považuju za zpackané, protože:
Zatímco v knize (a nakonec i po logice věci) je finále prezentováno a především vyprávěno jako kontinuální sekvence, která se na principu příčiny a důsledku vyvíjí, graduje a vrcholí, film v tomto směru selhává...
Samozřejmě, máme určitý dějový oblouk (tedy snažení hlavních postav) na pozadí ohromné bitvy, v níž se zapojují kvanta postav vedlejších, které se přesouvají, umírají apod., nicméně zároveň je třeba brát v potaz, že filmový jazyk se od knižního liší a nelze brát obraz pouze jako doslovnou ilustraci dění popsaného v knize, neboť obraz sám je vyprávěcím elementem.
Finále posledního Pottera se namísto soustavné gradace degraduje na sled epizodek, které mají někdy dvě minuty, jindy několik málo vteřin. A pak skončí a začíná se jiná epizodka. Namísto ucelené stavby konfliktu, který je skrze epizody odvíjen, gradován a pointován (a tedy vizuálně je znázornitelný na křivce, která víceméně konstantně, s jistými opodstatnitelnými intermezzy, stoupá směrem vzhůru) se poslední minimálně půlhodina osmého Pottera omezuje na jednotlivé epizodky, které začnou, skončí a následující scéna je jakoby vytržená z kontextu a její vývoj je stejný, tedy opět začne a skončí a další epizodu čeká úplně stejný osud. Tedy opět při znázornění skrze křivku, namísto aby byla gradace stupňovaná, začíná stále dokolečka na novo. A opět. A opět. Křivka tak nikdy nepřekročí hranici definovanou úvodní scénou se zapečetěním Bradavic, protože každá jedna epizodka nikdy nevykročí z jejího stínu.
Přitom některé jednotlivé epizodky jsou samy o sobě super. Zmíněná obrana Bradavic, souboj s Naginim, nebo Pastorkova exhibice ve věži (která trvá sama o sobě něco okolo 20 vteřin a je sama o sobě super, ale nenavazuje na scénu, která tomu bezprostředně předchází a totéž platí o scéně, která bezprostředně následuje). Současně s tím Yates zabíjí klíčové momenty, tedy vložení se pavouků a trolů, smrt jednoho z dvojčat (díky čemuž nemůže na plno fungovat souboj Molly a Beatrix) a totéž platí o Lupinovi s Tonksovou...
Stačí se podívat na finále libovolného LOTRa, který operuje, tu ve větší, tu v menší míře s tímtéž.
Yates je úchvatný, pokud jde o psychologii nebo atmosféru. Pětka je, pokud jde o depresi, ale i o retrospektivy úchvatná, ne-li revoluční. Šestka je v podstatě teen drama a jako takové je precizní, protože Yates se nebojí hrát si s postavama a nebojí se ždímat je na dřeň. Sekvence s "opilým Harrym" je skvostně napsaná a zrežírovaná a ještě líp zahraná (Radcliff je Broadbentovi důstojným protihráčem), nasupená Hermiona je křehká a děsivá zároveň a ta jedna scéna o ní řekne víc, než první tři filmy dohromady. První díl Relikvií smrti je charakterově nezávislák a těžký experiment a funguje (kupodivu i ta akce), ale obecně akci Yates prostě nedává, sorry :))j
Sirius
255123
Velkolepé akční finále posledního Pottera považuju za zpackané, protože:
Zatímco v knize (a nakonec i po logice věci) je finále prezentováno a především vyprávěno jako kontinuální sekvence, která se na principu příčiny a důsledku vyvíjí, graduje a vrcholí, film v tomto směru selhává...
Samozřejmě, máme určitý dějový oblouk (tedy snažení hlavních postav) na pozadí ohromné bitvy, v níž se zapojují kvanta postav vedlejších, které se přesouvají, umírají apod., nicméně zároveň je třeba brát v potaz, že filmový jazyk se od knižního liší a nelze brát obraz pouze jako doslovnou ilustraci dění popsaného v knize, neboť obraz sám je vyprávěcím elementem.
Finále posledního Pottera se namísto soustavné gradace degraduje na sled epizodek, které mají někdy dvě minuty, jindy několik málo vteřin. A pak skončí a začíná se jiná epizodka. Namísto ucelené stavby konfliktu, který je skrze epizody odvíjen, gradován a pointován (a tedy vizuálně je znázornitelný na křivce, která víceméně konstantně, s jistými opodstatnitelnými intermezzy, stoupá směrem vzhůru) se poslední minimálně půlhodina osmého Pottera omezuje na jednotlivé epizodky, které začnou, skončí a následující scéna je jakoby vytržená z kontextu a její vývoj je stejný, tedy opět začne a skončí a další epizodu čeká úplně stejný osud. Tedy opět při znázornění skrze křivku, namísto aby byla gradace stupňovaná, začíná stále dokolečka na novo. A opět. A opět. Křivka tak nikdy nepřekročí hranici definovanou úvodní scénou se zapečetěním Bradavic, protože každá jedna epizodka nikdy nevykročí z jejího stínu.
Přitom některé jednotlivé epizodky jsou samy o sobě super. Zmíněná obrana Bradavic, souboj s Naginim, nebo Pastorkova exhibice ve věži (která trvá sama o sobě něco okolo 20 vteřin a je sama o sobě super, ale nenavazuje na scénu, která tomu bezprostředně předchází a totéž platí o scéně, která bezprostředně následuje). Současně s tím Yates zabíjí klíčové momenty, tedy vložení se pavouků a trolů, smrt jednoho z dvojčat (díky čemuž nemůže na plno fungovat souboj Molly a Beatrix) a totéž platí o Lupinovi s Tonksovou...
Stačí se podívat na finále libovolného LOTRa, který operuje, tu ve větší, tu v menší míře s tímtéž.
Yates je úchvatný, pokud jde o psychologii nebo atmosféru. Pětka je, pokud jde o depresi, ale i o retrospektivy úchvatná, ne-li revoluční. Šestka je v podstatě teen drama a jako takové je precizní, protože Yates se nebojí hrát si s postavama a nebojí se ždímat je na dřeň. Sekvence s "opilým Harrym" je skvostně napsaná a zrežírovaná a ještě líp zahraná (Radcliff je Broadbentovi důstojným protihráčem), nasupená Hermiona je křehká a děsivá zároveň a ta jedna scéna o ní řekne víc, než první tři filmy dohromady. První díl Relikvií smrti je charakterově nezávislák a těžký experiment a funguje (kupodivu i ta akce), ale obecně akci Yates prostě nedává, sorry :))j
Sirius
reagovat
|