Blíží se konec roku 2024 a… no… nebyla to moc velká sláva. Na nezávislém poli se sice urodilo několik parádních filmů, jinak ale nemám pocit, že bych se k letošním novinkám chtěl nějak zásadně vracet. Spotřební charakter hollywoodského mainstreamu zkrátka jede na plné obrátky, což mě přivedlo k letmému pohledu na to, co se posílalo do kin desítky let zpátky.

Nadílku roku 2004 hned v lednu probral Ted a rok 1994 je provařený až běda (Vykoupení z věznice Shawshank, Forrest Gump, Pulp Fiction, Leon, Lví král…), možná vás ale překvapí, jak moc nabitý byl rok 1984. Jasně, každý si vzpomene na pár absolutních klasik, jež mají čerstvě na krku 40 let. Co kdybych vám však řekl, že tehdy vzniklo několik desítek filmů, které se určitě vyplatí znát?

Nejspíš by z nich šla udělat standardní velkolepá topka, to by ale byla trochu nuda, takže jsem se vzpomínání na rok 1984 rozhodl pojmout jinak. Nejdřív si dáme klasickou top desítku, u níž si budete říkat jen „i tohle jsem viděl alespoň pětkrát“, potom dojde na osobní tipy členů redakce a nakonec přihodím ještě nostalgické vzpomínání na rok 1984 od Croma. Pojďme na to!

10) Honba za diamantem

Každý slavný režisér má film, který ho takzvaně „dostal na mapu“, a v případě Roberta Zemeckise to byla Honba za diamantem. Dobrodružná komedie s Michaelem Douglasem a Kathleen Turner udělala z obou jmenovaných osmdesátkové hvězdy, jež dekádu zakončily nekompromisní Válkou Roseových. Ještě před drsným rozvodem si ale tihle dva dali romantický výlet po Columbii, při němž úspěšně zužitkovali všechno, co Spielberg oživil v Indiana Jonesovi. Ano, byla to tak trochu vykrádačka – ale naprosto famózní a po zásluze úspěšná!

9) Krotitelé duchů

Star Wars jako první dokázaly, že se dají vydělat ohromné peníze na merchandisingu, a sedm let po jejich premiéře to potvrdili Krotitelé duchů. Lehce strašidelná komedie se stala globálním fenoménem a její logo se úspěšně prodává na tričkách i dnes, kdy samotná filmová série opět skomírá. Její nakopnutí ale bylo studnicí památných momentů a brilantních hlášek, které se asi nikdy nepřestanou citovat. Bill Murray, Dan Aykroyd a spol. tehdy zkrátka byli ve špičkové formě a Ivan Reitman trefil správný poměr mezi duchařinou a rozpustilou taškařicí, která celý svět naučila, že se má na otázku „Jsi bůh?“ odpovídat zásadně „Ano“.

8) Nekonečný příběh

Moc milá fantasy, která nám dala… několik generací dětí s doživotním traumatem! Nevím, jestli Nekonečný příběh pořád vyrábí další a další noční můry (spíš ne, protože není na Netlixu?), já si ale moc dobře pamatuju, jak jsem u scény s Artaxem nevěřil vlastním očím. Wolfgangu Petersonovi asi někdo zapomněl říct, že se filmovým zvířatům nesmí ubližovat, a výsledkem byla nadčasová pohádková epopej s bahenní odbočkou, kterou miliony lidí nikdy nedostanou z hlavy. Zkuste ale na chvíli zavřít oči a představit si Falca, Morlu nebo Kamenožrouta – nádherné výtvory z odvážného příběhu, jehož nepopiratelné kouzlo nikdy nevyprchá.

7) Rozpuštěný a vypuštěný

České komedie z 80. let by z fleku mohly dostat vlastní topku a klasika Rozpuštěný a vypuštěný by v ní rozhodně nechyběla. Detektivní anabáze inspektora Trachty, v níž se podezřele často objevují KACHNY, je totiž scenáristicky vypilovaným unikátem, který imf a Hlad nedávno po právu blahořečili ve speciálu. Takovou kanonádu originálních scén a legendárních hlášek zkrátka jen tak někde nenajdete. A i když v adaptaci Vraždy v salónním coupé chybí samotný Jára Cimrman, jen málokdo by z ní vyháněl Jiřího Zahajského v životní roli, že ano…

6) Zbytečná krutost

Pokud chcete, můžete se teď se mnou vrátit do roku 2007 – do doby, kdy na MovieZone psala žena! Říkalo se jí Witch (ehm, ten nick si dala sama) a napsala mimo jiné V.I.M.ko coenovské prvotiny Zbytečná krutost, v němž vysvětluje, že se tenhle drsný debut bude líbit spíš milovníkům Farga než milovníkům Big Lebowskiho. Inu, rád bych o 17 let později tohle pozorování potvrdil a dodal, že se opravdu jedná o zlý a pořádně drsný noirový debut. Joel a Ethan v něm poprvé odhalili své napínavé a mrazivé triky a Hollywood je po právu přivítal s otevřenou náručí.

5) S čerty nejsou žerty

Ano, druhý český zástupce v naší „světové“ topce! Rok 1984 byl holt silný i na domácí půdě (a to je lehce nejasné, kam by měl patřit Amadeus), přičemž bych se S čerty nejsou žerty nebál označit za jednu z nejlepších českých pohádek vůbec. Podle ČSFD jde mimochodem o třetí nejlepších film z naší kotliny (za Vyšším principem a Pelíšky a těsně před Marečkem), tak tu snad nemusím vypisovat, že co slovo, to perla, co scéna, to památná herecká kreace, a co záběr, to pekelná nádhera.

4) Indiana Jones a Chrám zkázy

Nedávno jsem se s Lukášem Grygarem (ahoj!) viděl v Aeru na projekci jonesovské trilogie a nadšeně mu tam líčil, proč mám druhý díl nejradši. Jasně, jednička a trojka jsou špičkové dobrodružné jízdy jako z té nejposvěcenější filmařské učebnice. Chrám zkázy ale jednoduše nejde s ničím srovnat! Divočejší, odvázanější a zároveň temnější blockbuster v 80. letech nevzniknul a pořád žasnu nad tím, co všechno do něj Spielberg propašoval. Kde jinde najdete trhání srdcí po boku adrenalinové honičky v důlních vozících? Dodnes se nikdo ani vzdáleně nepodíval tímhle směrem a všichni víme, jaká to je zatracená škoda.

3) Terminátor

Odjakživa mě baví historka, jak měl kamioňák James Cameron definitivně zajištěný poklidný život v domě s bílým plotem. Během nudného vysedávání na terase si však řekl, že chce dobýt svět filmu, a taky tak učinil. Prvním krůčkem k Titanicu a dvoumiliardovým Avatarům přitom byl Terminátor, laciná sci-fi, v níž ostříhaný Barbar Conan naháněl nebohou servírku po nočním Los Angeles. V rukou většiny režisérů by z toho byla skoro céčková sci-fi blbina. Cameron si ale na téhle drsné žánrovce postavil kariéru hitmakera, který odhaduje trendy dokonaleji než kdokoliv jiný. A co víc – ten film je prostě sám o sobě pořád vynikající.

2) Amadeus

To takhle Miloš Forman jednou sednul do taxíku a zjistil, že jede na divadelní hru o Mozartovi. Málem se z toho osypal, jelikož líný žánr biografie upřímně nenáviděl, nakonec ale byl ze hry tak nadšený, že z jejího autora vymámil scénář k filmu a natočil osmioscarový kinematografický milník. Kéž by každý z nás uměl z nepříjemné situace vytěžit něco tak dokonalého jako je Amadeus, biografie všech biografií a jeden z nejzásadnějších českých zářezů v dějinách Hollywoodu. Forman ale byl jen jeden a nikdo jiný nedokázal smíchat fakta s fiktivním vyprávěním tak precizně, že i historici hodili realitu za hlavu a jen fascinovaně hleděli na mistra při práci.

1) Tenkrát v Americe

Někteří členové redakce bojovali za to, aby byl na první místě Amadeus, ale toho já s Civalem nemáme v topce. Takže pardon. Bezvýznamnou zlatou medaili roku 1984 bere Tenkrát v Americe, kolosální opus magnum, v němž Sergio Leone zmapoval život newyorských mafiánů ještě o úroveň lépe než Scorsese. Z hlediska hereckých výkonů, výpravy, střihové skladby nebo udržení napětí napříč mnoha hodinami se tohle velkolepé drama nedá prakticky s ničím srovnávat. Pokud byste si tedy z téhle topky měli odnést jedinou „message“, je to podívat se na Tenkrát v Americe. Ať už poprvé nebo znovu, hlavně ale v co nejlepší kvalitě a v co nejdelší verzi.

Osobní tipy redaktorů MovieZone:

imf – Policejní akademie

Kdo z mých vrstevníků by na tuhle trachtaci zapomněl? Vyhrála to především proto, že policajty nestavěla na piedestal, ale naopak podvratně a humorem divákům předávala, co to znamená pomáhat a chránit. Civilové nastupující do výcviku tu jsou skutečně pestrou směskou a režisér Hugh Wilson tu měl vyloženě štěstí na casting a scénář. V podstatě natočil celovečerní sitcom a nepotřeboval k tomu ani moc přirozené šikovnosti (jakkoliv později v kariéře ještě zvládnul např. Hlídat Tess nebo Klub odložených žen). Drzý Mahoney, namotivovaný Tackleberry, chodící hora Hightower, mistr imitací Jones nebo upištěná Hooksová. Už vidím, jak se vám do tváře vrací barva i úsměv. Ano, to jsou ty vzpomínky. Kdo nezažil sérii Policejních akademií na začátku devadesátek, kdy k nám do půjčoven vtrhlo hned několik dílů (co si budeme povídat, solidní jsou jen první tři), ten pravděpodobně na tenhle tip bude koukat s podezření a banální humor s popleteným Lassardem, Modrou ústřicí, nebo dobýváním sexy Kim Cattrall a obdařené Leslie Easterbrook mu bude připadat přinejlepším pubertální.

Přesně takhle nevinné a banální ovšem osmdesátkové komedie byly. S dobrým timingem a přednesem jim prošla spousta průměrných fórů, ale stačilo ty kadety postavit na scénu, zahrát snad až příliš epickou hudební znělku, a ono to do sebe celé zapadlo. Není divu, že podobných akademií se pak vyrojilo ještě mnoho (třeba Lyžařská z roku 1990), a nakonec jsme to zkusili i po našem v Byl jednou jeden polda v roce 1995, ale originál je jenom jeden.

Mr. Hlad – Hraje skupina Spinal Tap

Rob Reiner je klasik díky filmům jako Misery nechce zemřít, Stůj při mně nebo Princezna nevěsta, jeho dost možná nejslavnější film ale v Česku zase až tak moc lidí nezná. A ani kapelu Spinal Tap. Reinerův režijní a scenáristický debut je přitom nápady narvaná mockumentary, která v osmdesátých letech pobláznila celý svět a příběh fiktivní britské metalové kapely, která se pokouší o comebackové turné, zblbnul nejednoho fanouška. I takový Ozzy Osbourne si s nimi chtěl zahrát, než mu vysvětlili, že jde o fór. A sakra dobrý.

Hraje kapela Spinal Tap totiž skvěle balancuje mezi opravdově působícím dokumentem a bizarní komedií. Bubeníci tu umírají za podivných okolností, neshody mezi muzikanty připomínají to, co zažívali The Beatles s příchodem Yoko Ono, a koncertní vystoupení s liliputy a mini Stonehenge jsou však natolik absurdní, že člověku musí dojít, že si z něj tvůrci dělají srandu. Zároveň je tu ale i hodně fajn metalová muzika a Spinal Tap dodnes hrají po festivalech, kde jim fandové tleskají stejně jako opravdovým rockovým bohům. Inteligentní komedie, která funguje jak ve „lživé“ formě, tak i jako úsměvně hudební žánrovka. A kult, který se velmi brzy dočká druhého dílu. Těžko říct, jak a jestli vůbec bude v éře internetu a s notně zestárlými herci/muzikanty fungovat, ale v žánru mockumentary komedií je první film i po čtyřiceti letech pořád naprostou špičkou.

KarelR – Vražedná pole

Nestává se často, že mnou nějaký film naprosto otřese, ale nikdy nezapomenu, jak jsem se oklepával z Vražedných polí. Roland Joffé v nich zachycuje skutečné události z roku 1973, kdy začali Rudí Khmerové ovládat Kambodžu a svět se slzami v očích sledoval, jaké hrůzy se tam dějí obyčejným lidem. Skoro až dokumentární zachycení příběhu, v němž se Sam Waterston a John Malkovich snaží pomoci alespoň jednomu člověku, než se všechno zvrhne do totálního hororu, jen prohlubuje čiré zoufalství, jež ve mě probudila pouze hrstka filmů v čele se Schindlerovým seznamem. Opravdu si tedy Vražedná pole nedávejte jako oddechovku na sobotní večer. Počkejte si na správnou náladu (upřímně moc nevím, jak má vypadat) a nechte se pohltit syrovým dramatem, po němž si na chvíli přestanete stěžovat prakticky na všechno, co vás v životě trápí.

Rimsy – Paříž, Texas

Nedávno jsem se, ehm, vypsal ve V.I.M.ku, přesto si tahle lehce pozapomenutá klasika Wima Wenderse zaslouží ještě jednou vyzdvihnout – snadno se totiž může stát, že ji v záplavě jiných, opulentnějších titulů přehlédnete. Právě to se totiž stalo i mně, a tak ačkoli jsem se na ni dlouho chystal, nakonec musela ona přijít ke mně – a to v podobě letošní projekce ve Velkém sálu karlovarského Thermalu. Navzdory nelítostnému rannímu slotu si mezeru ve vzdělání přišla doplnit spousta odvážlivců a během hypnotických dvou a půl hodin by bylo slyšet i spadnutí špendlíku. Katarzní telefonická vyznání v poslední třetině pak představovala jeden z nejsilnějších zážitků nejen letošního festivalu, čímž se jasně potvrdilo, že ani s odstupem čtyř dekád neztratilo Wendersovo melancholické bloumání po životních selháních nic ze své podmanivosti a působivosti.

TedGeorge – Naušika z Větrného údolí

Mijazaki je génius, jehož fantazie nezná mezí. Dnes už to ví myslím skoro každý, ale v roce 1984 byla Naušika jako blesk z čistého nebe. Ve filmu asi nejsilněji rezonuje environmentální téma. Mijazaki představuje krutou (ale jak se postupně ukazuje spravedlivou) matku přírodu, která převzala otěže od pletichařících lidí. Nadějí pro budoucnost je mladá a nezkažená generace. Tu reprezentuje především odvážná Naušika, která křižuje vše požírající a sporami zamořenou Pustinu.

Princezna se snaží pro své blízké ve Větrném údolí zajistit budoucnost a zároveň pochopit, proč se příroda najednou rozhodla zničit celý svět. Objevuje se fascinace mocnými létajícími stroji, vše podbarvuje výjimečná hudba skladatele Joe Hisaishiho, a kdyby někomu nedošlo, proč je místy krutý film zároveň krásný, stačí se zadívat na neuvěřitelnou animaci. Japonská anime lahůdka, která předznamenala, co za pecky nám jednou bude (tenkrát ještě neexistující) studio Ghibli servírovat.

dO_od – Jak básníci přicházejí o iluze

Druhý díl básnické hexalogie (mimochodem, že těch dílů je šest, a nikoliv čtyři, tedy solidní trilogie a jeden nešťastný pokus o navázání na ni, jsem zjistil až dnes) bychom asi bez větších námitek mohli označit za ten nejpovedenější. Režisér Dušan Klein tady pracoval s ještě stále ne zcela vytěženým tématem dospívání z unikátního pohledu (bez)nadějného studenta medicíny, který by ale možná raději studoval exkluzivně ženská srdce. A je to zábavné, vtipné, prožité a jak už je pro sérii typické, taky často velmi hořkosladké.

Nová skvadra postav v čele s Mirečkem, Vendulkou utěšitelkou a taky skoro až snovou Jeskyňkou se velice rychle zapsala do historie a spousta hlášek z tohoto dílu se stala nesmrtelnými. Podnětné repliky často filozofující nad významem života jako takového jsou vlastně možná jediná věc, která Básníkům fungovala za každých okolností, konkrétně zde však byla dost možná dovedena k dokonalosti. Taky kvůli tomu právem patří do výkladní skříně tuzemské osmdesátkové tvorby. O to větší škoda, že byl později odkaz těchto filmů lehce pošlapán tím, že si tvůrci nedokázali říct dost.

Jokolo – 1984

Kdy jindy mohla vyjít adaptace Orwellovy naprosté klasiky než právě v onom symbolickém roce 1984? Režisér Michael Radford s tímto filmem dělal, co mohl. Naprosto si vědom výjimečnosti a nadčasovosti původního díla se vzdal jakýchkoliv ambicí příběh upravovat a věrně do filmového obrazu vkládá to, co Orwell brilantně vetkal do řádků svého antiutopického manifestu. John Hurt jako Winston Smith se svými strhanými rysy výborně demonstruje rozpadající se svět i svobody v něm, Richard Burton pak ve své poslední roli ukázal, jak moc dovedl být ďábelský.

Pod kůži se pak zarývá i hutný vizuál snímku, kdy je všechno šedé, mrtvé a otupělé. Divákovi nezbývá než se postupně hluboko bořit do beznaděje světa, v němž je láska k jiným i sobě samotnému zakázána. Údernosti předlohy se dosáhnout nepodařilo, ale nelehký úkol zadaptovat absolutní literární kult se těžko mohl povést lépe.

krauset – La Femme publique

Jeden titul ční ve filmografii polského režiséra Andrzeje Żuławského nad ostatními, a to je samozřejmě Posedlost z roku 1981 se Samem Neillem a Isabelle Adjani, jejíž výkon zvěčnila scéna záchvatu šílenství v metru. Żuławski však natočil pozoruhodných filmů několik, a jedním z nich je La Femme publique.

Snímek patří do subžánru filmů o natáčení a vypráví vznik jiného filmu, konkrétně adaptaci Dostojevského Běsů. A s Dostojevského románem sdílí všudypřítomnou atmosféru zanícenosti a chaosu, a rovněž plány na politicky motivovanou vraždu. Proud diskontinuálních epizod pak posouvá celou realitu snímku do vyšinutosti.

Valérie Kaprisky v hlavní roli se pod tlakem režiséra, českého imigranta v Paříži, noří hlouběji a hlouběji do své postavy, až ztratí schopnost rozlišit realitu od fikce, a navazuje též vztah s Lambertem Wilsonem (alias Merovingianem z Matrix Reloaded a Revolutions). La Femme publique je znepokojivé, dezorientující drama o svůdnosti filmové identity, pohyblivého obrazu a falešné reality.

Crom – Příběh Tarzana, pána opic

Ještě před tím, než přišel Disney se svým animovaným hitem, získalo práva na filmovou adaptaci klasického románu Edgara Rice Burroughse studio Warner Bros. A rozhodlo se ji natočit jako seriózní, dobrodružný film se společenským přesahem. Psal se rok 1984 a filmový svět získal v Příběhu Tarzana, pána opic jeden z nezapomenutelných snímků 80. let. Dnes sice může tenhle dobový výpravný počin působit podobně archaicky jako první Planeta opic (1968), nicméně jeho nestárnoucí hodnota leží úplně někde jinde než v použitých maskách a kostýmech.

Ačkoli nám počítačové efekty umožňují vykouzlit opice mnohem snadněji a realističtěji než prostřednictvím masek a praktických efektů, Tarzan z roku 1984 nabídl především silný příběh a skvělé herecké výkony začínajícího Christophera Lamberta a zcela neznámé Andie MacDowell. Režisér Hugh Hudson chtěl jejich příběh pojmout jako lovestory dvou čistých a nevinných duší, které osud postavil navzájem do cesty, ačkoli jim nikdy nebylo souzeno být spolu. A odvedl skvělou práci, díky níž film funguje dodnes.

Shushika – Policajt z Beverly Hills

Zavřete oči, řekněte Policajt v Beverly Hills, a vybaví se vám otlemený Eddie Murphy, který se pokouší vykecat ze svízelné situace co nejkulometnější kadencí slov. Pro diváky neskutečná zábava, pro producenta Dona Simpsona po sedmi letech vývoje obrovská satisfakce a pro studio Paramount nejvýdělečnější hit roku 1984.

Akční kriminálka režiséra Martina Bresta správně vybalancovala ústřední trio postav, akci, humor, módní trendy, kalifornské lokace a v neposlední řadě se trefila do situace, kdy black’n’proud začalo být přirozeně mainstreamově cool. Všechno se tu zkrátka poskládalo do tak ideálního tvaru, že se jej v následujících čtyřech desetiletích a třech pokračováních nepodařilo posunout na vyšší úroveň ani docela obyčejně zopakovat.

Jako bonus si mimochodem můžete dát "stínovou" verzi v podobě Stallonova thrilleru Kobra. Sly tam totiž uplacíroval většinu nápadů ze své vážně pojaté, studiem naštěstí odmítnuté verze Policajtova scénáře.

k0C0UR – Přísně tajné!

Osmdesátky a devadesátky minulého století byly učiněným rájem pro žánr ztřeštěných parodií a prakticky za celou tuhle zlatou éru vděčíme pouze bratrům Zuckerovým a jejich kamarádovi, Jimu Abrahamsovi. Ti svůj tvůrčí vztah vybudovali na podobném smyslu pro humor, a navíc se jim vždycky podařilo najít lidi, kteří jim dali dost peněz na to, aby své groteskní vize hodili na plátno. Než se etablovali jako věční géniové v žánru a postavili skrze Žhavé výstřely a Bláznivé střely oba pány Charlieho Sheena a Leslieho Nielsena na – ve své době absolutní – komediální piedestal, dali šanci debutujícímu Valu Kilmerovi. Ano, Přísně tajné je Kilmerova úplně první filmová role! První důvod, proč si doplnit vzdělání.

V praštěném příběhu, který si bere na paškál odbojové válečné filmy ze 2. světové války, studenou válku, ale i klasické špionážní filmy, najdete většinu trademarků tria ZAZ, na které jste zvyklí. Nechybí samozřejmě citace konkrétních scén z velkých filmů nebo zesměšňování žánrových klišé, přičemž je vše poslepováno do scénáře tak jednoduchého, aby na něj šlo navěsit co nejvíc nesouvisejících vtipů. Humor je přehrocený ve všech směrech a staví hlavně na doslovnosti, dvojsmyslech nebo předimenzovanosti či nefunkčnosti natáčecích propriet. Nikdy to nebyl humor nějak hluboký či sofistikovaný, ale kadence a provedení u ZAZů vždycky vítězila a nejinak je tomu i tady. Jak vidno, pánové se pořád trochu řemeslně hledají (jedná se o jejich teprve druhý film), ale vizi mají jasnou a bavit dokážou královsky. Z Přísně tajné už si zub času ukousl větší sousto a působí naivněji než ostatní devadesátkové majstrštyky ze stejné stáje, ale deštivou neděli dokáže zpříjemnit jako máloco. Zvlášť když se tyhle filmy už dneska prostě netočí. Není lepší způsob, jak uctít včera zesnulého Jima Abrahamse, než zhlédnutím neprávem opomíjené osmdesátkové klasiky, k níž se s úctou ohlíží většina matadorů komediální branže.

Nevešlo se/nikdo nechtěl jako osobní tip: Cesta do Indie, Duna, Gremlins, Karate Kid, Noční můra v Elm Street, Prohnilí, Přirozený talent, Starman, Šestnáct svíček

Bonus: Crom vzpomíná na rok 1984 v československých kinech

Jako pamětník mohu s klidným srdcem tehdejšího socialistického mládežníka říct, že byl rok 1984 velmi podobný těm ostatním. Kino hrálo v zábavě lidí mnohem větší roli než v současnosti, kdy je nabídka přesycená obrovskou nadprodukcí a virálním balastem. Ústřední půjčovna filmů jakožto státní podnik zaměřený na nákup a distribuci filmů posílala do kin kromě tuzemských snímků rovněž zahraniční produkci, ovšem jednak s několikaletým zpožděním, a navíc ve velmi omezené míře. Berte v potaz, že za celou dobu normalizace (tj. v letech 1970 až 1989) bylo zakoupeno pouhých 230 zahraničních filmů, zatímco z těch československých měl premiéru průměrně jeden snímek za týden.

Z pochopitelných finančních důvodů byly americké i jiné zahraniční filmy pořizovány až s několikaletým odstupem, takže například největší hit roku 1984 – Policajt z Beverly Hills – se do našich kin dostal až v roce 1987. Počet kopií byl také velmi omezený, proto navzdory všeobecné oblibě nemohly zahraniční snímky v celkové návštěvnosti konkurovat těm tuzemským. V roce 1984 se tak nejnavštěvovanějším filmem stal první díl Troškovy hoštické trilogie Slunce, seno, jahody s více jak 3,3 miliony diváků.

Kromě premiérových filmů byl však běžný zvyk nasazovat do kin i starší snímky, které vždy nalákaly nějaké to obecenstvo. Nesmíte zapomínat, že v roce 1984 byla televizní zábava skutečně velmi omezená, existovaly pouze dvě televizní stanice (I. program a II. program), a ačkoli Československá televize pamatovala na všechny skupiny socialistických diváků, filmová nabídka nebyla nijak oslnivá. Kino se tak těšilo velké popularitě u mladých i starých diváků a jít po škole nebo po práci do biografu byl běžný standard. Po práci legraci. Pokud jste tedy měli štěstí a na vyhlédnuté představení přišlo dost diváků – tehdy rozhodně neplatilo, že kino hraje za každých okolností, tj. i kdyby přišel jenom jeden jediný divák. Pokud vás bylo míň jak pět, kino většinou nehrálo. Někdy stačilo koupit si víc lístků, ale občas ani tenhle fígl nestačil.

Na co z filmového roku 1984 nedáte dopustit vy? Pořádně se rozepište v diskuzi!