Vary jsou zahájeny, na kolonádě to vře a my poctivě obíháme co nejvíc projekcí, abychom si večer mohli nadšeně či naštvaně sdílet své dojmy a navzájem si doporučovat omílané snímky či skryté klenoty. A totéž chceme poskytovat i Vám, našim věrným čtenářům. Viggo již na programu nic nemá, proto jeho místo na piedestalu nejblyštivější hvězdy festivalu převzal režisér Steven Soderbergh, jenž v rámci kafkovské sekce předkládá dva filmy. Viděli jsme ale i progresivní český animák, tklivý dokument či pomalou meditativní sondu jako stvořenou pro Rimsyho. Opět je o čem psát. Ostatně - posuďte sami. 

Kupředu nikam

Mistr sveřepé pomalosti Tsai Ming-liang už podesáté navlékl svého dvorníhi herce Lee Kang-Shenga do rudého roucha buddhistického mnicha a nechal ho velmi, velmi pomalu procházet krajinou. Tentokrát se mnich praktikující meditaci chůzí toulá kolem amerického hlavního města a postupně se objeví v lesích, uměleckých galeriích, rušných ulicích i poblíž ikonického Washingtonova monumentu. Výsostně meditativní záběry mnicha se střídají s pohříchu rychlejším mladíkem, který sice s neuspěchaným doceňováním krás přírody či vařením polévky z pytlíku ve stylu mindfulness také koketuje, mnišského mistrovství však nedosahuje.

Téměř 80minut nenarativních a dramaticky velmi neuspokojivých záběrů samozřejmě není podívanou pro každého – ba dokonce by se dalo říct, že není podívanou téměř pro nikoho. Podobně jako u jiných děl z ranku slow cinema však jde především o to, co se odehrává v divákovi. Jak my sami vnímáme plynutí času? S jakou pozorností vykonáváme rutinní aktivity? Ovládáme své okolí, anebo spíše okolí ovládá nás?

Minimalistická forma nebrání Tsai Ming-liangovi v tom, aby pečlivě odlišoval kompozice záběrů mnicha a mladíka. A tak mnich se v jednotlivých prostředích spíše ztrácí, stává se jejich skoro nehybnou součástí, přitom ale až magneticky poutá pozornost všech okolo. Oproti tomu mladíka Tsai snímá ve větších detailech i v pohybu, přesto je jasné, která ze dvou hlavních postav skýtá hlubší vyrovnanost a souznění s prchavou podstatou bytí. (Rimsy)

Život k sežrání

Myši patří do nebe před lety ve Varech ukázaly, že Češi patří na poli animovaného a loutkového filmu stále ke světové špičce, která pokračuje v letité tradici. Na tento úspěch nyní navazuje Život k sežrání, což je animák, který musí vykouzlit úsměv na tváři i tomu největšímu cynikovi. Příběh o tlustém klukovi Benovi, jemuž dojde, že by se svým přežíráním a obezitou měl začít něco dělat, je velmi hravou a zábavnou žánrovkou, která skvěle naplňuje pravidla rodinné a teenagerské podívané a je takřka pro každého. Naplňují se zde všechny středoškolské propriety, každá postava je vizuálně něčím výrazná a stylizovaná (i když některé z nich jsou možná už přestylizované), písničky o jídle jsou zábavné, jednotlivé figurky jasně naplňují svou škatulku a pobaví také scény „jako ze života“ (návštěva u babičky, buzerující tělocvikář). 

Navíc to má celé tak neskutečně chytlavou a pozitivní energii, díky níž má divák takřka po celou stopáž úsměv od ucha k uchu. Ano, je to příběhově naprosto předvídatelné a nemá to myšlenkovou hloubku, jakou se mohl pochlubit myší animák. V rámci odpočinkové podívané se však jedná o titul, který může oslovit všechny generace a stát se divácky vděčným hitem. (Spooner)

Kneecap

Ve změti festivalových dramat, jež se vyžívají ve statických táhlých záběrech na všední situace, působí Kneecap jako zjevení. Synopse ambiciózně avizovala, že vítěz letošní divácké ceny na festivalu Sundance může v budoucnu získat podobně kultovní status, kterým se pyšní například Trainspotting. Velká slova, nicméně při sledování filmu je právě Trainspotting ten film, s nímž je snadné tuto laskominu srovnávat. Jde totiž o neskutečně energickou jízdu, která se vyžívá v dynamickém střihu, psychedelických hrátkách s kamerou a skvělém soundtracku. Ten stojí i na příběhu dle skutečné události, který sleduje dva mladé Iry, kteří se snaží oživit skomírající irštinu tím, že v ní rapují o fetu, štětkách a sexu. A jako z řetězu utržený DJ ukazující řiť se k nim připojí uťáplý středoškolský profesůrek.

Hlavní trio sympatických herců a rapperů, z nichž dva hrají sami sebe, má mezi sebou neskutečnou chemii, z čehož plyne několik těžce humorných situací. Příběh stmeluje mytický Michael Fassbender, ujeté koncerty střídají podnětné promluvy o svobodě a potřebě vymezovat se vůči establishmentu a když má divák pocit, že teď už to nemůže být zábavnější, do filmu vpluje Jessica Reynolds, jejíž erotické scény bezesporu způsobí radost akcionářů firem na papírové ubrousky. Kdybych zatím měl doporučit jediný film, který je ve Varech nutno vidět, je to tenhle. (Jokolo)

Grand Tour

Velmi imaginativní, velmi polarizující. To platilo už pro předchozí dílo portugalského festivalového mága Miguele Gomese Évonprs deníky a obdobně těžko stravitelným kusem je i novinka, oceněná v Cannes cenou za nejlepší režii. Ta trefně odráží suverénní tvůrčí pojetí, které rozhodně nejde publiku naproti. Příběh začíná v roce 1918 na území dnešního Myanmaru, toho času britské kolonie. Úředník Edward se dozví, že za ním z Londýna přijíždí jeho snoubenka, již dlouhé roky neviděl, a před závazkem se rozhodne uprchnout do rozličných lokací jihovýchodní Asie. Jeho odhodlaná snoubenka je mu ale stále v patách a druhá polovina snímku mapuje zase její cestu.

Gomes zde zkombinoval hrané pasáže, natočené na zrnitý černobílý 16mm formát, se záběry pořízenými během jeho rešeršní cesty po Asii. Nesourodost obrazových formátů podtrhuje i anachronická, leč výborně seskládaná hudba a zcizováky, jež do děje z minulého století leckdy přidávají prvky ze současnosti. Od obyčejného příběhového rámce Gomes navíc neustále odbíhá, záměrně neukazuje dramatické události a spíše představuje jakýsi podvratný bedekr zaměřený na složitost i unikavost asijské kultury a filosofie. Do takto specifického díla se těžko proniká, trpělivého diváka však dokáže odměnit. (Rimsy)

Ta druhá

Celovečerní dokumentární debut Marie-Magdaleny Kochové se zaměřuje na rodinu, která se stará o autistické dítě, ovšem ze zajímavého pohledu „druhého“ dítěte, které stojí kvůli náročnější péči o sourozence trochu v pozadí. 18letá Johana pak stojí před volbou, zda jít po maturitě dál studovat, což by znamenalo odjezd z rodného města, nebo zůstat doma a pomáhat rodičům, jelikož péče o sestru je čím dál komplikovanější. Jedná se sice o dokument, Kochová ovšem na diváka mluví takřka filmovým vypravěčským jazykem, což má své klady i zápory.

Mladé Johance a dilematu náctileté holky se dostaneme patřičně pod kůži a v některých situacích je sonda do její hlavy celkem podnětná. Zároveň mi ovšem forma a tempo dokumentu úplně nesedly, jelikož zvolený styl logicky vkrádá divákovi otázky, nakolik jde ve výsledku jen o umění hezkého střihu za účelem filmového příběhu, zda nebyla řada scén zinscenovaná a jestli není výsledek vůči některým osobám v dokumentu nefér a manipulativní. V problematice se navíc stále pluje spíše po povrchu, a i když není Ta druhá vyloženou nudou, i přes několik zajímavých momentů zásadnější dojem bohužel nezanechá. (Spooner)

Umírání

„Dobro není, přesto je ho potřeba.“ Matthias Glasner natočil monumentální, tříhodinovou fresku jedné současné rodiny, za níž si právem odvezl z Berlína cenu za scénář. Tedy, to ocenění si zaslouží především první polovina, která nekompromisně, přitom však bez přehnané patetičnost vykresluje stárnutí jedné manželské dvojice a jejich komplikovaný vztah se synem, ne úplně úspěšným dirigentem.

Z Toniho Erdmanna si Glasner vypůjčuje schopnost rozehrát bizarní, přitom však v realitě hluboce ukotvené situace, tíživost vztahů na sklonku života zase evokuje Hanekeho Lásku. Vrcholným momentem je zkouška orchestru zhruba po hodině stopáže, během níž se daří pomocí hudby a hereckých tváří předat neuvěřitelně mnoho. Ve druhé polovině se však přidává i linka odcizené dcery a ke konci se nejde zbavit dojmu, že vysokým ambicím ohledně různých forem umírání se přece jen nepodařilo dostát. (Rimsy)

Co ve Varech zaujalo vás?