Krásná věta jednoho mého kamaráda Ondry, nadšeného kinofila, se dnes objevila pod moc hezky vyzdrojovaným tématem od Jirky Pospíšila na MovieZone. Hollywoodské poměry se začínají měnit. Ozvěny malých i velkých vln v zákulisí běžný divák pocítí s několikaletým zpožděním, vy si o nich přečtete už dnes. Než se však vypravíme do kin na “jiné” blockbustery sezón 2026-2027, budou se nejdřív kinaři muset dožít roku 2025. Alespoň tak to většina z nich letos pojala. Comic Con byl plný úsměvů a nadějí, ale s koncem měsíce nastupuje neúprosná realita a placení účtů. A řada kinařů prostě nemá odkud brát. 

Chování zákazníků se změnilo. Ve velkém chodí primárně na eventové blockbustery a v jiných případech zůstávají doma. Rivalové předvedou, nebo spíše nepředvedou, jestli na hvězdičky sociálních sítí nalákáte mládež, která musí v pokladně kina za vstupné a popcorn vysázet dvacet, třicet dolarů na hlavu. Ale nemusíme čekat na výsledek celovečerního tenisového mače, protože spíše vlažné výsledky zimních a jarních hororů naznačují, že muchlovačku v kinech definitivně střídá Netflix & Chill. Kdo nemá vychytanou marketingovou kampaň útočící přímo na komoru cílovky, ten odchází s prázdnou. 

 

Kocovinu zažívají nejen samotná studia, která se na ni po loňských stávkách připravila a vyzdobila sloty nejrůznějšími re-releasy, ale především kinaři. Rekordně nízká návštěvnost a neochota kupovat předražené občerstvení staví jejich byznys vzhůru nohama. Někteří nabízejí permanentky, jenže aby se vám taková věc vyplatila, musíte do kina zajít třikrát, čtyřikrát měsíčně. A na takové zabíjení času nemá mládež - tonoucí v rozdrobeném mediálním rybníčku - dostatek času. A starší generace je ráda, když do multiplexu zajde třikrát, čtyřikrát ročně. Tahle pozdě tasená trumfová karta tedy řetězce nespasí. 

Naštěstí jsou k nim obchodní centra, jejich primární pronajímatelé prostorů, celkem shovívavá. Aby ne, když obrovské sály se stadionovým sezením, drahou ventilací a vysokými stropy není jak jinak využít. Vzpomínám na podobnou situaci v pražské Hostivaři, kdy Ster Century a později i Palace Cinemas žadonili o nižší nájem a spoléhali na to, že majitel OC Hostivař by stejně pro uvolněný prostor nenašel využití. Tahle sázka na slevu chvíli vycházela, ale nakonec se k náročné přestavbě u některých multiplexů sáhlo a z půlky kapacity se např. udělalo fitness centrum apod. Na Novodvorské, což je slavné místo, kde v Praze pro mizernou návštěvnost zavřeli multiplex v rekordním čase (jak rád jsem tam chodil, bydlel jsem jen pár set metrů odtamtud!), byste dnes původní prostory nepoznali - je tam místo nich Datart, dětská zóna a skromný food court. Tak či onak jde o důkaz, že černou díru na peníze někdo tou maltou dřív nebo později zalátá. 

Buďte jako můj kamarád Ondra a choďte občas do kina. Abyste jednou nemuseli jen vzpomínat, jaké to kdysi dávno bylo.

Na jaře 1964 byl Ford Mustang představen široké veřejnosti a začala tak šedesátiletá éra americké ikony. Když se dnes řekne americká kára, většina lidí si neomylně vybaví právě Ford Mustang. Jde o vůz, jehož první generace přišla na trh v ten správný čas. Lee Iacocca prosadil výrobu malého lehkého vozu v době, kdy se Ford soustředil na velké těžké (čti luxusní) vozy s velkými motory. Muscle cary se jim říkalo. Ford Mustang měl být jiný, kompaktnější, hbitější a hlavně dostupnější. Šlo o vůz, který si cenově mohli dovolit i ti, kdo ho svýma rukama vyráběli. Ford ho sice prezentoval jako pony car, kompaktní vůz pro sekretářky a manželky, ale Iacocca už od prvních náčrtků věděl, že mládež a pracující lid si Mustanga zamiluje.

Různé generace vozu si zahrály ve více než 3000 filmech a seriálech. Často v hlavní roli jako ve filmech 60 sekund, Diamanty jsou věčné, Need for Speed, Já, legenda nebo Závod s časem. Nejslavnější rolí tohoto ikonického vozu ovšem zůstává snímek Bullittův případ, kde ho osedlal v roce 1968 Steve McQueen. Svou filmovou premiéru si Ford Mustang odbyl ve francouzské komedii Četník ze Saint-Tropez a také v jedné z prvních bondovek (Goldfinger). V obou filmech ho řídily ženy, protože Ford svým bestsellerem cílil nejen na mladé rodiny obecně, ale především na ženy, které při bydlení na předměstí také potřebovaly své vlastní auto. Úspěchy vozu na závodních tratích, jeho výkonnější varianty posvěcené samotnou automobilkou v zájmu boje s konkurencí a další filmové role ovšem marketing novějších variant posunuly směrem k mužskému publiku.

 

Tím se vracím k Bullittovi, který byl svou symbolikou Mustangovi, jak ho vnímáme dnes, určitě nejbližší. Road movies alias filmy, v nichž je vůz nástrojem k objevování sama sebe na dlouhé cestě (roadtripu) za určitým či neurčitým cílem, zhmotňovaly zdánlivě nekonečnou svobodu amerického snu, možnost kdykoliv odjet kamkoliv a hledat tam své štěstí. Auto bylo nástrojem emancipace a demokratizace. Na stříbrném plátně navíc rychlé vozy představovaly v 60. a 70. letech definitivní odklon od westernů k příbuznému žánru moderní detektivky. Šerifskou hvězdu nahradil policejní odznak, kolt nahradily pistole a věrného oře automobil. Jedním z průkopníků této proměny nostalgických kovbojů v soudobé detektivy byl i detektiv Frank Bullitt ve snímku Bullittův případ, který je osamělým kovbojem vzdorujícím pravidlům a autoritám (pozdější televizní detektivové už téměř vždy operují v párech, aby v seriálovém narativu vynikla nesourodost jejich povah), ale vždy ví, že se může spolehnout na svůj rychlý sportovní vůz. I díky tomu je Bullittův případ jedním z milníků historie automobilů na stříbrném plátně.

Jestli tedy při pohledu na Ford Mustang cítíte takové to snadno identifikovatelné šimrání, zřejmě jste v dětství viděli hodně detektivek a měli hodně angličáků. Vítejte do klubu.

Podle průzkumů agentury Nielsen je aktuálně nejsledovanějším seriálem na amerických televizích nová procedurálka Tracker, která jako by vypadla z generátoru nakrmeného seriálovými projekty Stephena J. Cannella a Donalda P. Bellisaria (googlujte, vrátí se vám vzpomínky). Posuďte sami: Colter Shaw je profesionální stopař, tak trochu Bear Grylls, co přežije kdekoliv a umí vypátrat kohokoliv. Jezdí po USA s obytným přívěsem a hledá pohřešované osoby, za což vždy vyfasuje peněžitou odměnu. Má kamaráda hackera a kamarádku právničku, traumatické dětství, přirozené charisma, které podlamuje kolena policistkám ve všech okrscích, a každý týden řeší (a vyřeší) nový případ.

 

CBS si tenhle seriál objednala v bídě posledních měsíců (místo dříve obvyklých 70-80 pilotů se dnes objednává sotva tucet!), což není překvapivé, protože splňuje všechny požadavky kabelovkových bossů. Adaptaci knížky od plodného mistra žánrového braku Jefferyho Deavera věřila dokonce natolik, že Tracker odstartoval hned po letošním Super Bowlu. Těžko si představit lepší odrazový můstek, ale i dva měsíce po premiéře Tracker potvrzuje, že publikum 50+ chce vidět “bílého chlápka s pistolí, jak vyrábí spravedlnost”. Pokud si zrovna nepředplácí Prime, kde všichni tihle týpci bydlí, musí naladit CBS. A takových “neplatičů” je evidentně v USA týden co týden několik milionů.

Není to žádná velká matematika, jen útok na nejnižší pudy v duchu “dejte lidem to, co chtějí vidět”. Možná že skutečně uzrál čas na ten reboot Běžícího muže (místo Arnieho nastoupí Glen Powell, režírovat bude Edgar Wright), abychom se v kinech podívali do televizního zrcadla.

My služebně starší budeme mezitím vzpomínat na Odpadlíka s Lamasem…

Můj oblíbený datový producent Stephen Follows se opět zavřel do kanceláře a projížděl několik týdnů databáze, aby odpověděl na zásadní otázku. Je těch sequelů opravdu víc než kdy jindy? Vyšlo mu, že sequelů zdaleka není tolik, co na konci osmdesátek nebo desátých let tohoto století, ale… ještě než vyletíte z kůže… dnešní sequely si pro sebe hrabou podstatně více mediálního prostoru a v důsledku i peněz. Zatímco v devadesátkách se sequely podílely na amerických kinotržbách nějakými 12 %, v poslední dekádě je to mezi 40 a 50 %. 

 

Tato prudce rostoucí křivka hovoří za vše a něco mi říká, že lépe už bylo, takže pokud máte pocit, že se jakékoliv z velkých studií zpátky k předcovidovým ziskům bude chtít dohrabat jakkoliv jinak než skrz sequely, pak musíte v našem newsletteru číst trochu víc mezi řádky. Na druhou stranu se na sequelech lépe vydělává kinařům, protože mohou znovu odpromítat předchozí díly. A díky tomu kina přežijí. Jinými slovy, občas prostě musíte zatnout zuby a kromě masa s omáčkou sníst taky tu brokolici. Nebo vám hrozí, že další večeře už prostě na talíři nepřistane!

Godzilla x Kong: Nová říše si v Číně nepřekvapivě přišla už na 120 milionů. Aby ne, když jí Legendary hezky umetla cestičku. Přes 100 milionů se však přehoupnul i Miyazakiho Chlapec a volavka, což je na velký klobouk dolů i v kontextu toho, že anime celovečeráky mají obecně u čínského publika úspěch (i u nás uvedená Suzume tu utržila 114 milionů dolarů).

Korejský Bud Spencer, Don Lee, míří do domácích kin s další akční kriminálkou ze série The Roundup. Snímek s podtitulkem Punishment bude možná poslední v řadě, takže přichází i rekordní předprodeje (840 tisíc vstupenek), naznačující mamutí otvírák. Že by se konečně tahle legenda, v níž Don rozdává “razítka”, dostala i do českých kin? Naděje umírá poslední.

 

Participant Media definitivně končí. Produkční label miliardáře Jeffa Skolla dvě dekády sypal peníze do důležitých, ale nevýdělečných projektů jako Nepříjemná pravda, Fast Food Nation, Murderball, Nákaza, Dobrou noc a hodně štěstí, Spotlight, nebo Zelená kniha. 135 filmů, 73 oscarových nominací, 18 sošek, ale také stamiliony utracených dolarů, které se nikdy nevrátí. Skoll vždy vtipkoval, že přijde do Hollywoodu jako miliardář a odejde jako milionář. V jeho firmě pracovaly stovky lidí na pohodlných teplých místečkách. Všechno dobré však jednou končí. 

Dan Stevens září v kinech jako Gosling z výprodeje v Godzille i v Abigail. Kdo by to řekl do herce, který měl svou šanci před deseti lety v The Guest, pak to ještě zkusil v seriálové Legii a spíš zamával z povzdálí v netflixovské Eurovizi? Je zpátky a já mám radost, protože jsem mu vždycky fandil. Konec hlášení!