Těžko hledat jiného herce, který v Hollywoodu tolikrát uspěl a zároveň tolikrát padl na hubu. John Travolta je legenda, chvíli se pohyboval mezi největšími a nejlépe placenými hvězdami, o pár let později točil laciné voloviny, za jaké by se soudný umělec styděl. Jenže ty návraty, ty vždycky stály za to. A není podstatné, jestli byl zrovna disco legendou a sex symbolem díky Pomádě a Horečce sobotní noci, nečekanou komediální hvězdou kvůli sérii Kdopak to mluví, gangsterem u Tarantina nebo akční superstar u Johna Woo. 

Čas od času šlápl vedle a člověku ho bylo za Bojiště: Země: Sága roku 3000 skoro líto a Hollywood ani diváci nikdy netušili, jestli za rok nebo za dva nebude z hvězdy vysmívaný šašek, nebo naopak. Ale nic to nemění na faktu, že čerstvě sedmdesátiletý Travolta, který se před kamerou pohybuje už skoro půl století, zanechal ve filmovém světě obrovskou stopu. Tak si pojďme připomenout jeho nejlepší kousky. A o té hromadě špatných už mluvit nebudeme. 

10. Operace: Zlomený šíp, 1996, r. John Woo

John Woo se v Hollywoodu zabydlel díky Živému terči, ale po jeho natáčení nejspíš dostal chuť pracovat s někým, kdo zvládne před kamerou víc výrazů než Jean-Claude Van Damme. V akční jízdě, která je pořád devadesátkově fajn, ale přeci jen trošku pod Skálou nebo Con Air, se John Travolta rozhodne ukrást atomovku, kterou převáží ve svém letadle, a zabránit mu v tom má jeho parťák a donedávna kámoš Christian Slater.

Travolta údajně dostal možnost vybrat si, koho si zahraje, a zvolil si záporáka. A udělal dobře. Jeho Vic Deakins je nádherný maniak, který Travoltovi dává spoustu prostoru, aby se před kamerou vyřádil, což pak spolu s Wooem dotáhli k dokonalosti v Tváří v tvář. Zároveň byl však těsně po čtyřicítce ve skvělé fyzické formě, zvládal přestřelky i dost intenzivní bitky tělo na tělo a člověk někdy v půlce filmu zjistil, že vlastně fandí spíš jemu než nudnému Slaterovi. K tomu fajn hudba, velkolepé vlakové finále, spousta zpomalovaček a Wooových holubů… jasně, zestárlo to. Ovšem Travolta je tu pořád výtečný. (Mr. Hlad)

9. Píseň lásky samotářky, 2004, r. Shainee Gabel

Jí je dvacet a právě jí zemřela máma, jemu je fyziologicky tak přes dvě stě, chlastá jak duha a odmítá odejít z domu, který oba z poloviny zdědili. Polozapomenutý klenot americké indie scény přihrává Travoltovi do hereckého tandemu Scarlett Johansson a je to spolupráce vskutku famózní. Píseň lásky samotářky vypráví příběh o nepravděpodobných přátelstvích, nevyzpytatelných cestách osudu, alkoholických sebeklamech a předsevzetích, která jdou vždycky odložit na zítra, protože dneska se koná ještě jeden večírek.

I v roli věčného alkoholika s tváří mrtvoly převládá v Travoltově herecké poloze šarm, elegance a grácie. Bobby Long má sice jednou nohou nakročeno do pořádně hlubokého pekla, ve svých světlejších momentech je ale reklamou na tu dobrou stránku alkoholu, která z vás dělá výřečného světáka, tedy aspoň večer na těch pár hodin před ranní kocovinou, kdy se ze světáka stává otravný sr*č. Zápletku Písně zřejmě prokouknete i bez doktorátu, jak už to ale u podobných filmů bývá, i tady je cílem spíše cesta lemovaná brilantními hereckými výkony (ve vedlejší roli září skvělý Gabriel Macht!). Píseň lásky samotářky je poctivá feel-good konverzačka s lyrickými podtóny, která má naše požehnání a dozajista si své místo v kolekci Best of Travolta zaslouží. Jděte do ní! (k0c0ur)

8. Kdopak to mluví, 1989, r. Amy Heckerling

Kultovní rodinná komedie, která je boží hlavně v případě, že máte slabost pro odrzlé vnitřní hlasy (a ve trojce ještě pro pejsky). Jasně, co se nějakých filmařských kvalit týče, dílo režisérky Amy Heckerling z dnešního pohledu neobstojí, jenže čert to vem, když máte před kamerou Travoltu s Kirstie Alley v nejlepší formě, kteří mají vynikající chemii, scénář jim přihrává jednu vtipnou situaci za druhou a do toho je tu ten koncept mluvícího škvrněte.

Travolta měl navíc vždycky vlohy jak pro vážné role, tak komedii, a tady zvládá navíc hrát do určité míry ještě romantického hrdinu (a tak trochu floutka, který potřebuje dospět), čili všechny důležité ingredience pro nenáročný divácký zážitek se srdíčkem, který je sice do velké míry produktem doby, kdyby se ale něco podobného zkusilo dneska znova, byl bych u toho. A to vlastně platí pro jakýkoli comeback, který by Travoltu vrátil zpátky do áčkové ligy, kam podle mě stále patří. (do_od)

7. Horečka sobotní noci, 1977, r. John Badham

Existují filmy určující pro danou éru. A pozdní sedmdesátky, ty hořely v žáru sobotních nocí. Film o italském floutkovi Tonym Manerovi a jeho partě přátel, pro něž život začíná až v clubu po setmění, započala disko mánii, vynesla Johnu Travoltovi nominaci na Oscara a vydělala v přepočtu na dnešní peníz 1,3 miliardy dolarů. Diskokoule najednou odráží různé fasety sedmdesátkové společnosti, parket se stává jevištěm světa a tanec univerzálním jazykem. Club 2001 Odyssey znamená pro Tonyho celý jeho vesmír.

Scénář k tomuto coming-of-age příběhu sepsal Norman Wexler, který má na svědomí též Serpica, a opatřil film, v němž zaznívá rozjařená disko muzika, poměrně temnými tóny, které již možná pamětníci, pro něž Horečka sobotní noci znamená tanec a povyražení, pustili z hlavy. Hoši totiž neberou vždy „ne“ děvčat jako konečnou odpověď a jejich rodinné zázemí také není nejutěšenější. Tonyho otec si syna dokonce dovolí pohlavkovat těsně před odchodem do clubu, a to nehledě na důsledky, které to bude mít na jeho propracovaný účes. Výčet předností filmu by nebyl kompletní bez zmínky o soundtracku, v němž zazní několik hitů Bee Gees a který způsobil, že filmové a nahrávací společnosti začaly mnohem intenzivněji spolupracovat. Travoltovy kroky v červených botách na podpatku, kalhoty do zvonu, bílý oblek a rozhalenka se nesmazatelně zapsaly do paměti sedmdesátkových diváků, a nejen těch. (krauset)

6. Hairspray, 2007, r. Adam Shankman

Hairspray je úkaz. Už jen v tom, že Adam Shankman nikdy předtím a rozhodně nikdy potom nenatočil dobrý film, ale s remakem osmdesátkového filmového a především divadelního muzikálu Hairspray se trefil dokonale. Zavádí nás do žvýkačkově barevného světa šedesátých let, v němž na tehdejší dobu kamera nečekaně divoce poletuje a krásní lidé propukají v tanec a zpěv. Ozdobou fantastického castingu je nejen skvěle zpívající Nikki Blonski v hlavní roli, ale především její rodiče Christopher Walken a… John Travolta!

Ano, Travolta jako maminka Edna tu tančí a zpívá jako o život a není to vůbec jako kdybyste almaru po babičce shodili při stěhování ze schodů, protože Johnny má pořád rytmus v těle a Travolta křepčící kolem kuchyňského stolu jako máti Edna nechá diváka rozpomenout na staré dobré časy Pomády. Hairspray tehdy příjemně šokoval, a ačkoliv byl závěrem roku zastíněn třetím Muzikálem ze střední nebo Mamma Miou (byla to na muzikály plodná sezóna), z těch tří si rozhodně zaslouží nejvíc pochval a opakovaných zhlédnutí. Jestli vám tehdy protančil mezi prsty, je na čase si dát opáčko a ocenit Travoltovu kuráž, s níž si krade každou scénu pro sebe. Obsazení muže do role “mamky s koulema” má mimochodem tradici ve všech dřívějších nastudováních Hairspray, takže nešlo o progresivní gesto, ale castingové pomrknutí, jež se do myšlenky filmu dokonale hodí. (imf)

5. Carrie, 1976, r. Brian De Palma

V seznamu nejlepších rolí byste Travoltu v Carrie asi hledali níž než na pátém místě, ale vzhledem k tomu, že jdeme po nejlepších a nejdůležitějších filmech, patří tahle hororová klasika takhle vysoko. Film, který vznikl rok před jeho průlomovou Horečkou sobotní noci, se točí okolo dívky, kterou šikanují spolužáci a terorizuje šílená matka. A protože předlohu napsal Stephen King, není žádné překvapení, že se to všem během školního plesu ošklivě vymstí. Vůbec první filmová adaptace Kinga je dnes hororovou klasikou nejen díky síle předlohy, ale i režii Briana De Palmy a výtečnému výkonu Sissy Spacek.

Travolta tu neměl tolik prostoru, aby zazářil, ovšem to, co dostal, mu stačilo. Jeho Billy je prvotřídní středoskolský hajzl, jemuž dělá dobře, že může ubližovat spolužačce, a člověk mu přeje ošklivou smrt (dočká se jí). Travoltův okouzlující úsměv kombinovaný s šarmantní spratkovistostí z něj dělá krásně nesympatickou postavu. Asi nikdo na place a ze všeho nejméně on čekal, že za rok se jeho tvář stane synonymem pro celý jeden hudební žánr. (Mr. Hlad)

4. Pomáda, 1978, r. Randal Kleiser

Když jsme před třemi lety s kolegou Spoonerem dali dohromady TOP 10 těch nejlepších muzikálů, Pomádu jsme vynechali. Konkurence byla holt příliš silná a na nostalgickou a notně zidealizovanou verzi bezstarostných padesátek v USA nedošlo. Zpětně si říkám, že jsme kultovní muzikál s prostinkým příběhem mohli zmínit alespoň pod čarou, protože romance jednoho frajera a té nejslušnější holky s ofinkou nestárne (Olivia Newton-John se z esenciální role Sandy mimochodem nikdy pořádně nevymanila). ¨

Byť se člověk pousměje nad faktem, že láskou poblázněné teenagery hrají vesměs třicátníci, nakažlivě pozitivní nálada přebije vše a chytlavé songy v čele se Summer Nights si i díky nespočtu coververzí dodnes pobrukuje celý svět. A co Travolta? Ten se oháknul jako Elvis a po Horečce sobotní noci se v rychlém sledu znovu zapsal do srdcí (nejenom dospívajících) dívek jako dost možná největší sexsymbol konce sedmdesátých let. (TedGeorge)

3. Výstřel, 1981, r. Brian De Palma

Sice ne mainstreamový hit, přesto režisér Brian De Palma na vrcholu sil - a John Travolta v jednom z nejstylovějších thrillerů všech dob. Třívolťák tu nemusí kdovíjak ohledávat rejstřík výrazových prostředků, skoro polovinu filmu je v utlumeném módu: Jako zvukař, jenž se shodou náhod nachomýtne k vraždě a začně pátrat a kutat. Záhy se ocitá ve víru fascinujících událostí, které převádí zápletku i dílčí motivy Zvětšeniny (viz příbuzný název) do razantního thrillerového rámce - a těží zábavu nejen z ohledávání tajemných stop, ale i z přímočarého boje o život sebe i blonďatých blízkých.

Stylisticky precizní věc, která je formálně naprosto fantastická, patří k nezpochybnitelným vrcholům žánru krimithrilleru. A Travoltovi nabízí možnost vyniknout v cool příběhu se spoustou inspirativních témat i momentů. (Cival)

2. Tváří v tvář, 1997, r. John Woo

V tomto slavném akčním filmu s prvky sci-fi proti sobě stanuli John Travolta a Nicolas Cage, jehož jubileum jsme připomínali minulý měsíc. John Woo, režisér Operace: Zlomený šíp a druhé Mission Impossible, vypráví příběh agenta FBI Seana Archera (Travolta) posedlého dopadením teroristy Castora Troye (Cage), který zabil jeho syna. Strhující úvodní letecká sekvence, v níž Archer znemožní pomocí rafinovaných manévrů policejní helikoptéry Troyovi odstartovat, vyústí v teroristovo zatčení a bezvědomí. Jenže aby se Archer infiltroval do teroristické buňky a odvrátil hrozící výbuch bomby, podnikne riskantní transplantaci obličeje. Situace, v níž otec nosí tvář vraha svého syna, nabízí na běžné poměry akčních filmů značnou psychologizaci (čti: mindfuck). Podobnou proceduru ovšem podstoupí i probuzený Troy. Oba tak čelí své nemesis, a přece se dívají do tváře sami sobě.

Travolta si herecky viditelně užívá možnost napodobovat Cageův manýrismus, který je naopak nucen se mírně krotit. Jako prorocké se pak jeví zejména zobrazení věznice sloužící k detenci teroristů, která se, jak se sami biřici chlubí, nachází mimo radar Amnesty International a dalších lidskoprávních organizací, čímž film předpověděl následující dekádu amerického způsobu boje s terorismem. (krauset)

1. Pulp Fiction: Historky z podsvětí, 1994, r. Quentin Tarantino

Travolta v devadesátkách postupně uvadal. Hitů příliš nebylo, role se nehrnuly a sláva šedla. Jenže pak přišel Quentin Tarantino a poskytl herci vítanou příležitost všem znovu ukázat, proč byl na přelomu sedmdesátek a osmdesátek možná nejstylovější hvězdou Hollywoodu, protože věřil v jeho herecké umění. A byť slovutný režisér napsal původně part Vincenta Vegy pro Michaela Madsena, Travoltovi poskytl všechny jemu vlastní propriety pro to, aby znovu zazářil.

Neskutečně cool hrdina suše sypající hlášky, taneční parket pro oprášení umu, který Johnovi pomohl se prosadit, a situace nařachané příležitostmi vystřílet do světa svoje charisma v doprovodu dalších cool postav a famózního soundtracku. Travolta za tvrďácké grimasy skryl skvělý mix nonšalance a sexy divokosti, což mu zaslouženě vyneslo nominaci na Oskara. Hlavně jsme se ale dočkali jeho nejpamátnější role, kterou se navždy zacementoval mezi hollywoodské legendy. (Jokolo)

Televizní bonus:

American Crime Story – Lid vs. O. J. Simpson
Bavit se o nejlepších rolích Travolty a nezmínit tu seriálovou v American Crime Story, která přišla v roce 2016 celkem z ničeho nic, a najednou se o něm po letech mohlo zase začít mluvit v superlativech (protože jinak na filmy po roce 2000 už neměl tolik štěstí), by byla jednoduše škoda. V projektu Ryana Murphyho si Travolta zahrál OJova právníka Roberta Shapira, jehož zpodobnil s veškerou slizkostí, zákeřností, ale i prohnaností, která byla u soudu nakonec tím základním stavebním kamenem úspěšné obhajoby.

Navíc v seriálu obstál nikoli jako největší hvězda, ale přesně jako kdysi v období své největší slávy – po boku ostatních hvězd jako Davida Schwimmera, Cuby Gooding Jr. nebo Sarah Paulson. I kvůli němu mám tak často chuť si dát opáčko. (do_od)

A jaký Travoltův film máte nejraději vy?