Čaroděj ze země Oz (1939), r. Victor Fleming

A co by to bylo za žebříček, kdyby v něm nefigurovala jedna z největších klasik Hollywoodu, Čaroděj ze země Oz. Putování mladé Dorotky je možná dnes pro mnohé hlavně pestrobarevnou pohádkou, na níž už se čas v některých ohledech přeci jen trochu podepsal. I po letech má ovšem tak nepopsatelné kouzlo a jistou nadčasovost, jež se nedá jen tak zopakovat. A díky čemuž jsem třeba já před lety naplno pochopil sílu, a právě onu auru tehdejšího Hollywoodu. Oz by bylo ale samozřejmě minimálně poloviční, nebýt památných písniček, jež se dočkaly nespočtu předělávek, a hlavně hravé a rozjuchané choreografie, která má v sobě tu správnou porci pohádkovosti a dětské naivity. Právě tato filmová legenda pak do velké míry začala šlapat cestičku dalším muzikálům a jako by předpověděla nadcházející velké úspěchy tohoto žánru. A samozřejmě divákům i naplno představila jednu z jejích ikon, roztomilou Judy Garland. (Spooner)

Američan v Paříži (1951), r. Vincente Minnelli

Zpívání v dešti je nesmrtelnou hollywoodskou klasikou, která je dobře známá i v českých končinách. Moc lidí ale bohužel neví, že těsně před ní dorazil Američan v Paříži, v němž si Gene Kelly proklátil cestu k nehynoucí slávě. Muzikálová romance o malíři, jenž se zamiluje do francouzské krasotinky, končí sedmnáctiminutovou baletní sekvencí, již přiznaně vydrancoval Damien Chazelle v La La Landu. Nepochybně tak jde o zásadní dílo, a to jsme ještě nedošli k vyhraným šesti Oscarům, mezi nimiž nechybí sošky za nejlepší film a nejlepší původní scénář.

Američan v Paříži je tak asi nejdůležitějším filmem Vincenta Minnelliho, experta na zářivé barevné muzikály. Jeho spolupráce s Judy Garland (Setkáme se v St. Louis) nebo Fredem Astairem (Přidej se k nám) také patří do zlatého fondu. Spolupráce s Genem Kellym mu však seděly nejvíc a dovedly ho až k velké pařížské estrádě, v níž se naplno využívá hudba George Gershwina. Američan v Paříži tak není jen důležitý. Je i neskutečně zábavný, oslnivý a vůbec dechberoucí, tak mu snad místo v téhle topce nadělí pár nových diváků. (KarelR)

Zpívání v dešti (1952), r. Stanley Donen, Gene Kelly

Perfekcionista Gene Kelly nutil všechny na place dřít až do úmoru a vyplatilo se. Zpívání v dešti je muzikálová esence radosti, kterou pevně doufám viděli úplně všichni, a pokud se tak snad dodnes nestalo, tak jim vlastně závidím. Čeká je totiž neskutečný sled hudebních čísel, jež se nikdy neokoukají, a byť je to vlastně celé jedna velká jízda Kellyho (maminka princezny Lei Debbie Reynolds a trochu pozapomenutý Donald O´Connor přeci jenom hrají druhé housle), vůbec to nevadí. Romantická a vtipná muzikálová komedie, která je zároveň poctou a rozloučením s němou hollywoodskou érou, by bez něj byla poloviční, a i když se Gene na samotném konci možná až přespříliš urval se svou exhibicí z řetězu, není možné se na něj zlobit.

Přestože tu mluvíme o skoro 70 let starém bijáku, film nezestárnul a jeho důležitost v historii jenom potvrzují neustálé popkulturní odkazy, reklamy a laskavé pocty v nových filmech a seriálech. Co dodat na závěr? Nejznámější scéna je právě řádění Kellyho v dešti, které dalo snímku název. Já mám však snad ještě raději vítání rána alias Good Morning zakončené povalením do gauče. Klasika, kterou si možná večer nepustíte celou, ale minimálně dvě výše zmíněné scény si se mnou připomenete, ne? (TedGeorge)

West Side Story (1961), r. Robert Wise, Jerome Robbins

Když se řekne muzikál, jako první mi po mém srdcovém Moulin Rouge a divácky nejohranější Pomádě přijde na mysl legendární West Side Story. Právě moderní pouliční variace na Romea a Julii je pro mě esencí poctivého filmového muzikálu. Je hravá, roztančená, pestrobarevná, jednoduchá a správně žánrově naivní. A hlavně šlape na plyn od začátku do konce a nenudí ani na jedinou vteřinu. Vztah členů dvou konkurenčních gangů pak nabízí tu správnou porci klišovité romance, již si tento snímek (a vlastně i žánr) žádá. Hlavní jsou tu ovšem samozřejmě písně a parádní taneční čísla, která i po letech berou dech. A vlastně nevím, jestli je v téhle topce nějaký další snímek, jenž má na kontě tolik ikonických a památných songů, jako právě West Side Story. Je to zkrátka klenot, jenž vlastně ani tolik nezestárl a ve svých propracovaných hudebních a tanečních číslech pořád dokáže oslnit. A já pořád nechápu, proč se zrovna Steven Spielberg rozhodl natočit remake. Zbytečnější práci si snad ani nedokážu představit. (Spooner)

My Fair Lady (1964), r. George Cukor

Počínaje rokem 1956 se těšila ohromnému úspěchu muzikálová adaptace divadelní hry Pygmalion, v níž na jevišti jednoho divadla v Broadwayi excelovala dvojka Julie Andrews a Rex Harrison. Když se v roce 1962 chýlil šestiletý maraton představení ke konci, ucítil Hollywood (konkrétně Jack Warner) šanci vydělat pár desítek milionů dolarů a dal zelenou filmu, ve kterém chtěl v hlavních rolích vidět Caryho Granta a Audrey Hepburn. Grant mu jeden hloupý nápad vymluvil a roli lingvisty Higginse si naštěstí zopakoval Harrison. V případě Audrey však byl Warner neoblomný a na stříbrném plátně doposud neznámá Julie Andrews měla tenkrát ještě smůlu.

Kdyby Audrey Hepburn věděla, že ji studio v pozdější fáze produkce tak trochu podrazí a její pěvecká čísla si nakonec vystřihne Marni Nixon, dost možná by vděčnou roli Elizy Doolitleové nikdy nevzala, ale nechme už produkční trable spát. My Fair Lady není revoluční film, jenž by snad v Hollywoodu odstartoval nějakou novou kapitolu. Je to „jenom“ perfektní adaptace muzikálu prošpikovaného chytlavými songy a nádhernou angličtinou. Jsem si jistý, že Julie Andrews by byla také výborná, ale trable obhroublé květinářky s fonetikou jsou (navzdory průšvihu se zpěvem) jedním z nejlepších hereckých výkonů éterické Audrey. The rain in Spain stays mainly in the plain. (TedGeorge)