Především pro Disneyho se stalo téma přepálených budgetů v posledních měsících skoro až definující a snad všichni kroutí hlavou nad 300 miliony, které Myšák utratil za posledního Indiana Jonese, docela šílenými 250 miliony za Malou mořskou vílu, 150 miliony dolarů, na které je vyšel Strašidelný dům, a konečně v minulé kapitole zmiňovanými 200 mega za Ant-Mana.

Nejsou v tom však sami, protože letošní zástup studií, vyhazujících si z kopýtka doplňují třeba Universalové s 340milionovým Rychle a zběsile 10, Paramounti s rekordně drahou 300milionovou Mission: Impossible Odplata – První část (jasně, ta je tu trochu navíc a kromě drahého Toma Cruise je třeba hledat důvody i v počtu lokací a nekonečně dlouhém natáčení) a Warneři, kde bere dech především 220 mega, na které je měl vyjít Flash.

Kde se najednou vzaly takové obří rozpočty? Opravdu je třeba za vším hledat desítky milionů dolarů, které inkasují čím dál dražší herci? To se v Hollywoodu už nadobro zbláznili? Tak předně – u všech výše zmiňovaných snímků musíme brát v potaz minimálně 10–15 % vícenákladů, které je třeba připsat na vrub covidu a zevrubným bezpečnostním opatřením, jež natáčení v pandemických dobách přineslo. To však pořád nestačí, růst je příliš příkrý. Což takhle šílené drahé VFX?

Ano, tyto náklady také rostou. Ale vzhledem k tomu, kolik stopáže průměrné komiksárny zabírají trikové záběry, měly by vlastně růst ještě mnohem více. Podvyživení „trikaři“ musí dělat víc a víc a stopáže některých (především superhrdinských) filmů jsou vyloženě přeplněny virtuálními kulisami (zájemci si o Volume jistě už přečetli díky imfovi).

Smutná realita je taková, že nejenom v marvelovkách sledujeme nedopečené virtuální světy, které však kvůli náročným studiím, producentům a režisérům a jimi slepě vyžadované kvantitě vypadají hůř a hůř. Jen tak mimochodem – nejsem sám, kdo by se vůbec nedivil, kdyby zmiňovaní trikaři také brzy začali stávkovat. Pojďme článek zakončit obecným pohledem na rozpočty jako takové.

Budgetům jsem se samostatně naposledy věnoval v roce 2019, kdy jsem vás s pomocí výzkumu známého insidera Stephena Followse přesvědčoval o tom, že filmy jsou pořád překvapivě levné. V roce 2000 byl průměrný rozpočet 38 milionů, o osmnáct let později potom jenom něco málo přes 40 mega. Tedy kolem a kolem takřka žádný nárůst a jenom pro jistotu uvedu, že mluvíme o průměru z datasetu 4 664 filmů, které během těch necelých dvaceti let Follows sledoval, a jednou z jeho podmínek bylo, že se snímky dočkaly premiéry v Americe.

Tak, a teď se něčeho chytněte. Stephen se letos připomněl s navazujícím výzkumem, který bral nově v potaz i pandemické roky 2020 a 2021. Tipnete si nový průměr? Přidejte. To číslo za předminulý rok bylo 87 mega, takže fakticky dvojnásobek toho, co rok 2019. Proč? Protože mluvíme o průměru. K číslu dojdete tak, že vydělíte celkovou utracenou částku počty filmů, které se dočkaly premiéry. No a těch bylo kvůli pandemii samozřejmě mnohem méně, než bylo v předchozích letech běžné.

Pokud bychom teď porovnali medián – tedy jakýsi zlatý rozpočtový střed nebo prostřední hodnotu ze seřazené posloupnosti – jsme na 35 milionech. Což je mimochodem fakticky totožný medián, jako ten v roce 2011… Pořád mediánu nerozumíte? Polovina filmů měla rozpočet nižší než 35 mega a polovinu ho měla vyšší. Tak snad už.

Nechci vás zahltit čísly (pozdě, co?) a zájemci si klidně mohou projít Followsův výzkum zde, ale dovolte poslední numerickou poznámku: Zatímco mediány filmů s rozpočty v rozmezí 10–100 milionů jsou posledních dvacet let fakticky stejné (u snímků s čím dál vzácnějšími rozpočty 50–100 milionů dokonce vidíme v průběhu let pokles), tak v případně blockbusterů s rozpočtem 100 až nekonečno milionů dolarů pozorujeme dramatický nárůst. V roce 2021 jsme se poprvé dostali na medián 200 milionů, přičemž ještě před pěti lety to bylo 150. Když se tak koukám na letošní premiéry, tak není těžké si představit, že číslo bude růst i nadále.

Statistika nuda je, má však cenné údaje. Trend, kdy Hollywood čím dál častěji sází na ty největší filmy (idiom "go big or go home" jistě dobře znáte), můžeme pozorovat už dlouho. Když se před lety prakticky přestaly prodávat domácí nosiče, bylo predikováno, že se můžeme rozloučit se stovkami nových filmů každý rok a točit se budou pouze ty největší z největších. Nestalo se, byť situaci musely trochu zachraňovat streamy, kde si přišly na své třeba dramata nebo romantiky, na které by do kina nikdo nepřišel. Ponechme stranou, že hlavně u Netflixu ty originály stály a stojí za starou belu.

Když se na začátku roku 2020 přihlásila o slovo pandemie covidu, bylo predikováno to stejné. Rád bych znovu napsal „nestalo se“, ale počet novinek se ani příští (a vzhledem ke stávkám pravděpodobně ani přespříští) rok nevrátí na předpandemickou úroveň z roku 2019. Navzdory faktu, že v mezidobí bylo spuštěno mnoho nových streamů, které slibovaly nekonečný zástup filmových novinek pro "exkluzivní" studiové streamy Disney+, Peacock, Paramount+ a HBO Max.

Místo toho se i zde musí šetřit, protože streamy (snad s výjimkou nezdolatelného Netflixu) všem prodělávají. Novinek je méně a méně i kvůli tomu, že na každého hraného nebo animovaného Spider-Mana, Avatara, Barbie, Oppenheimera a Super Maria připadne mnohem více kinopropadáků, než v minulosti. Diváci se ukliďnují tím, že stejně nemají nejmenší šanci všechno nakoukat a konečně je čas dohnat ty stovky odkládaných restů. Pro byznys jako takový je to však ta nejhorší možná zpráva. Fakt, že kolega imf a tisíce dalších si konečně najdou čas podívat se na Kmotry, totiž Hollywoodu nic nepřinese.

Továrna na sny už v minulosti mnohokrát zažila suché roky a slepé uličky. Pokaždé se ale dokázala oklepat a diváky znovu a znovu nějak nalákala do odepisovaných kin. Přilákat čím dál vybíravější plebs je každopádně stále složitější. Jasně, tržby kin sice na první pohled počínaje rokem 2021 celkově znovu rostou a pomalu se vracejí na úroveň rekordního roku 2019, ale to je jenom díky inflaci. Počty prodaných vstupenek nadále stagnují.

Co samospásné streamy? Služby se nově předhánějí v tom, kdo víc ušetří a předplatitelé na to odpovídajícím způsobem reagují. Často dokonce můžeme pozorovat, kdy internetový streamovací doplněk kanibalizuje na právě těch (pro Hollywood pořád nejdůležitějších) multiplexech. No a domácí nosiče, které zažívaly ještě před patnácti lety vrchol zájmu, už jsou určeny především pro hrstku fanoušků fyzických médií / sběratele čím dál méně vydávaných speciálních edic a steelbooků. Co PVOD alias prodeje filmů a serálů přes iTunes a další služby? To je spíše vítaný doplněk příjmů než spása pro nervózní studia. Čest výjimkám z ranku Seveřana, který v kinech propadnul, ale právě PVOD ho mělo zachránit a vyhnat k profitu.

Bude vlastně docela vzrušující sledovat, jak se situace vyvrbí a není od věci očekávat náraz, jaký Hollywood už dlouhá desetiletí nezažil. V této souvilosti budu zvědav především na další marvelovky, které poslední dekádu tak trochu udávaly směr a nejenom DC je dlouhé roky zkoušelo marně napodobit. Něco mi říká, že Angelina už dalších 35 mega od Marvelu nikdy neuvidí. Ani pokud se ukáže v Avengers 5 a bude mít vyjednaná procenta z tržeb.