| 17:00 | 11.07.2023 |
Když jsem před lety napsal článek TOP 11 největších kasovních úspěchů roku 2019, jenom nevěřícně jsem kroutil hlavou při pohledu na mimořádnou disneyovskou nadvládu. Stačilo přitom pouhých devět snímků. V jejich v čele byli Lví král, Aladin, Captain Marvel, Avengers: Endgame, Ledové království 2, Toy Story 4 a ano, i problémové Star Wars: Vzestup Skywalkera. Zmiňované blockbustery tenkrát unisono pokořily v kinech miliardový milník a všechny disneyovky (včetně Dumba) celkem ve světě trhly více než 11(!) miliard babek. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by snad superúspěšné hollywoodské studio čekal rychlý ústup ze slávy.
Jenomže jako už mnohokrát v historii zase jednou platí, že pýcha předchází pád, a byť za všechno rozhodně nemohou jenom Bobové Iger a Chapek, střídající se u kormidla mocného molochu, svůj díl viny rozhodně nesou. Pád to je každopádně natolik rychlý, že se dokonce začínají objevovat absurdní konspirační teorie hovořící o tom, že Disney kazí, na co šáhne, schválně.
Dnes se na aktuální trable Disneyho podíváme pod drobnohledem, vrátíme se zpátky do nedávné historie a zkusíme identifikovat ty úplně největší faily. Nebude to zrovna veselé čtení, ale myšák rozhodně není první ani poslední studiový průšvihář. Současná situace, korunovaná nedávným kasovním propadákem Indiana Jonese, je každopádně fascinující kapitolou pestrých dějin továrny na sny.
Dobrá, v předchozích kapitolách jsem snad identifikoval alespoň některé palčivé problémy Disneyho a teď by asi bylo slušné nabídnout nějaké řešení, jak z toho ven. Pokud snad čekáte, že bych Igerovi doporučil, aby vyhodil „neschopné“ šéfy a šéfku, jenom aby se stal „krizovým manažerem“ a alespoň chvíli osobně dohlížel na své filiálky, tak vás zklamu. Nejsem zrovna velký fanda Andreje Babiše a stejně jako v případě našeho státu je Disney příliš velký, aby to Bob zvládnul sám.
Zrovna případ Lucasfilmu je však snad až příliš křiklavý, aby se dal jen tak přejít. Kathleen Kennedy by asi opravdu měla odejít a studio by konečně mohlo odmávnout nějaký nový film (nikoliv seriál) ze světa Star Wars. Ideálně bez Rey, která dnes už vážně nikoho nezajímá. Zaboha nepochopím, že má Disney v garáži zaparkovaný Mercedes a odmítá s ním už roky vyjet.
Nemyslím teď zrovna možné angažmá Zacka Snydera, který si svoje Star Wars kutí u Netflixu, ale když se tak dívám třeba na Garetha Edwardse a jeho parádně vypadajícího Stvořitele s rozumným rozpočtem 86 milionů dolarů… Trochu odvahy (pro fandy Posledního z Jediů dodávám i soudnosti) by to chtělo.
Co se Pixarů týče, tak tady babo raď. Servírovat novinky s 200milionovým rozpočtem je v postcovidové situaci už neudržitelné, jenomže z vícero stran zaznívá, že Pixar to prostě jinak neumí. A na rozdíl od Illumination animáky za polovinu nevyrobí. Takže prodat skákající lampičku? Pokud by snad nějaký zájemce byl, tak by to možná bylo nejlepší řešení. Anebo holt natočit páté Toy Story, či trojku Nema/Úžasňákových. Samotného by mě to „srabství“ sice mrzelo, ale řečí čísel jsou právě tohle sequely, které by si snad jako jediné ospravedlnily budget dvě kila.
Co Marvel? Feige je navzdory Eternals nebo třetímu Ant-Manovi pořád relativně úspěšný, což jednou za čas posichrují zisková (byť ne miliardová) pokračování Strange, Black Panthera, Strážčů Galaxie a vlastně i toho infantilního Thora, jenž se s 761 miliony z globálních kin už k dnešku také zaplatil. No a třeba pilně chystaný Deadpool 3 s Hugh Jackmanem alias Wolverinem bude hit jako Brno, to už je teď docela jasné.
Jasně, Kevin jen tak z klobouku nevytáhne dalšího Iron Mana s Downeym. Sázka na nekonečné mnohovesmíry, návraty mrtvých postav a nejenom pro mě už (i díky dalším a dalším Disney+ seriálům) nečitelnou a zbytečně nabobtnalou franšízu, je nešťastná. Chtělo by to možná návrat ke kořenům, méně digibordelu a proboha nějakou charismatickou postavu, za kterou by člověk dýchal alespoň s poloviční intenzitou, jako tenkrát za železňáka a Capa.
Těch článků o pořád ještě nejmocnějším studiu se v návaznosti na současné trable objevilo v posledních týdnech mraky. Naposledy se svou troškou do mlýna přispěchala Variety. Snad všechny texty zmiňují fakt, že roky fungující kanibalizace mocných Disney franšíz a především v případě „originálních“ disneyovských pohádek sázka na nostalgii už po covidu (až na výjimky) nefunguje.
Kombinace ztrátového Disney+, které diváky odnaučilo chodit do kina na vše (vždyť se to tam pár týdnů poté objeví), nerozumně utracených 70 miliard za Foxy, nekompetentních šéfů kdysi nezdolných filiálek a konečně pokaždé přestřelené rozpočty u filmů jsou receptem na katastrofu. Já se však na úplný závěr znovu vrátím k Hladovi a jeho trochu banálním, avšak přesným slovům ze začátku druhé kapitoly. Disney se v letech 2008–2019 dočkal natolik mocných hitů, že neměl potřebu nic měnit. Teď ji má, protože nízké tržby nikdo nemůže rozporovat.
Vysoké rozpočty, ztrátový Disney+ atd. nejsou tím úplně nejzásadnějším problémem. Tím je fakt, že myšák už neservíruje ty divácky vděčné eventy, na které do kina s přáteli (často z donucení) zašli i milovníci sedmihodinových filmů Bély Tarra. Jak je do multiplexů znovu přilákat? Začal bych kvalitou, která při pohledu na ničím zajímavé celovečeráky z poslední doby – tedy Ant-Mana, Mezi živly, Malou mořskou vílu a vlastně i toho staršímu publiku zaslíbeného a zoufale předraženého Indyho – chybí víc než kdy v minulosti.
