Psal se 10. leden 2002 a česká kina hrála filmy jako Pravá blondýnka, Training Day, Zoolander nebo Z pekla. Do téhle solidní konkurence se přiřítila fantasy jménem Pán prstenů: Společenstvo prstenu, která už zhruba měsíc dělala paseku ve zbytku světa. Filmová adaptace „nezfilmovatelného“ románu J. R. R. Tolkiena sesbírala od čtvrtka do neděle 118 tisíc diváků. Nikoho tak nemohlo překvapit, že když v srpnu opouštěla kina, měla na kontě 957 tisíc diváků – zhruba o 200 tisíc víc než první Harry Potter.

Ano, hobiti drtivě přejeli kouzelníky a zajistili si pozici nejnavštěvovanějšího filmu roku v českých kinech. V srpnu začaly ve světě vycházet VHSky (!) a DVDčka, která koncem roku dorazila i do českých půjčoven (!) a posléze do prodeje. A někdy v té době jsem se s Pánem prstenů konečně setkal i já, knihou nepolíbený čtrnáctiletý fanda brýlatého čaroděje.

O tom, jak jsem na začátku roku 2002 hltal první výlet do Bradavic, jsem se vypsal v minulém článku. O nějaké Středozemi jsem v tu chvíli nic nevěděl a trvalo řadu měsíců, než jsem po škole u kamaráda poprvé uviděl… Balroga. Někde mezi hraním revolučního GTA III padl osudový dotaz: „Hele, chceš ukázat, jak velkej ohnivej démon sejme čaroděje?“ Následovalo puštění scény ze Společenstva, v níž probíhá duel v Morii, a posléze jsme se vrátili ke GTAčku, kde jsme samozřejmě dělali bordel v tanku.

Démon s čarodějem mi nicméně uvízli v hlavě, a jakmile jsem přišel domů, začal jsem na velmi pomalém internetu pátrat po tom, o jaký film vlastně šlo. Už nevím jak, ale dogooglil jsem se k názvu Pán prstenů, sehnal si Společenstvo a nechal se pohltit magickým světem, v němž se místo studování kouzel usekávaly skřetí hlavy.

Živě si pamatuju, jak jsem (kromě super postav, nádherné hudby nebo internzivní akce) hltal zejména precizní dramatickou stavbu filmu. Rozverní hrdinové se z klidného Hobitína probijí do malebné Roklinky, místo pořádného oddechu však přichází zásadní pokec s elfy, trpaslíky a muži z dalekých zemí. Po něm se vyráží na novou a ještě nebezpečnější výpravu, která rychle zamíří do podzemí a… hele, Balrog! Všichni jsou smutní, pokecají s milou elfí paní, a hurá na lodě, jimiž se dopluje k vymazlené finální řežbě v lese.

Fantasy jako víno, velká spokojenost… jenže místo konce přichází vyhlídka dvou dalších výprav – osamoceného putování s Prstenem a záchrany dvou hobitích nešťastníků, které si superskřeti odnesli ke svačině. Nadšení u mě pozvolna vystřídalo kroucení hlavou a další googlení, tentokrát s výsledkem, že jde o první film ze tří. Naštěstí, ha, je to celé podle knih, takže vánoční dárek vyřešen!

Zhruba takhle si vybavuju svoji premiéru Společenstva prstenu – a jestli si myslíte, že teď přeběhneme ke Dvěma věžím, myslíte si to špatně. Někdy během čtení knih jsem totiž zjistil, že Společenstvo vyšlo na DVDčku v rozšířené verzi a s devíti hodinami bonusů. Jakmile jsem si tuhle edici vybojoval v půjčovně, všechno jsem to (přes víkend) zhltnul a začal pátrat po tom, jak bych ve světě Pána prstenů mohl trávit ještě víc času.

Řešení bylo kupodivu jednodušší, než jsem čekal: Pár spolužáků objevilo sběratelskou karetní hru Pán prstenů. Předpokládal jsem, že to bude něco jako Doomtrooper, který u nás na škole frčel o pár let dřív. Rychle se však ukázalo, že je „The Lord of the Rings Trading Card Game“ mnohem promakanější. Hráč si vybral členy Společenstva prstenu a musel dovést Froda s Prstenem skrz devět filmových lokacích, na nichž protihráč vždycky vytasil skřety, uruky nebo nazgûly. Po každém kole se přitom role vyměnily, takže bylo potřeba buď doběhnout do konce jako první, anebo vykosit protější Společenstvo.

Celé to vysvětluju hodně zjednodušeně, ale pointa je, že nešlo jen o bezmyšlenkovou rubačku. Hra měla silný příběhový aspekt („Frodo došel s Legolasem a Gimlim do Roklinky a vyskočili na mě dva nazgûlové, sakra!“), a jelikož byly na kartách fotky z filmů, člověk při každé hře vlastně prožíval jinou verzi Pána prstenů.

Tady už asi začínáte chápat, že moje zažrání bylo absolutní. Během pár měsíců jsem od dětského Pottera přeběhnul ke konkurenci a skoro každý den po škole jsem obrážel pražské karetní herny. Otevírání boosterů bylo ultimátním napínákem, víkendové turnaje povinností a veškeré kapesné frčelo jedním směrem. Zároveň jsem pak vyhlížel druhý film, jenž mimo dalšího kusu příběhu znamenal i nové karty – především jezdce z Rohanu nebo rangery z Gondoru, ale také Jižany a Východňany, kteří (i přes pár minut screen timu) utvořili nové záporácké frakce.

Už si nejsem jistý, jestli k nám karty dorazily před filmovými Dvěma věžemi, nebo až po nich. Velmi přesně vám ale můžu odvyprávět, že jsem 16. ledna 2003 seděl v kině a nestačil jsem zírat. Druhý díl Pána prstenů vytasil digitálního Gluma, který rozcupoval Jar-Jara Binkse asi za půl vteřiny, a nabídl oslnivý výlet do Rohanu, jenž vyvrcholil fenomenální bitvou o Helmův žleb. Dodnes bych přísahal, že jde o nejlepší fantasy bitvu všech dob. A to nejen proto, že jsem ji v den premiéry viděl hned dvakrát.

Jak to? Inu, na projekci Dvou věží jsem vyrazil do Village Cinemas na Andělu (dnešní Cinestar) a po vylezení z kina jsem si všimnul, že se na prostranství s lavičkami o něco soutěží. Rychle jsem zjistil, že tam je přímý přenos do rádia, a kdo řekne do mikrofonu něco elfsky, dostane lístek na právě začínající projekci. Po přiběhnutí k moderátorovi jsem utrousil „Noro lim, Asfaloth. Noro lim!“, sebral lístek a běžel zpátky do kina, kde jsem si Helmův žleb a všechno kolem vychutnal ještě jednou.

Co následovalo? Samozřejmě dlouhé čekání na rozšířenou verzi, jež jsem si krátil novým balíkem s Rohanem a obrněnými Uruk-hai. Někdy v roce 2003 jsem vyrazil i na Mistrovství české republiky, kde jsem vyhrál turnaj „klučíků“ (hráči, jejichž počet bodů v globální tabulce ještě nepřekročil určitou hranici). Moje radost z Pána prstenů tak byla na maximu a napjatě jsem vyčkával, jestli se třetí film povede stejně jako první dva.

První signál, že to celé dobře dopadlo, přišel s pětihvězdičkovou recenzí v časopisu Premiere. Impozantní trailery podle ní nelhaly a blížil se obří filmový triumf, který měl Pána prstenů zacementovat jako jednu z nejlepších trilogií všech dob. Tady už vás nebudu trápit s tím, jaké nové karty to znamenalo – moje komunita se asi půl roku po premiéře filmu rozpadla, jelikož se hra s dalšími edicemi začala až příliš ředit a ztrácet svoje kouzlo. Spíš by vás mohlo zajímat, jestli jsem ve čtvrtek 15. ledna 2004 seděl v kině a říkal si, že právě koukám na nejepičtější film všech dob.

Ano, přesně takhle to celé dopadlo! Návrat krále přinesl nejmohutnější z mohutných finále (myslím tím Pelennorská pole), k němuž vedla cesta skrz nepřeberné množství ikonických scén. Úvodní transformace Gluma, zapalování majáků, stezky mrtvých, nájezd s Pippinovým zpěvem, Gandalfovo povídání o posmrtném životě, Éowyn vs. Witch King… seznam nebere konce. Rozhodně mě potěšilo, že film dostal 11 Oscarů. V šestnácti letech jsem ale měl větší radost z toho, že se i třetí výlet do Středozemě proměnil v úžasnou podívanou, která si zaslouží alespoň jednu projekci ročně.

Navíc premiérou jako obvykle nic neskončilo. Pouze začalo tradiční desetiměsíční čekání na rozšířenou verzi, která je u mě tím pravým vyvrcholením celého Pána prstenů. Přidaných 51 minut má v sobě úvod se Sarumanem, Aragorna s Palantírem nebo Gandalfovo setkání s Witch-Kingem. Dále přibylo třeba vybití korzárů (vystřižené Jacksonovo cameo) a střípek romance mezi Faramirem a Éowyn, jenž osud tohohle páru uzavírá mnohem uspokojivěji.

Na konci roku 2004 pak nastal čas se s Pánem prstenů rozloučit. Filmy došly, karty už jsem nehrál a jen tak mimochodem jsem během slavné trilogie vyměnil základní školu za střední. Odpoledne v karetních klubech u mě nahradily večery v tanečních klubech (pražská salsa scéna mě v sedmnácti uvítala s otevřenou náručí) a na dveře pomalu klepala přátelství s fanoušky a redaktory MovieZone. Díky těm jsem pochopitelně zjistil, že Pán prstenů nikam nezmizel – se správnými lidmi se vždycky dal řešit dlouho do noci v Havranovi, Tučňákovi a dalších pražských putykách. A čím více času uběhlo od premiéry Návratu krále, tím bylo jasnější, že si o Jacksonových klasikách budeme povídat…

… dodnes?

Vzhůru do diskuze, přece si své zážitky s Pánem prstenů nenecháte jen pro sebe!