Rozhodli jsme se oživit rubriku 7 filmů, ve které dáváme prostor nejenom domácím režisérům, hercům a filmovým tvůrcům a jejich vkusu. Dozvíte se, co je formovalo, najdete tu inspiraci, co si pustit, a třeba i objevíte filmaře, se kterými stojí za to se seznámit.

Tentokrát se s námi o svou sedmičku, která je nakonec reálně mnohem víc než sedmička, podělil Jiří Flígl. Ředitel kina Aero, organizátor Festivalu otrlého diváka a člověk, který nám dovolil začít pouštět dvakrát měsíčně na velkém plátně filmové klasiky v rámci Popkulturních milníků podle MovieZone a Encyklopedie akčního filmu. Krom Aera dělá Jirka i dramaturgii Letní filmové školy a spolupracoval na festivalech jako Febiofest nebo Filmasia. Psal pro časopisy Cinepur, A2, Aktuálně.cz a spolupracoval s českou televizí. A svou sedmičku pojal poměrně osobitě. 

„Upřímně obdivuji lidi, kteří dokáží na povel říct svůj nejoblíbenější film. S ultimativními žebříčky mám problém, protože každý jeden titul pro mě zastupuje celou skupinu jiných, na které by se tak nedostalo. Tak si dovolím trochu podvádět a vezmu to z opačné strany právě přes ty kategorie, i když pořád platí, že sedm je strašně málo."

1) Formativní kult
Některé filmy člověku nejen že otevřou oči, ale prostoupí do jeho života. Jejich opakované zhlédnutí si žádá náležité ceremonie hodné oddaného vyznání. Ačkoli jsem pozvedl mnoho sklenek White Russian na počest županového věrozvěsta z Big Lebowski, přece jen v této kategorii musí nevyhnutelně zvítězit Rocky Horror Picture Show. „Don’t dream it, be it“.

2) Modly dětství a jejich pády
Arnold tu nesmí chybět, a to nejen kvůli nárokům MovieZone. Komando s rychlodabingem viděné v deseti letech u spolužáka odstartovalo lásku k akčnímu filmu a jeho ikonám. Ale dnes jako zásadnější vnímám jiný, pozdější zážitek. Konec světa měl svého času být nejen Arnieho návrat k akčnímu žánru, ale pro mě také první jeho film konečně zhlédnutý v kině. Do sálu jsem vstupoval jako nekritický obdivovatel. Na konci u Arnoldova hereckého koncertu jsem se s ostatními diváky divoce smál. Tehdy padly růžové brýle zarytého fanouškovství a odhalily širý růžový svět campu. 

3) Brak aneb ryzí kinematografie
Nejintenzivnější divácké zážitky máme z dětství, a to navíc vždy spojené s brakem, konkrétně zpravidla nějakým akčňákem či hororem. Celý život se pak jen marně pídíme za podobně intenzivním zážitkem. Někdo ho hledá v hlučné bombastičnosti blockbusterů a jiný zase v konfrontační nepříjemnosti artových filmů. Já je nacházím v rozkošně strašných filmech vytvořených nesoudnými fantasty, přičemž ultimativní trashový Peter Pan je pro mě David A. Prior. Jeho Noční války, které trapně vykradl Christopher Nolan pro svůj Počátek, ukazují, že někteří Ztracení chlapci si budou navždy hrát v lesíku za barákem na vojáčky nezatíženi dospěláckými nároky na logiku či řemeslnou kvalitu. 

4) Animace aneb obrazotvornost bez hranic
Nedám dopustit na velkolepě emocionální dobrodružství Železného obra i Tajemství NIMH. Obdivuji expresivní stylizaci grotesek Chucka Jonese i fyzicky vtahující dynamiku Spider-Manových Paralelních světů. Chtěl bych všem doporučit intenzivně hmatatelný uragán emocí a mladického elánu Kde je moje tělo?, nakažlivou dobrosrdečnost Paddingtona 2 i očistný nonsens prvního filmového SpongeBoba. Ale v současné situaci tu musí být Můj soused Totoro. Protože mě provází mnoho let divácky i pracovně a protože ho teď můžete konečně vidět v široké distribuci v českých kinech.

5) Hongkong
Letitá fascinace dálnovýchodní kinematografií se postupně vytříbila do intenzivního diváckého, odborného i osobního ponoru do Hongkongu. Chtěl bych se tu blýsknout se nějakým zapadlým pokladem, nebo alespoň něčím méně známým od velikánů jako Ann Hui, Pang Ho-Cheug, Johnnie To či Tsui Hark. Ale v posledních letech a měsících opět úvahy nad Hongkongem kalí melancholie a marné snahy zachytit čas mezi prsty. Nikdo tohle nedokázal tak výmluvně, uhrančivě a romanticky otisknout do filmu jako Wong Kar-Wai, obzvláště ve spolupráci s kameramanským samorostem Christopherem Doylem. 

6) Velké vize a nové světy
Obdivuji umanuté tvůrce, kteří na plátně rozprostřou osobitý a živelný svět, obzvláště pak, když to jsou kinematografičtí géniové, kteří bravurně a unikátně ovládají výrazové prostředky média. Platí to pro kompletní dílo Andreje Tarkovského, Stanleyho Kubricka, Akiry Kurosawy, Wernera Herzoga, PTA, Bong Joon-hoa, Alfonsa Cuaróna, Alejandra Jodorowského, Shinyi Tsukamota, Jeana-Pierra Jeuneta, sester Wachovských, Jamese Camerona a mnohých dalších. A pak je tu George Miller se svými čtyřmi verzemi postapokalyptického mýtu Mad Max, kde každým novým převyprávěním nechává v prachu cesty za sebou nejen své vzory, souputníky a epigony, ale také nevěřícně zírající diváky.

7) Kino zážitky
Některé filmy člověk musí vidět v kině, aby se jim zcela podvolil, nebo aby na něj naplno zapůsobily. Jiné se zase pojí s konkrétním zážitkem, ať už to bylo v určitém věku, rozpoložení či doprovodu (pro mě to byly třeba Medvědi, Nebe nad Berlínem a Takoví normální zabijáci). Ale pak jsou projekce, na které nezapomenete, protože kolektivní zážitek umocnil vaše prožití filmu. O to větší radost mám, když se to tak sejde v Aeru – ať už díky divoké party atmosféře u Hříšného tance na Valentýna, kolektivnímu vypětí u Coppolovy Apokalypsy nebo sdílené jízdě s Luhrmanovým Romeem a Julií, kde na začátku se celý sál nevěřícně bavil nad cringe stylizací a na konci už nikdo ani nedutal a všem cukala brada.

PS (říkal jsem, že sedm je strašně málo) aneb neustálé hledání
Chci vzdát hold společnostem jako Arrow, Artificial Eye, BFI Video, Criterion, Eureka, Second Sight, Shout Factory a Vinegar Syndrome, které třídí filmovou historii i současnost a vybírají z nich to nejpozoruhodnější či nejvýstřednější. Smířil jsem se s tím, že nikdy neuvidím všechno, co vydaly, ale třeba snad alespoň zvládnu to, co od nich vlastním nebo mám na seznamu přání. Díky nim se nemusím přehrabovat tunami balastu na streamu, ani se jen upínat k již viděným skvostům, ale neustále objevuji nové srdcovky. Aktuálně to je třeba filmografie fenomenální Jane Fonda s dech beroucími vrcholy jako Koně se také střílejí či Klute. 

A co říkáte na 7 filmů režiséra Jana Pachla?