6. Tři billboardy kousek za Ebbingem (2018, r. Martin McDonagh)

Zatímco bratři Coeni v poslední dekádě vcelku marně hledali starou formu, Martin McDonagh upuštěné žezlo pro krále bizarních krimikomedií rád převzal. Oproti geniální hříčce V Bruggách a nedotaženým Sedmi psychopatům tentokrát vsadil na vážnější notu a skvěle namixoval vidláckou kriminálku s rodinným dramatem a lehkou sociologickou sondou. Postupné utahování šroubů samozřejmě nechybí a klíčové trio McDormand-Rockwell-Harrelson trudně ukazuje nevyhnutelnost svých údělů.

Přestože se v rámci subžánru nejedná o prvoplánově odbržděnou zábavu, Mc Donagh dokáže opakovaně překvapovat, a to jak formálně, tak vypravěčsky. Navíc není nouze o osudovost a tragiku – a v součtu ti úplně stačí na jeden z nejlepších zážitků dekády, k němuž se časem budu rád vracet. Špičková koláž s šerifovým dopisem a jednozáběrovka s Rockwellovým amokem jsou pak už jen třešničkami na tomhle slabostmi prohnilém jižanském koláči.

5. Melancholia (2011, r. Lars von Trier)

Lars mi dělá radost. V žebříčku nejlepších filmů první dekády 21. století bych od něj neváhal protlačit hned 2-3 kousky. Teď je to trochu méně, ale navzdory určité rozklíženosti považuji Nymfomanku i Jacka stavějícího dům za nádherně přepálená díla. Intimní tragiky Melancholie však nedosahují, jenže překonat tuhle svéráznou kombinaci Rodinné oslavy a Armageddonu rozhodně není lehký úkol.

Silně ženský film dává vyniknout jak Kirsten Dunst a Charlotte Gainsbourg, tak i planetárním pohybům, které snad od Kubrickovy Vesmírné odysey nepůsobily tak hrozivě nelidsky. Výrazně stylizovaný prolog je zarámuje nadcházející dění, které dokáže neustále překvapovat. Úsporné druhé dějství zvládne vysvětlit většinu otázek chaoticky nahozených v předchozích desetiminutovkách a oč je s blížícím se koncem tišší na povrchu, o to více to vře v hlubinách. „Život na zemi je zlý a nezaslouží si prežít.“  No jistě.

4. Nemilovaní (2018, r. Andrej Zvjagincev)

Snad každý snímek tahouna současné ruské kinematografie Andreje Zvjaginceva vyvolal pořádný festivalový rozruch. V posleních dvou případech to dotáhl až k (bohužel neproměněným) oscarovým nominacím, ale rozhodně se jedná o kousky, které jsou vždy naprostým vrcholem dnešní evropské tvorby. Leviatan z roku 2014 se vracel k bájné biblické příšeře i klíčovému filosofickému spisu novověku, a to aby za pomoci až antické osudovosti vykreslil poměry v současném Rusku.

Skvělé, dotažené a po všech stránkách precizně zvládnuté drama se dočkalo ještě povedenějšího nástupce. Nemilovaní předkládají ještě sevřenější příběh, důsledněji vykreslující rozpad jednoho manželství v důsledku zmizení jejich syna. Depresivní atmosféra je přímo určená ke krájení a důsledného pitvání vztahového odcizení v pochmurných ruských kulisách, nepřejících lásce ani štěstí. Těžký a náročný, ale naprosto brilantní tvar, který navzdory množství výpustek a nejednoznačností drží nádherně pohromadě.

3. La La Land (2017, r. Damien Chazelle)

Tady se už nechci opakovat. Muzikál je jeden z posledních žánrů, které bych ve svém výběru čekal, ale na tenhle film se prostě vážou zásadní osobní vzpomínky. Takže je pro mě přece jen vedlejší, že Damien Chazelle dokázal posunout schémata klasických muzikálů do formy adekvátní 21. století; že si kamera Linuse Sandgrena zamilovala charismatické tváře Ryana Goslinga a Emmy Stone; že Justin Hurwitz dokázal po Whiplashi stvořit špičkový hudební podkres ve zcela odlišném žánru i náladě; že úvodní audiovizuální erupce je jedním z nejfantastičtějších zahájení, co jsem kdy viděl. Nic z toho mě prostě až tak moc nezajímá, protože při každé vzpomínce na tenhle film či poslechu libovolné skladby mě zaplaví nezaměnitelný příval emocí. V pořádku.