Takovéhle pravdivé, ale drsně podané výroky zaznívají v novém dramatu oceňovaného ruského autora Andreje Zvjaginceva docela často. On už nějakých patnáct let tepe do soudobé ruské společnosti prostřednictvím nekompromisních popisů celospolečenských jevů i vykreslením pokřivených partnerských a rodinných vztahů. Nemilovaní v tomhle ohledu nejsou výjimkou a stejně jako předchozí kusy se nadmíru povedly.

Boris a Žeňa se rozvádějí. Ona pořád na mobilu předstírá zábavnější instagramový život, on se úzkostlivě bojí ztráty lukrativní práce. Prožívají dost bouřlivý konec vztahu, nemilují jeden druhého ani jejich dvanáctiletého syna. Nemůžou být jiní, sami totiž vyrůstali bez lásky. Ve chvíli, kdy se chlapec ztratí, si nepadnou kolem krku, ale začnou po něm pátrat a odkrývat, co se s nimi vlastně děje. Takovou obecnou synopsi jste nejspíš už párkrát četli, ale to vás vůbec nepřipraví na emoční nářez, který Zvjagincev servíruje.

Má totiž nesporný talent postupně dávkovat informace a nečekaně šokovat – řada nenápadných scén vygraduje způsobem, jaký by divák nečekal a možná ani nechtěl. Na to se však cenami ověnčený mistr neohlíží a tepe a tepe. Často si vystačí se sledováním detailů mimiky a gestikulace, aby vyjádřil odpor či ignoraci, která mezilidské vztahy ve filmu prostupuje. Kéž by měl někdo tvůrčí odvahu se do něčeho takového pustit u nás! A to přitom Zvjagincev už natáčí bez podpory ruských státních peněz. Je dobře, že tyto snahy nezůstávají bez povšimnutí, vždyť jeho poslední filmy byly oceněny v Cannes, Benátkách i na Sundance. Aktuální Nemilovaní byli ruským příspěvkem do Zlatých globů a ukážou se i v oscarových bojích. A nelze jim nefandit.

Tato výpověď totiž funguje na psychologické i sociologické úrovni. Jednotlivé postavy odrážejí morální mizérii a institucionální nefunkčnost ruské společnosti, zároveň jsou jí děsivě nekompromisním způsobem formovány. Kritik poměrů putinovského Ruska ocení šťouchance do neschopnosti policie či zmínky o situaci na Ukrajině, zároveň si však Zvjagincev nezakrývá oči před solidární slovanskou duší, již tu představují ochotní dobrovolníci. A pokud záběr sondy trochu přiblížíme, vidíme řadu uvěřitelných, a přitom tak nešťastně deformovaných postav. Jak by tu vůbec láska a nesobectví mohly mít místo?