6. Kick-Ass (2010, r. Matthew Vaughn)
Matthew Vaugh si točí, co chce. A když mu do toho někdo kecá, jde od válu, jako třeba u X-Menů. Ovšem když mu do toho nikdo nekecá, vznikají strašlivé pecky. Už jako komiks byl Kick-Ass celkem zásadní a novátorská věc. Hlavní hrdina byl totiž obyčejný puberťák, jenž neměl žádné superschopnosti, ale i tak v podomácky vyrobeném kostýmu vyrážel do ulic konat dobro. A malinko se mu to vymklo z rukou. Vaughnovi se u filmové verze povedlo zbavit se jisté stylizovanosti, kterou měl komiks a jeho vize tak působí poněkud realističtěji. Což je u filmu, kde se mají střetávat komiksová poetika a lehká naivita hlavního hrdiny s opravdovým světem mafiánů jen k dobru. Ale hlavně – Vaughn je prostě sakra dobrý režisér, z předlohy si vyzobal ty nejlepší nápady, spoustu svých vlastních přidal a hlavně neuhnul. 

Když na stránkách komiksu zabíjí lidi malá holka, člověk nad tím mávne rukou. Když prostřeluje hlavy záporáků mrňavá Chloë Grace Moretz, je to něco zcela jiného. Kick-Ass mohl být velmi snadno akčním filmem postaveném na bizarnosti, divnosti a snaze být samoúčelně cool. Vaughn se však v tomhle směru dokázal držet na uzdě a ačkoliv tu má tolik nápadů, že by s nimi většina jeho kolegů vystačila celou kariéru, dovede jeho film překvapivě fungovat i v těch zcela seriózních scénách. Ale to beru spíš jako bonus. Kick-Ass je hlavně nápady narvaný akčňák od režiséra, který se očividně ničeho nebojí. A odvahu Hollywood potřebuje. 

5. Logan: Wolverine (2017, r. James Mangold)
Wolverine patří mezi nejpopulárnější a nejslavnější X-Meny. I proto, že je drsňák, což potvrzoval v celé sérii a snažil se o to i ve svých vlastních sólovkách. Jenomže zatímco jako součást týmu se musel trošku krotit a diváci mu to odpustili, první dva sólové filmy už byla trochu jiná písnička. I proto, že tvůrci slibovali, že tentokrát už jakože fakt a doopravdy přitvrdí a z Wolverina se stane pořádný drsňák. Nevyšlo to. Naštěstí napotřetí už jo. To, jak bude vypadat Logan: Wolverine si vydupali nejen fandové, ale i Hugh Jackman s Jamesem Mangoldem, kteří chtěli, aby loučení slavného X-Mana bylo důstojné a bude se na něj ještě dlouho vzpomínat. A povedlo sed to. Logan: Wolverine je hodně drsná podívaná, v níž krev stříká proudem, ovšem postavit film jen na tomhle by bylo laciné, což všichni před i za kamerou věděli. Wolverinovské loučení je však naštěstí nejen drsný film, ale i dospělý. A hodně silný. 

X-Menovský drsňák se tu proměnil na alkoholem nasáklou trosku, co má blíž k bezďákovi než superhrdinovi. Logan není hrdina. Spíš zlomený zoufalec, který viděl, jak jeho přátelé umírají, svět se řídí do záhuby a on s tím nemůže nic dělat, a tak mu zbývá jen flaška a cynismus. Jenomže pak se objeví malá Laura a dá mu důvod žít. A divákům důvod tleskat. Jackman se do role položil jako nikdy (a to je co říct), jeho malá parťačka s ním herecky zvládá držet krok a Logan: Wolverine ukazuje, že komiksy se dají pojmout i tak, že u nich budou spokojení i diváci, kteří by jinak na podobný film do kina fakt nešli. Skládá poctu starým westernům a zároveň dává známému hrdinovi možnost ukázat se v úplně jiném a mnohem lidštějším světle. Ten, kdo se za pár let pokusí jít ve stopách Jackmana, to fakt nebude mít snadné. 

4. Vlk z Wall Street (2013, r. Martin Scorsese)
Martin Scorsese je režisérský génius, ovšem na začátku století to vypadalo, že už ho trošku dohnal věk a dál bude točit sice dobré, ale už ne výjimečné filmy. Letec byl výpravný, bohužel však trošku nudný, Skrytá identita sice vyhrála Oscary, nejenom mně však k srdci úplně nepřirostla, Prokletý ostrov dopadl jako solidní mysteriózní thriller a Hugo a jeho velký objev byl víceméně hezky vypadající omyl. A pak přišel Vlk z Wall Street a ukázal, že jeho režisér ještě zdaleka nepatří do starého železa. Strhující jízda amorálním světem bankéřů, kteří zvládají kšeftovat s miliony dolarů a přitom šňupat koks ze zadku zfetované prostitutky, svou nápaditostí, agresivitou a divokostí připomínala spíš filmy režisérů o dvě generace mladší než Scorsese. Jenomže ti by to asi stejně nenatočili takhle dobře…

Podobně jako třeba v Casinu nebo v Mafiánech se i tady režisérovi povedlo vzít diváky do světa, kde se dějí amorální a obvykle i nelegální věci, ale vypadá tak strašně cool, že by člověk stejně chtěl být jeho součástí. Ať už kvůli tomu, že by měl za kámoše Leonarda DiCapria, doma na něj čekala nádherná Margot Robbie nebo by na team buildingu mohl házet na terč liliputem. Vlk z Wall Street je fascinující divočina, u níž je však evidentní, že její tvůrce ji měl dokonale pod kontrolou a s divákem si zahrával stejně jako DiCaprio s berňákem. Scorsese natočil po sedmdesátce jeden z nejdivočejších filmů jednadvacátého století a je radost se na to dívat. 

3. La La Land (2016, r. Damien Chazelle)
Úplně jsem nečekal, že po až brutálním Whiplash natočí Damien Chazelle barevný muzikál. Na druhou stranu mě vůbec nepřekvapilo, že emocionálně byl jeho La La Land stejně působivý jako jeho starší pecka. Chazelle tu zvládl zkombinovat hned několik zajímavých témat, takže film chvíli vypadá jako pocta starým hollywoodským muzikálům, zároveň je to dost působivé drama o lidech s obrovskou vášní pro hudbu, herectví a umění, kteří jsou ochotni obětovat skoro všechno, aby se prosadili a plnili si své sny. A v neposlední řadě jde samozřejmě o nádhernou love story. A nebo tragickou? Na La La Land mám nejraději to, jak v něm Chazelle dovede pracovat s náladou. 

V jedné chvíli jakoby se jeho film celý rozsvítil a vypadá skoro až kýčovitě, o pár minut později už hrdinové i divák bojují s faktem, že ve skutečném světě bývá zatraceně těžké vybojovat si happy end. A vlastně i s tím, že když k tomu happy endu dojde, úplně happy být nakonec vůbec nemusí. Nestydím se přiznat, že jsem Chazelleovi zobal z ruky. To, že umí řemeslo, jsem věděl. Tady si mě však povodil i jako diváka a donutil mě prožívat chvíle radosti i totálního smutku spolu s hrdiny, přičemž nikdy nepřekročil hranici, kdy bych měl pocit, že se mnou manipuluje. La La Land je skvělý muzikál. A taky skvělá romance, skvělé drama i skvělý film o tom, že život člověku někdy rozdá karty, se kterými se dá vyhrát, ale na jackpot to prostě nestačí.